Mezinárodní říční přeprava
Obsah
Mezinárodní říční přeprava. 1
- Úvod. 3
- Fakta o mezinárodní říční přepravě. 3
- Právní regulace – obecně. 4
- Vnitrostátní regulace. 5
- Úprava v mezinárodním právu veřejném.. 5
5.1 Mezinárodní smlouvy mnohostranné. 6
5.2 Mezinárodní smlouvy dvoustranné. 7
- Evropské právo. 7
- Recenze knihy. 8
- Závěr. 9
- Použité zdroje. 11
1. Úvod
Z oblasti mezinárodní přepravy nebo logistiky jsem si pro svoji seminární práci zvolila téma mezinárodní říční dopravy. Pro zpracování této práce jsem si jako stěžejní zdroj zvolila knihu od autora Bohumila Poláčka, která se nazývá „Mezinárodní říční doprava.“
Uvedená kniha se zaměřuje zejména na právní aspekty mezinárodní říční přepravy, a to jak na úrovni vnitrostátní a evropské, tak na úrovni mezinárodní. Knihu jsem si vybrala zejména proto, že byla vydána v nedávné době, tedy v roce 2012 a domnívám se proto, že téma mezinárodní říční přepravy nebylo doposud podle této knihy zpracováváno příliš často, čímž by moje seminární práce mohla být poměrně zajímavá.
V této seminární práci se tedy zaměřím nejprve na říční přepravu z hlediska faktografického, dále se zaměřím na jednotlivé oblasti právní úpravy mezinárodní přepravy a závěrem této seminární práce bude zařazena kapitola, která bude krátkou recenzí výše uvedené knihy.
2. Fakta o mezinárodní říční přepravě
Z historického hlediska je říční přeprava stará již přes tři tisíce let. Z pohledu mezinárodní přepravy a mezinárodního obchodu ovšem získala svůj význam až od 16. století. Zásadním zlomem v lodní přepravě po řekách byl vynález parního stroje, ke kterému došlo v 19. století, kdy začaly být pro říční přepravu využívány parníky. Z výše uvedeného je zřejmé, že říční přeprava je jedním z nejstarších typů přepravy, přičemž zároveň jeden z nejméně zatěžujících životní prostředí.
Státy až na výjimky obecně nikdy neuznávaly zásady svobodné plavby, což ve svém důsledku muselo vést k uzavírání mezinárodních smluv o mezinárodní říční dopravě, neboť celá řada řek protéká více státy, přičemž každý stát považoval úsek řeky na svém území za součást svého státního území, který byl podroben jeho státní suverenitě.
Ačkoli se pod vlivem teorie začaly řeky rozlišovat na řeky národní a mezinárodní, státy se mu právě z výše uvedeného důvodu spíše vyhýbaly. Národní řeky jsou přitom takové, které jsou určeny jen pro národní lodě s národní vlajkou, protékají územím jednoho státu a není na nich zaveden mezinárodně-právní režim plavby. Příkladem národní řeky v české republice je Vltava.
Mezinárodní řekou je taková řeka, po níž může plout libovolná loď pod jakoukoli vlajkou, tedy pod vlajkou kteréhokoli státu. Do této kategorie řadíme všechny splavné řeky, na kterých byl zaveden mezinárodně-právní režim plavby a protékají územím více než jednoho státu, jako příklad lze uvést řeku Rýn. Na mezinárodních řekách je možné vybírat určité poplatky za plavbu.
Mezinárodní říční přepravu lze také obecně rozdělit na osobní přepravu a nákladní přepravu. Nákladní říční přeprava je využívána zejména z důvodu nižších nákladů a ekologických důvodů. V České republice je nevýhodou poměrně malý počet splavných řek, nicméně ty, které jsou využitelné pro mezinárodní říční přepravu (např. Labe) jsou přirozeně propojeny s evropskými námořními přístavy, což je bezesporu jejich velkou výhodou. Mezinárodní nákladní říční přeprava bývá využívána zejména pro přepravu hromadných substrátů, zejména sypkých, kterými jsou například stavební hmoty, hnojiva, obiloviny, dále také pro přepravu nadrozměrných nebo hmotnostně velmi těžkých předmětů.
Mezinárodní osobní říční přeprava je v současné době využívána zejména v hospodářsky méně rozvinutých zemích, ve vyspělých zemích bývá osobní říční přeprava využívána spíše jako tzv. rekreační doprava, kdy loď funguje jako prostředek poznávání určitého okolí či jako hotel, popř. jako obojí. V oblasti osobní dopravy jsou využívány celkem tři kategorie lodí, přičemž se jedná o lodě pro vnitroměstskou plavbu, lodě pro příměstskou plavbu a lodě pro dálkovou plavbu, přičemž v mezinárodní přepravě budou využívány patrně zejména lodě pro dálkovou plavbu.
3. Právní regulace – obecně
„Řeka jako prostorový geografický jev podléhá právní regulaci nepřímo, a sice pouze ve spojitosti s lidským chováním k ní vázaným či z hlediska aprobace jiného typu regulace nezbytného pro ochranu lidské společnosti a relevantního veřejného zájmu. Právo tak reguluje řeky nikoli z titulu primárního zájmu na jejich regulaci, ale z hlediska jejich souvztažností k člověku jako takovému.“[1]
Řeky jsou v lidské společnosti regulovány právem zejména jako zdroje užívání, dopravní cesty, zdroje čerpání, zdroje ohrožení a z dalších specifických důvodů. V oblasti mezinárodní říční přepravy budeme pojednávat o právní regulaci řek zejména z důvodu, že řeky jsou chápány jako dopravní cesty. Níže se tedy zaměřím na konkrétní prameny práva v oblasti mezinárodní říční přepravy.
4. Vnitrostátní regulace
„Těžiště úpravy vnitrostátního práva ve vztahu k říční dopravě na našem území představuje zákonná a podzákonná právní úprava vnitrozemských pozemních toků.“[2] Právní úpravu vnitrostátního práva lze rozdělit na autonomní, tedy takovou, která se primárně vztahuje k oblastem, které primárně spadají do oblasti vnitrostátního práva, a na úpravu transformační, která do českého práva transformuje mezinárodněprávní dokumenty.
Z pohledu mezinárodní říční přepravy je nutné zmínit, že vnitrostátní právo má především podpůrnou povahu, neboť stěžejní právní dokumenty pro oblast mezinárodní říční přepravy jsou mezinárodní smlouvy popř. právo EU.
Mezi stěžejní právní předpisy vnitrostátního práva řadíme především zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské platbě, přičemž tento „zákon upravuje podmínky provozování plavby na vnitrozemských vodních cestách (dále jen „plavba“) a pravomoc a působnost ministerstev a jiných správních úřadů na tomto úseku.“[3]
5. Úprava v mezinárodním právu veřejném
Právní úprava mezinárodní říční dopravy v mezinárodním právu veřejném je stěžejní oblastí úpravy mezinárodní říční přepravy, neboť v oblasti mezinárodní přepravy se plavidlo přepravuje z jednoho státu do druhého popř. i přes území více států, čímž je nutné tyto otázky řešit na úrovni mezinárodněprávní, tedy mezi zúčastněnými státy.
Z mezinárodněprávních pramenů jsou nejvýznamnější právě mezinárodní smlouvy, přičemž mezinárodní smlouvou se rozumí dohoda uzavřená mezi státy, která má písemnou formu, řídí se pravidly mezinárodního práva a je sepsaná na jedné či na více souvisejících listinách, přičemž na názvu této dohody nezáleží.
Mezinárodní smlouvy v oblasti mezinárodní říční dopravy lze stejně jako veškeré další mezinárodní smlouvy rozdělit do dvou skupin, přičemž první skupinou jsou mezinárodní smlouvy mnohostranné a druhou skupinou jsou mezinárodní smlouvy dvoustranné.
5.1 Mezinárodní smlouvy mnohostranné
Mezi tyto smlouvy lze zařadit například mírové smlouvy po válečných konfliktech, které obvykle mimo jiné upravovaly přístup lodí a člunů určitých států do určitých přístavů či k určitým pobřežím a zacházení s nimi. Příkladem takových smluv je například Saint Germainská smlouva nebo Trianonská mírová smlouva.
Stěžejními smlouvami však nejsou výše uvedené smlouvy mírové, jejichž primárním cílem je řešit celkově poválečné uspořádání na určitém území, ale smlouvy, které jsou zaměřeny konkrétně na mezinárodní říční přepravu. Do této kategorie řadíme například Evropskou dohodu o hlavních vnitrozemských vodních cestách mezinárodního významu.
Tato dohoda byla přijata v roce 1996 v Ženevě a ČR ji podepsala o rok později v Helsinkách a v roce 1999 vstoupila dohoda v platnost. Dohoda má za cíl vytvoření a rozvoj sítě vnitrozemských vodních cest. Labsko-vltavská vodní cesta je dle dohody součástí IV. multimodálního koridoru. Dohoda zavádí označení vnitrozemských vodních cest mezinárodního významu písmenem E, za kterým následují číslice.
Hlavní vodní toky mají čísla dvouciferná, jejich odbočky pak čtyřciferná nebo šesti ciferná. Aby byla zajištěna spolehlivá mezinárodní plavba po řekách, které nesou označení E, musí tyto řeky splňovat určité úmluvou dané parametry. Mezi tyto parametry patří požadavek, že plavba musí být zajištěna v průběhu celého plavebního období, přičemž délka plavebního období smí být kratší než 365 dní, pokud se jedná o oblast, kde jsou nepříznivé klimatické podmínky, dalším požadavkem je omezení délky plavebních přestávek z technických důvodů na nutné minimum a nepřípustné jsou přestávky v období tzv. nízké vody.
Druhou důležitou úmluvou v této oblasti, kterou na tomto místě zmíním, je Budapešťská úmluva o smlouvě o přepravě zboží po vnitrozemských vodních cestách. Stěžejní otázkou, kterou tato úmluva řeší je především otázka odpovědnosti za škodu na přepravovaném zboží. Definuje také zvláštní důvody, za nichž může být dopravce zproštěn odpovědnosti, a stanoví i výši náhrady škody. Úmluva se zabývá také nejvyšší částkou odpovědnosti i ztrátou práva na omezení odpovědnosti.
Budapešťskou úmluvu lze použít pro všechny smlouvy o přepravě, jestliže se smlouvou předpokládaný přístav nakládky nebo místo převzetí zboží a přístav vykládky nebo místo dodání zboží nacházejí ve dvou různých zemích, z nichž nejméně jedna je smluvní zemí úmluvy. Předmětem smlouvy může být za definovaných okolností přeprava zboží bez překládky jak po vnitrozemských vodních cestách, tak i po cestách podléhajících námořním pravidlům.
5.2 Mezinárodní smlouvy dvoustranné
Mezinárodní smlouvy dvoustranné jsou smlouvy o mezinárodní říční přepravě, jejichž účastníky jsou pouze dva státy. V případě České republiky pouze stručně zmíním například úmluvy mezi ČR a Slovenskem, mezi něž patří například „Dohoda o spolupráci v oblastech vnitrozemské plavby, námořní plavby, silniční dopravy a pozemních komunikací“ nebo „Dohoda o vnitrozemské plavbě.“[4]
Dalšími dvoustrannými mezinárodními smlouvami v této oblasti, jejichž stranou je ČR je celá řada dohod mezi ČSSR resp. ČR a Německem či Polskem.
6. Evropské právo
Evropským právem rozumíme právo Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii. Evropské právo je nadstátním právním systémem. Vzhledem k tomu, že Česká republika je členem EU, jsou pro ni právní předpisy EU závazné, přičemž nařízení jsou závazná přímo ve všech svých částech a platí v okamžiku svého vstupu ve všech členských státech bezprostředně. Oproti tomu směrnice je prováděna členskými státy a je závazná, co se týče cíle, který je směrnicí upraven, není závazná co se týká postupu, který má k danému cíli vést, ten si může členský stát EU zvolit dle svého uvážení.
V oblasti evropského práva existuje celá řada nařízení a směrnic, které upravují mezinárodní říční přepravu, přičemž v této kapitole zmíním pouze několik málo nových evropských právních předpisů.
Prvním předpisem je „nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1177/ 2010 o právech cestujících při cestování po moři a na vnitrozemských vodních cestách.“ Jak již z povahy nařízení vyplývá, vztahuje se toto nařízení k osobní mezinárodní říční přepravě, není možné jej vztáhnout na přepravu nákladní.[5]
Toto nařízení stanoví pravidla pro práva cestujících při cestování po moři a na vnitrozemských vodních cestách. Zahrnuje zákaz diskriminace cestujících, pokud jde o podmínky přepravy, kterou nabízejí dopravci cestujícím, zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí a pomoci těmto osobám, práva cestujících v případech zrušení nebo zpoždění, minimální soubor informací, který má být cestujícím poskytnut, vyřizování stížností a obecná pravidla pro prosazování práva.
Druhým právním předpisem, který zde zmíním je „směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/87/ES, kterou se stanoví požadavky pro plavidla vnitrozemské plavby.“ Na rozdíl od výše uvedeného nařízení, které je zaměřeno na cestující a osobní přepravu, je tato směrnice zaměřena na technický stav plavidel.[6]
7. Recenze knihy
V této závěrečné kapitole se pokusím o stručnou recenzi knihy Bohumila Poláčka, nazvané „Mezinárodní říční doprava,“která byla zdrojem pro zpracování této seminární práce.
Úvod knihy poměrně obecně pojednává o říční dopravě a zejména mezinárodní říční dopravě, její historii a vývoji, jejímu účelu a využití.
Další kapitola knihy již obecně pojednává o pramenech práva v oblasti mezinárodní říční dopravy, přičemž tato kapitola se zaměřuje především na teoretické vymezení a vysvětlení jednotlivých pramenů práva.
Další kapitola je věnována historickému vývoji pramenů práva mezinárodní říční přepravy před vznikem samostatného Československa, tedy před rokem 1918. Na tuto kapitolu pak navazuje kapitola, která pojednává o vývoji po roce 1918, přičemž pojednává rovněž o aktuálně platných pramenech práva, z této kapitoly jsem hojně čerpala právě v oblasti aktuálních pramenů.
Další kapitola je pak zaměřena na české vnitrostátní právní předpisy, které upravují zmíněnou problematiku, přičemž z této kapitoly jsem čerpala jen velmi stručně, neboť za stěžejní oblast právní úpravy mezinárodní říční přepravy autor knihy považuje zejména mezinárodní smlouvy popř. některé předpisy evropského práva, přičemž s tímto názorem se lze bezesporu bez výhrad ztotožnit. Závěrečná kapitola je pak věnována přehledu v současné době platných právních pramenů.
Kniha je podle mého názoru zajímavě napsaná, je logicky a systematicky rozčleněna, nicméně se domnívám, že by bylo vhodné dát více prostoru praktickým dopadům jednotlivých právních předpisů a úmluv na mezinárodní říční přepravu popř. více upozorňovat n sporné či problematické oblasti. Domnívám se rovněž, že kniha je především popisná, když popisuje jednotlivé prameny práva v této oblasti, nicméně bych uvítala, aby v ní bylo uvedeno více závěrů a dedukcí, které mohou mít rozhodující vliv na praxi v mezinárodní říční přepravě.
8. Závěr
Tématem této práce byla mezinárodní říční přeprava, přičemž jsem nejprve analyzovala faktické otázky mezinárodní říční přepravy jako je její vývoj či rozdělení říčních toků do kategorií a následně jsem se vzhledem k tomu, že většina knihy, která byla zdrojem pro tuto seminární práci byla věnována pramenům práva, které tuto oblast upravují, rovněž věnovala právním pramenům, kterých je poměrně významné množství, přičemž stěžejními prameny pro oblast mezinárodní říční přepravy jsou zejména mezinárodní smlouvy, které lze rozdělit na mnohostranné, které mají význam ve větším regionu a dvoustranné, které mají význam jen pro vztahy dvou států, které jsou jejich smluvními stranami v této oblasti.
Vzhledem k tomu, že ČR stejně jako většina evropských států je členem Evropské unie, je i v oblasti mezinárodní říční přepravy nutné zohlednit také předpisy EU, kterými jsou zejména nařízení a směrnice. Menšího významu pak dosahují vnitrostátní právní předpisy, přičemž ani je však nelze opomíjet, neboť v celé řadě případů jsou vlastně provedením mezinárodních úmluv do národního právního řádu.
Mezinárodní říční doprava je bezesporu i v současné době významným způsobem mezinárodní dopravy, neboť jejími výhodami jsou nízké náklady a rovněž skutečnost, že nemá tolik negativních ekologických dopadů jako jiné dopravní prostředky.
9. Použité zdroje
POLÁČEK, B. Mezinárodní říční doprava. Praha: C.H.Beck, 2012.
Zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské platbě.
[1] POLÁČEK, B. Mezinárodní říční doprava. Praha: C.H.Beck, 2012. s. 9.
[2] POLÁČEK, B. Mezinárodní říční doprava. Praha: C.H.Beck, 2012. s. 17.
[3] § 1 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské platbě.
[4] POLÁČEK, B. Mezinárodní říční doprava. Praha: C.H.Beck, 2012. s. 231-232.
[5] POLÁČEK, B. Mezinárodní říční doprava. Praha: C.H.Beck, 2012. s. 286.
[6] POLÁČEK, B. Mezinárodní říční doprava. Praha: C.H.Beck, 2012. s. 305.