Stalinův pohřeb – rozbor filmu
Když zhasla světla berlínského kina, ve kterém roku 1990 probíhala světová premiéra rusko-britského filmu „Stalinův pohřeb“, natočeného podle scénáře Jevgenije Jevtušenka, velice brzy začal diváky vyrušovat jakýsi ruský hlas, ozývající se odkudsi z temnoty promítacího sálu. Opilý Rus prý komentoval každou novou postavu, objevivší se na plátně: „To je moje vnučka. Tohle je Žeňa. A tamten, to je Miťka. Cha, Sava Kuliš !“. Totožnost tohoto muže zůstala skryta až do okamžiku, kdy se na plátně v krátké sekvenci objeví sám Jevtušenko. V tu chvíli se totiž ozvalo: „A to jsem já !“
Myslím si, že tato historka přesně vystihuje film i jeho tvůrce – scénáristu a režiséra, ale především rozporuplného básníka Jevgenije Jevtušenka, který se zobrazením sebe sama jako mladého Ženi pokusil o návrat do vzpomínek na své mládí. Kdo chce, může se cítit pohoršen, může nadávat na ruskou drzost a neomalenost, zálibu v širokých gestech, může Jevtušenka považovat za bolševického idiota, jak je komu libo. Mne tento film zaujal natolik, že jsem si schválně vypůjčil mnoho různých Jevtušenkových sbírek z různých období, od let padesátých až do dneška. A jsem přesvědčen, že mnoho lidí, kteří by „Stalinův pohřeb“ odsoudili, by svůj názor změnili, kdyby měli možnost zasadit spatřené dílo do Jevtušenkových ruských reálií.
Základním problémem pro běžného evropského diváka je zřejmě uvědomit si, že v Rusku je vše „sámoje bolšoje vo vsjom mire“, od rozlohy stepí přes rozchod kolejnic až po onu symbolickou širokou duši prostých Rusů. V intencích všudypřítomné hyperbolizace se totiž pohybuje jak Jevtušenko-básník, tak i Jevtušenko-scénárista a režisér, koneckonců navazující na tradici ruské literatury, počínající neskromnými začátky Bylin s bohatýry se sedmitunovými palicemi. Proto je tomuto Jevtušenkovu autobiografickému snímku kritikou vytýkána především samolibost a vyzdvihování důležitosti vlastní osoby, velikášství a kýčovitost gest hlavních protagonistů. Jenže právě pod touto pro někoho nepřekonatelnou skořápkou se skrývá – stejně jako v těch Bylinách – velmi poetický, a ač to zní paradoxně, velmi decentní příběh s přinejmenším několika neoddiskutovatelnými zatraceně silnými momenty.
Jak už napovídá název, tento film se nezabývá veselým úsekem dějin a není tedy příliš veselý; na druhou stranu, nelze mu upřít jakýsi druh ruského humoru, který nemusí být nutně k smíchu a místy dokonce stojí na tak ledovém břitu, že zavání mrazivým neteatrálním tragičnem. Osobně velmi oceňuji momenty, které se dají nazvat „déjà vu“: nepatrná aluze na to, co se již řeklo nebo stalo, ale zaznívající v naprosto odlišné situaci a způsobující tedy úplně jiný efekt, často až ohromující a nezřídka teprve tehdy dostávající smysl. Žeňova „ťoťka“ ve výborném podání Světlany Charitonové je komickou figurkou důstojnice ženijního vojska Rudé Armády, opilé „nositelky řádu konstruktérů mostů od socialismu ke komunismu“ a „vzoru rovnosti sovětského muže a ženy“, jak o sobě prohlašuje. Při pohledu na její strhující monolog doprovázený jednou vodkou za druhou a kreacemi vskutku baletními se neubráníme smíchu. Pak ale zazní věta „Já nerodím děti, ale mosty.“ a my si vybavíme, že příslušnice Rudé Armády byly ozařovány, aby byly neplodné…
Za jednu z nejsilnějších scén považuji okamžik, kdy se už poněkolikáté objeví jakýsi stařík s koněm zapřaženým do saní se smutečními věnci a zeptá se bezradného důstojníka, kam že se vozí věnce pro generalissima. Tentokrát je ta otázka už zcela absurdní, protože my víme, že se nedají odvézt nikam, protože ulice jsou beznadějně zacpané stotisícovými davy lidí, kteří v noci drží ruce nahoře, aby alespoň mohli dýchat. Po pohřbu nakonec na zbytečných tújových věncích na saních odvážejí tělo Žeňovy lásky – malé krasobruslařky, usmrcené vojenským náklaďákem. Myslím, že málokterý okamžik dal tak naplno vyznít Čajkovského koncertu b moll, který jsem kdysi považoval za ohraný a který již teď mám trvale spojený s obrazem saní, jedoucích po zasněžených Starých Alexandrových sadech k Arbatu.
Samotný děj je celkem jednoduchý a asi se příliš neliší od vzpomínek jiných Moskvanů na padesátá léta. Pohřeb Josifa Vissarionoviče, při kterém bylo ušlapáno několik set lidí, sáhodlouhé lékařské zprávy vysílané bakelitovými amplióny na ulicích, zatčení Jevtušenkova otce, zima, láska k mladé krasobruslařce, fronty na vše – včetně nabalzamovaného Stalina v rakvi. Stará žena, bláhově nosící Stalinovi do Kremlu domácí zavařeninu. Jiná žena, pozorující padající vločky a říkající s nepřítomným výrazem „Padej, Sněhu Sněhoviči.“. Pohřeb skladatele Prokofjeva, který měl na hrobě jedinou kytičku z Leningradu, protože v Moskvě byly všechny vyprodány. Unavení nevyspalí vojáci a ulice zablokované vojenskými náklaďáky, o které dav rozmačkal ty, kteří stáli na kraji.
Jevtušenko používá k vykreslení atmosféry těchto dní i dobové záběry, které jsou černobílé. Jde však ještě dál; i některé sekvence natáčené do filmu snímá černobíle a vytváří tak zajímavý předěl mezi subjektivními zážitky a všedními událostmi Moskvy padesátých let zažitými autorem i mnoha potencionálními diváky z Ruska, a objektivními historickými okamžiky poté, co rozhlas zachraptěl: „Volá Moskva. Ústřední výbor KSSS a Rada ministrů SSSR oznamují, že dne pátého března 1953 zemřel Josif Vissarionovič Stalin…“
„Stalinův pohřeb“ je však tak zvláštně strhující právě oním autorovým rukopisem. Žeňa recituje verše, které v té době Jevtušenko napsal, mnohdy na ně jen naráží v dialozích, někdy máme pocit, že se Jevtušenko snaží na plátno převádět básnické prostředky, samozřejmě dostatečně zdeformované autorovým křiklounstvím.
Kapitolou samou pro sebe je jazz, dostávající v ruském prostředí neobyčejně překvapivý a působivý rozměr – stačí vzpomenout na podle mne nepřekonatelnou scénu v Bodrovově „Kavkazském zajatci“, kdy dva zajatí ruští vojáci, těsně před dlouho plánovaným útěkem, tančí s okovy na nohou, při čemž zní z chraplavého tranzistoráku Robesonův spirituál „Let my people go“. Stejně tak nezapře „jazzová“ scéna ve „Stalinově pohřbu“, že jejím autorem je zároveň autor sbírky „Armstrongova trubka“ a přítel černého Satchma.
Celkově se odvažuji tvrdit, že přes všechny výtky k „Stalinově pohřbu“ směřované se jedná o velmi povedené spojení poezie a filmu a že Jevtušenkovy sebeoslavné excesy je možno v kontextu celého snímku když ne pochopit, tedy alespoň tolerovat, protože minimálně některé sekvence za to rozhodně stojí.