Aktuální problémy daňové soustavy ČR – esej

Daně, daně, daně.. Neustále každého z nás pronásleduje jejich zvyšování v poslední době. Tu se zvedne DPH, tu spotřební daň a nejinak tomu bude i nadále.. Proč je tomu tak? V jakém stavu je daňový systém České republiky? Opravdu se jedná o nutnost? Není to pouze bezmyšlenkovité hašení doutnajícího, postupně se rozhořívajícího problému? Nebylo by lepší dlouhodobé systémové řešení? A je to vůbec při současné politické situaci průchodné?

Aby bylo možno zodpovědět otázky uvedené výše, je třeba se též podívat do minulosti vývoje veřejných financí. Není pochyb o tom, že překotný vývoj po revoluci se na současném vyrabovaném rozpočtu hodně podepsal. V této době díky znovu nabyté svobodě vládla v Česku velká euforie a volnost, což se bohužel týkalo i veřejných financí a majetku. Mnoho státního majetku bylo nestandardně „vyvedeno“ z účetnictví, státní kasa se rabovala. Byla to doba obrovského rozmachu podnikání, jelikož po éře pouze státních podniků se jednalo o něco naprosto nového, banky půjčovaly nově vzniklým firmám jak na drátkách a víceméně na dobré slovo. Této situace samozřejmě využilo (či spíš zneužilo) i mnoho „vykuků“, jak už zřejmě patří k české nátuře a půjčilo si peníze, o kterých již předem tušili, že je nebude možné splatit. Byla to éra daňových podvodů, za všechny lze uvést kauzu „lehkých topných olejů“. Když už nebylo kde brát, tak se privatizovalo. A privatizovalo se opravdu statečně, nutno ovšem dodat, že privatizace, pokud proběhla transparentně a za nevyšší možno cenu byla jistě přínosem nejen pouze pro státní kasu. Jak je samozřejmě známo, stát se v žádném případě nechová jako nejlepší hospodář, chybí v něm aspekt osobního vlastnictví a odpovědnosti, takové to známé „z cizího krev neteče“ a „kdo nekrade, okrádá rodinu“ (populární zejména za socialismu, někde přežívá dodnes). Ovšem přísun peněz z privatizací není bezedný a způsob, jak se s nimi díky klientelismu a korupci „habá“ je už tak okatý, že na něj poukazují i státy mimo EU.

Jak se říká, tak „ryba smrdí od hlavy“ a pokud nám bude vládnout stále stejná politická garnitura, nevidím zde velký prostor pro zásadní změnu, jež by mohla nastartovat zavedení naprosté transparentnosti a získání důvěry v politiky a politiku vůbec. Příležitost se nám všem naskytne velice brzy při květnových volbách. Ale to jsem malinko odbočil od tématu, i když se situací státní kasy a daňového systému velmi úzce souvisí. Jelikož co se v parlamentu „upeče“, to si občané „snědí“. Je třeba, aby z nich vzešel silný a jasný vítěz, jež bude schopen zkrotit nebezpečné zadlužování a všechna negativa výše vyjmenovaná.

Co se týče daňového systému obecně, tak dle mého názoru je naprosto nedostatečně nastaven a samozřejmě dlouhodobě neufinancovatelný. Pokud by nešlo k zásadním změnám, tak nás zcela jistě nemine situace současného Řecka. Česká republika byla též upozorněna na možnost snížení jejího ratingu, pokud nedojde v brzké době k žádným zásadním změnám a to by nebyla pro nikoho z nás dobrá zpráva a mohla by rozjet nehezkou „spirálu“ vedoucí do pekel.

Je třeba začít od nejnepříjemnějších a nejbolavějších věcí, což s sebou samozřejmě přinese negativní ohlasy u plátců daní, ale není možno už dále pokračovat v principu „sociálního státu“ a počítat s tím, že když nám bude nejhůř, tak se o nás stát a jeho bývalý velký rudý bratr postará, jako to bývalo kdysi. Situace je dnes naprosto jiná, žijeme v kapitalistické společnosti a rovnostářství už se nenosí, každému by se mělo dostávat dle jeho schopností a znalostí, i když to bohužel ještě neplatí, stále zde funguje silný klientelismus.

Systém důchodového pojištění průběžně financovaný je před kolapsem, jelikož kvapem ubývá lidí v produktivním věku a naopak přibývá těch, jež jsou příjemci důchodových dávek. Bez razantní reformy se systém během několika málo let zhroutí a pak teprve nastanou starosti jak občanům, tak státu. Nejlepším systémem by byl systém založený na kombinaci povinného příspěvku do fondu pojištění a dále možnost soukromého připojištění na důchodové časy. Výše důchodu od státu by samozřejmě byla snížena, bylo by možné vyplácet pouze to, na co by stát opravdu měl. Bylo by pak věcí každého, kolik by si našetřil v produktivním věku na časy pozdější.

Hlavní daně (DPH, DPPO, DPFO, SD), jež tvoří páteř státního rozpočtu ihned po sociálním pojištění jsou z principu zřejmě nastaveny správně, je otázkou, jak je to s efektivitou výběru. Zcela jistě se ve státní sféře mnohdy neúčelně mrhá prostředky, výběr daní je velmi drahý. Bylo by zcela jistě na místě zredukovat počet úředníků a co nejvíce agendy převést do elektronické podoby, v níž je zcela jistě budoucnost.

U DPH je otázkou, zda je nutné tak často měnit její sazby, čímž se znepříjemňuje život všem podnikatelům a živnostníkům, možná by bylo vhodné stanovit pouze jednu sazbu, která by byla mezi 17 – 18 procenty.

Taktéž velmi diskutovanou je spotřební daň a její neustálé zvyšování. Samozřejmě chápu, že se jedná o „nutné zlo“, ale například u cen pohonných hmot už se jedná o problém. Nemám vůbec nic proti postupnému narůstání spotřebních daní u cigaret a alkoholu, i když zcela jistě nežiji asketickým životem, neřesti by neměly být levné, ale u cen pohonných hmot už je to jiné. Ceny pohonných hmot představují vstup skoro všech surovin a jejich zdražení s sebou nese zdražení skoro veškerého zboží. Cílem zvyšování SD u PHM byly zcela jistě vyšší výběry, ovšem i zde může zafungovat „neviditelná ruka trhu“ a vzhledem k tomu, že ceny PHM jsou ve většině okolních zemí na nižší úrovni než u nás, tak dochází zejména u spedičních firem v poslední době k tankování v těchto zemích a stát na tomto bohužel opět prodělává.. Ne vždy totiž znamená zvýšení sazby daně zvýšení výnosů z ní, pokud existují další alternativy chování.

Rozhodně nejsem proti zvyšování daní, když je to v zájmu dobré věci, v tomto případě jde nejen o záchranu dobrého jména České republiky, ale v konečném důsledku nás samých. Toto zvyšování ale musí jít „ruku v ruce“ s úsporami, vymýcením korupce a klientelismu, snížením počtu „přebytečných“ úředníků v státní sféře, celkového zefektivnění a zpružnění výběru daní. Toto vše může provést pouze vláda se silným mandátem v Parlamentu, nesmí být rukojmí několika „přeběhlíků“, kteří hlasují podle toho, kam „vítr vane“, event. podle toho, kdo jim co donese. Zásadní změna by právě měla přijít od námi volených zástupců státní moci, kteří by měli jít příkladem nám občanům, což se opravdu v poslední době neděje, naopak se stále častěji dovídáme o jejich podvratném jednání a zneužíváním pozice a vlivu k vlastnímu prospěchu. Já jako občan jsem připraven přispět svým dílem ku prospěchu rozpočtu Českého státu a tím prospět nám všem k lepší budoucnosti.