Motiv hlavy Medúsy ve výtvarném umění
Peeter Pauwel Rubens
a
Frans Snyders
Peeter Pauwel Rubens (1577-1640)
Frans Snyders (1579- 1657)
Hlava Medúsy (1617-1618)
Olej, dřevo (dub), 60,5 x 112,5 cm
Získalo Moravské zemské muzeum v roce 1818, daroval hrabě Josef I. Nimpsch.
Světoznámý obraz barokního vlámského malíře Petra Pavla Rubense „Hlava Medúsy“ patří k nejpozoruhodnějším uměleckým dílům ve sbírkách starého umění Moravské galerie v Brně.
Zobrazuje sťatou hlavu Medúsy. Medúsa byla jednou z bájných nestvůr „Gorgon“, měla hady místo vlasů. Její příběh líčí Ovidiovy Metamorfózy (IV, 769-803). Pohled Medúsy měl, jak známo, z příběhu o Perseovi takovou sílu, že člověka proměnil v kámen.
Právě v pohledu Medúsy je skryto něco magického a snad i rituálního, co se umělec snažil svou rukou přenést do obrazu. Ten je tak zdrojem velmi silných, i když rozporuplných prožitků. Pohled na obraz děsí a současně jsme jím neodolatelně fascinováni a přitahováni, záchvěv hrůzy se spojuje s ohromením a úžasem (mimo jiné také nad neobyčejně živou, mistrovsky provedenou techniku malby). Ostatně médusé znamená ve francouzštině „ohromený“, „zkoprnělý“. Hlava Medúsy nepatřila příliš často k samostatným tématům výtvarného umění. Nejčastěji se tento motiv (tzv. gorgoneion) uplatnil při výrobě štítů bohyně moudrosti Pallas Athény. Z významných malířů tento námět zpracovali Leonardo da Vinci, Carravaggio a Peeter Pauwel Rubens. Oba italští umělci koncipovali své obrazy kruhového formátu jako ochranné štíty (apoteopaion).
Naproti tomu Peeter Pauwel Rubens – ve spolupráci se specializovaným malířem zvířat Fransem Snydersem – zobrazil mrtvolně zsinalou hlavu Medúsy na kamenném terénu před krajinným pozadím, obklopenou hady, štíry, pavouky, mloky a ještěrkami, kteří se zrodili z krůpěje její krve. Kompozice se zachovala nejméně ve dvou autorských verzích, z nichž nejznámější se nachází ve Vídni v Kunsthistorisches Museum. Z Rubensovy dílny nepochybně vzešla také výtvarně kvalitní brněnská replika, dosud považována jen za dobovou kopii, která je patrně totožná s verzí zaznamenanou kolem roku 1630 ve sbírce Sohiera v Amsterodamu. Proveniencí obrazu lze prokazatelně sledovat od roku 1818, kdy byl darován jako jedno z prvních výtvarných děl do vznikající obrazárny Zemského (tehdy Františkova) Muzea v Brně. Vzhledem k naturalistickému ztvárnění hrůzného tématu byl obraz ve stálé expozici, podobně jako ve zmíněné amsterodamské sbírce 17. století, zakryt rouškou, aby se ženy a děti nevylekaly.
Výtvarné umění, jehož metaforou může být právě obraz Medúsy, je jedním z nejvýsostnějších a nejúčinnějších prostředků jak rozrušovat smysly, uspokojovat lidskou touhu po kráse, dráždit divákovu fantazii, vzbuzovat obdiv a úžas. Tato idea, která jako by již z umění vymizela, se v tomto obraze probouzí ve své plné síle.
Stejně jako platónský úžas bývá označován za pouhý začátek, neboť všichni začínáme údivem. Bez úžasu by byl život nudný, všední. Stačí se podívat na tajemnou hrůznou scénu, jež se napůl ukrývá ve stínu a musíme uznat, že umělec odvedl skvělou práci. Medúsa má na tváři výraz úžasu a překvapení nad tím, jak je vůbec možné, že ona – bájná Gorgona – se mohla potkat se smrtí. V kontrastu ke mrtvolné bledosti a strnulosti vytřeštěného pohledu dekapitované nestvůry se všude okolo ní zmítají barevní a rozzuření hadi, mloci, štíři, pavouci a jiná havěť. Užívají si svého zrození. Zrození z krve, rozzuření smrtí své matky.
Věru nechtěla bych být malířem, který by měl tuto scénu zvěčnit pro další generace. Medúsa ač mrtvá a zdánlivě bezmocná totiž v sobě skrývá strašlivou hrozbu.