Sociální aspekt zdraví a nemoci- životní příběh
Rakovina nerovná se „konec“
Janě je dnes 54 let. Je ve věku zralosti, kdy už člověk ví něco o životě a dokáže hodnotit pozitiva a negativa. Je pracující žena, má dospělou dceru, která je už také matkou a vychovává své dvě malé děti. Dokázala se v životě postavit k problému čelem, zvládat stres a nástrahy smrti. Uvědomuje si vlastně, jaké měla hrozné štěstí.
Jako každá žena si Jana přála mít kupu dětí a velkou rodinu. Být prostě jenom tak obyčejně šťastná. Potkala svou životní lásku, Petra. Po delším vztahu začali plánovat společný život. Jakmile oba dva dostudovali, přemýšleli o svatbě. Krátce po svatbě se jim narodila dcera Anička.
Začínalo léto roku 1982, Jana si užívala mateřské dovolené a vysněného miminka. Prázdniny se blížily ke sklonku a Jana šla s dcerkou do poradny k dětskému lékaři. Po otázce, co to má na tom krku, se na doktorku podívala jako na naprostého blázna. Co asi myslí, položila si otázku. Ovšem za to, že tam nahmatala nádor. Byl usazený a krásně si tam vegetil. Jana jí vlastně ještě dodnes dostatečně nepoděkovala.
Tím vším to pro Janu začalo. Neuvědomovala si (nebo spíše ani uvědomovat nechtěla) vážnost situace. Ovšem po strašně moc vyšetřeních – od odebrání krve, přes různé CT až po biopsii – si pomalu začala uvědomovat, že její situace asi bude zlá a co si tedy počne. Nepočala si vůbec nic.
O Vánocích, ať už chtěla nebo nechtěla, musela Jana podstoupit chirurgický zákrok pro odstranění nádoru. Psychický stav Jany byl nepopsatelný. Stále si neuvědomovala vážnost, spíše řešila, že nebude moci se postarat o maličkou dceru a vlastní domácnost. Byla v totálním šoku, když se dozvěděla, co vše obnáší léčba. Pořád lepší než myslet na to, že asi i možná umře, což bylo úplně klidně možné a i u ní takové myšlenky dříve či později nastaly.
Když si promítla, jak se lehce zhroutil pro ni svět, honí se jí hlavou myšlenky beznaděje, vzteku, smutku, pocity viny a bezmoci. Podobně stejně, jak to popisují lidé na okraji společnosti, vyloučení ze společenského života.
Beznaděj z důvodu toho, že všechno to zlé musí podstoupit, aby jí bylo lépe. Vztek provázel strach a Jana si uvědomovala vážnost situace. Nikdy se v podobné situaci nenacházela a prakticky nevěděla, co má dělat. Sdělit manželovi zprávu, na to hledala odvahu dlouho. Pocity viny pro to, že tím zkazí manželovi život a jeho karieru, že se bude muset přizpůsobit jí a více se podílet na péči o dcerku. Smutek z důvodu, že ona jako mladá s neobvyklým typem nádoru se jenom tak bez ničeho nestává. Jana nepožívala alkoholické nápoje, nikdy se na nic podobného neléčila, ale byla silná kuřačka. Ve svém okolí viděla pána, který přišel po svých, podruhé už tam byl na vozíku a potřetí už nepřijel vůbec.
To všechno se v ní mísilo a dodnes nedokáže pochopit, že ona si stále nepřipouštěla to, že já jsem ta nemocná, ale rozdělovala pozici na já a chudáci Ti druzí. Prakticky litovala všechny okolo a sebe jsem brala jako člověka, který je zde omylem.
Zotavování pro ni bylo nejhorší ze všeho. Věděla, že to tak prožívá každý, že každý si musí projít chemoterapií a každý má jiné okolní příznaky.
Léčba a celkový návrat do „reality“ byl pro ni hrozný. Po chemoterapii byla nateklá, spálená od ozařování, měla o dost kilo navíc, což bohužel asi k léčbě nepatřilo, a musela se vrátit do normálního života.
Dokázala se znovu vzchopit, vrátit se do role matky a manželky a i když vypadala hrozně, měla o pár kilo navíc, milovala svou dceru stejně jako před tím. Přála si pro Aničku šťastné dětství, aby ji nikdy nepotkalo to samé co Janu.
Po mateřské nastoupila Jana do zaměstnání a dcerku umístila do mateřské školky.
Po letech spokojeného života přišel další krutý žert – nádor. Tentokrát v močovém měchýři. Polilo ji horko. Jana musela absolvovat kolečko vyšetření na gynekologii a urologii. Ještě není vše ztraceno. Běžně se objevují nádory benigního typu, ale i tomu předchází spousta vyšetření.
Před dvěma lety ji začal trápit „močák“, nutno dodat, že ne poprvé. Naštěstí vždy Janě zabrala první antibiotika a vypadalo to dobře. Avšak tentokrát se problémy projevovaly odlišně. Týden na to se nepříjemné pálení a řezání vrátilo. Antibiotika bohužel zabrala tak na dva tři dny a ten její „obyčejný zánět“ se vrátil nebo vlastně spíše pokračoval.
Lékař Janě doporučil, aby se podrobila několika testům. Údajně jedině tak se dá zjistit příčina jejího trápení. Testy používané k diagnostice rakoviny močového měchýře zahrnují cystoskopii, kde lékař pro stanovení správné léčby musí určit v jakém stádiu či etapě se nádor nachází. Je nutné, aby se Jana podrobila zobrazovacím testům, počítačové tomografii i sonografickému vyšetření, aby bylo lépe vidět na její močové cesty a okolní tkáně. Následovalo čtrnáct dní nejistoty a čekání na výsledky. Cytologie moči byla pozitivní. V moči byla nalezena příměs krve, to urolog zpozorněl a nevylučoval nádor maligního charakteru. Sonografie to potvrdila. Nádor vycházel ze sliznice močového měchýře a prorůstal do okolní stěny.
Jana se musela opět všeho vzdát. Podstoupila endoskopickou operaci. Výkon je odborně označován jako transuretrální resekce – TUR. Proplakala celou noc. Věděla, co je chemoterapie, už si tím prošla v mládí. Lékař jí ujistil, o dalším pokračování léčby, s tím, že léky se podávají přímo do močového měchýře přes močovou trubici. Dal jí naději, že chemoterapie může zmenšit nádor natolik, že nebude muset podstoupit radikální cystektomie – odstranění celého močového měchýře.
Málem to vzdala celé, operace se naštěstí podařila a Jana byla pár dní hospitalizována. První, na co se ptala manžela u své postele, bylo to, nad čím přemýšlí. Na ruku mu napsala P, což je první písmeno manželova jména.
Byl pro ni jediný, kdo vlastně všechny ty útrapy nemoci s ní sdílel. Dcera jí bývala vždy též oporou, ale momentálně bydlela se svou rodinou v Praze a Jana jí vídala zřídka. Dostala od ní sms: „Mami, tak jsi to zvládla, si statečná a já mám k tobě obdiv. Přeji Ti brzké uzdravení a brzy Tě navštívíme.“
Jana měla hrozný strach z operace, ačkoliv ještě stále nemá vyhráno. Obává se recidivy, že se nádor v močovém měchýři znovu objeví. Po třech měsících po zákroku se Jana dostavila na první kontrolu. Intervaly dalších vyšetření se časem prodlužovaly. Z hlediska diety lékař Janě doporučil obecně zdravou a vyváženou stravu s dostatkem ovoce a zeleniny, které obsahují antioxidanty. Kromě kouření, se kterým Jana musela skončit, pro ni zatím neexistovaly žádné aktivity, kterých by se v souvislosti s diagnózou nádoru močového měchýře musela vzdát.
Dnes může o sobě říci, že to zvládla na jedničku, dokázala díky této nemoci věci, které si chtěla dokázat, že i tak zvládne mnohem více. Dnes, kdybyste ji potkali, nepoznali byste na ní nic. A ač má někdy slabší chvilky, snaží se je přehlížet a žít tak, jak jí to někdo, tam někde, napsal.
Symptomy byly diagnostikovány včas, i když nádory močového měchýře se dříve či později můžou objevit znova, to si Jana uvědomuje. Ještě dokončuje navazující léčbu nálevů do močového měchýře. Jde o opakovanou kůru dle pevně stanoveného schématu. Jana dodržuje pokyny lékařů a věří, že moderní medicína jí dokáže pomoci. Je nesmírně důležité, aby dodržovala všechny zásady. Není už nejmladší, a čeho se stále nechce vzdát je zaměstnání. Pracuje stále na plný úvazek, ráda by chtěla vidět svoje vnoučata vyrůstat a umírat se jí nechce.