Teorie a didaktika odbíjené

Charakteristika odbíjené a její vývoj jako sportovní hry

Současná odbíjená je sportem, který se především svým dnešním pojetím a razantní úpravou pravidel zásadně liší v období, jemuž vděčí za svůj vznik.

Profesor W. G. Morgan chtěl v roce 1895 ve Springfieldském gymnáziu nahradit méně emocionální gymnastická cvičení něčím zajímavějším. Tenisovou síť upravil v tělocvičně do výšky 183 cm a nechal studenty přes ni odrážet basketbalový míč. Původní nález „minonette“ byl po roce změněn profesorem A. L. Halstetem na volejbal podle činnosti: odrážení míče, tj. „to volley the ball“. Míč byl nahrazen nově vyrobeným, lehčím, opatřeným duší. Hra se přestěhovala z tělocvičny i do přírody. Roku 1896 dostala svá prvá pravidla a hra tím i pevnou organizaci.

Volejbal se šířil potom rychle celým světem. Díky I. Světové válce se dostal i do Evropy, konkrétně do Francie. V našich zemích se objevil v roce 1919, kdy vznikl první volejbalový orgán: Volejbalový a basketbalový svaz v Žilině. Rok 1921 je považován za období vzniku organizovaného volujbalu v českých zemích.

Tehdy organizace YMCA vytváří Volejbalový svaz – první československou samostatnou volejbalovou organizaci. Československý svaz je od roku 1947 jedním ze zákládajících členů mezinárodní federace FIVB (Federation International de Volley-ball). Od těch dob dospěl náš volejbalový svaz přes řadu organizačních úprav až do stadia členství v Českém svazu tělesné výchovy. Dnes řídí volejbalové dění v České republice Český volejbalový svaz.

Volejbal, nebo jak mi v češtině raději říkáme odbíjená, prošel ruku v ruce s rozvojem své techniky i řadou úprav pravidel. Dostal se tak do dnešní podoby vysoce náročného, organizačně a metodicky do všech detailů promyšleného sportu.

Skutečnost, že v nynější době podle slov R. Acosty, současného prezidenta FIVB hraje na světě odbíjenou okolo 140 miliónů lidí, a že FIVB má nyní 160 organizovaných národních federací (CHOTINSKIJ 1986), hovoří o oblibě tohoto sportu za všechno. To, že je odbíjená s minimálním vybavením přístupná jak mužům, tak ženám i mládeži, je základem jejího rekreačního využití u miliónu lidí i v naší vlasti. Proto je třeba znát její taje, úskalí, ale i radostné možnosti, které mohou pak učitelé tělesné výchovy ve vlastní praxi použít k navození vhodné atmosféry.

Ve výkonnostní a vrcholové podobě je třeba přihlédnout k vysoké náročnosti této hry, využívající především důkladnou speciální přípravu každého hráče, založenou na přípravě všeobecné. Tato nárohrčnost ji zařadila mezi ostatní sporty, vyžadující tělesně, technicky, takticky, psychicky i morálně vyspělé hráče. Ve výkonnostním a zejména pak ve vrcholovém pojetí není velkou vyjímkou, že pětisetové utkání se prodlouží až na dobu dvou až dvou a půl hodiny. Přitom bývá míč ve hře až 55% hracího času. Náročnost je třeba vidět z faktu, že v každém setu dochází v průměru k 65 rozehrám (BUCHTEL-EJEM 1981). To vše má velký vliv na soustřeďování maximální pozornosti. Ovlivňuje tak nejen fyzickou, ale do značné míry i psychickou stránku hráčů.

Koncentrace je nutná už proto, že například rychlost smečovaného míče je v dnešní době přes 100km/hod. (u mužů). Protože rychlost reakce hráčů je pomalejší, je v odbíjené velice důležitou součástí přípravy právě trénink rychlosti reakce a zejména předvídání. K tomu přistupují i vysoké požadavky v oblasti odrazových schopností. Skutečný výskok hráčů dosahuje i více než 100 cm (IVOJLOV 1974, BUCHTEL-EJEM 1981). Smečaři, blokaři a dnes i nahrávači uskuteční během pětisetového utkání až 300 výskoků (KOZÁK 1979). Nahrávač při systému 5 – 1 nahrává ve výskoku za jeden set vícekrát, než dva nahrávači v systému 4 – 2 za celé utkání dohromady (KOZÁK 1979, SOBOTKA 1985).

Tyto skutečnosti jsou násobeny dnešním charakterem hry. Stále více v ní převažuje útok nad obranou. I když byla v posledních letech učiněna opatření úpravou pravidel, byl tento styl hry pouze omezen ve svém dalším vývoji, nikoli však zásadně změněn. Proto i nadále vystupuje nutnost vysoké úrovně tréninků tak, aby hráči byli co nejlépe připraveni na náročnost vlastní hry.

Z tohoto pohledu zařazujeme do tréninkového procesu specializovanou přípravu jednotlivých hráčů, kteří jsou dnes funkčně rozděleni poněkud jinak, než v začátcích rozvoje odbíjené. Tehdy byly v družstvu jen dvě funkce: smečař a nahrávač (současně i polař). Později, s nástupem kombinací s vbíhajícím nahrávačem k této dvojici přistoupil hráč s univerzálními znalostmi, zvaný smečující nahrávač. Hráči dostali čísla: č. 1 – smečař, č. 2 – smečující nahrávač a č. 3 – nahrávač. Takové rozdělení dnes již nepraktikujeme.

V současné době je ústřední postavou družstva nahrávač, který je organizátorem a tvůrcem především útočné hry družstva. Pro svůj celkový přehled bývá velmi často zvolen kapitánem. Jemu vypomáhá hráč, stojící křížem s nahrávačem, nazývaný univerzálem, který je schopen nahradit kteréhokoliv hráče u sítě i v poli a bývá převážně výborným blokařem. V systému 4 – 2 má funkci druhého nahrávače. Dva smečaři jsou oporou družstva pro schopnost útočit všemi druhy útočných úderů a vypomáhají též při blokování. Dva blokaři, jako nejvyšší hráči družstva zajišťují obranu na síti, jsou však velmi platnými hráči zejména při rychlém útoku vlastního družstva. V organizaci družstva dnes význačnou měrou působí specialisté v dalších funkcích, jako přihrávači (podání) v počtu 2 – 3, polař, příp. i podávající.