Manažerské rozhodování
Co je rozhodování
Rozhodování představuje jednu ze základních manažerských aktivit, jejíž kvalita ovlivňuje do značné míry výsledky i efektivnost fungování hospodářských jednotek. Manažeři na jednotlivých úrovních řízení by si proto měli osvojit určitý soubor poznatků a dovedností, které jsou důležité pro zabezpečení požadované kvality řešení rozhodovacích problémů či rozhodování.
Význam rozhodování se projevuje především v tom, že kvality a výsledky těchto procesů (především strategických rozhodovacích procesů, probíhajících na nejvyšších úrovních řízení organizací) ovlivňují zásadním způsobem efektivnost fungování a budoucí prosperitu těchto organizací. Nekvalitní rozhodování může být přitom jednou z významných příčin podnikatelského neúspěchu.
Dvě stránky rozhodování
Rozhodování, resp. rozhodovací procesy probíhajících na různých úrovních řízení organizací mají dvě stránky a to stránku meritorní (věcnou, obsahovou) a stránku formálně-logickou (procedurální). Meritorní stránka odráží odlišnosti jednotlivých rozhodovacích procesů, resp. jejich typů. V závislosti na své obsahové náplni se jistě vzájemně liší rozhodování o výrobním programu, rozhodování o kapitálových investicích, rozhodování o uvedení výrobku na trh a jeho marketingové strategii atd. Každý tento typ rozhodovacího procesu má své specifické rysy, které jsou zdrojem odlišností těchto procesů. Na druhé straně mají však jednotlivé rozhodovací procesy, resp. jejich typy, určité společné rysy a vlastnosti. To, co jednotlivé rozhodovací procesy spojuje, je určitý rámcový postup (procedura) řešení, odvíjející se od identifikace problému, vyjasňování jeho příčin, cílů řešení atd. až po hodnocení variantních řešení a volbu varianty určené k realizaci. Právě společné rysy rozhodovacích procesů, jejich procedurální a instrumentální stránka jsou předmětem studia teorie rozhodování.
Deskriptivní a normativní teorie rozhodování
V průběhu historického vývoje došlo postupně ke koncipování většího počtu teorií rozhodování, odlišných určitým způsobem pohledu na rozhodovací procesy. Odlišnosti teorií vyplývají též z jejich normativního, či deskriptivního charakteru. Normativní teorie se zaměřuje na poskytnutí návodů, jak řešit rozhodovací problémy, jaké modely a jakým způsobem je používat. Jde tedy o tvorbu určitých norem řešení rozhodovacích problémů, jejichž aplikace by umožnila dosažení žádoucí kvality rozhodování. Na rozdíl od normativní teorie jsou předmětem zájmu deskriptivní teorie již proběhlé rozhodovací procesy. Jde zde o deskripci, analýzu a hodnocení rozhodovacích procesů, jejich průběhu, základních prvků, předností a nedostatků aj.
Co jsou rozhodovací procesy a problémy
Rozhodovací procesy chápeme jako procesy řešení rozhodovacích problémů, tj. problémů s více (alespoň dvěma) variantami řešení. Jestliže vycházíme z toho, že základním atributem rozhodování je proces volby, tj. posouzení jednotlivých variant a výběr rozhodnutí, pak problémy s jediným řešením nejsou tedy rozhodovacími problémy a řešení těchto problémů nevede na rozhodovací proces.
Problémy bychom mohli obecně vymezit existencí diference (odchylky) mezi žádoucím stavem (standardem, normou plánem) určité složky okolí rozhodovatele a jejím skutečným stavem. Přirozeně musí jít o odchylku nežádoucí, tj. skutečný stav je horší, než stav žádoucí.
Ve většině případů jde o problémy reálné, již existující problémy, které se ovšem mohou lišit svým rozsahem, naléhavostí a tím i dopady na firmu v případě, že se tyto problémy nebudou řešit. Určité problémy bychom však mohli označit jako problémy potenciální, které mohou vzniknout v budoucnu. Potenciální problémy mohou firmu buď ohrozit (vstup konkurence na trh, vzrůst cen surovin, válečný konflikt v určitém regionu), anebo mohou firmě přinášet příležitost (objevení nových výrobků, vzrůst poptávky, ústup konkurence). Uvědomění si těchto hrozeb, resp. příležitostí a včasná reakce na ně znamená prevenci pozdějších problémů, které by mohly ohrožovat i samotnou existenci firmy.
Struktura rozhodovacích procesů
Vzájemně závislé a návazné činnosti, jež tvoří náplň rozhodovacích procesů, lze dekomponovat do určitých složek, které se označují jako etapy (fáze) těchto procesů. Rozhodovací proces lze rozčlenit do etap více způsoby, a to buď podrobněji, nebo agregovaněji, kdy se pracuje s dekompozicí rozhodovacího procesu do relativně malého počtu etap. Méně podrobný rozhodovací proces může obsahovat těchto 5 etap, při nichž:
- analýzou identifikujeme problémy, zjišťujeme podmínky, stanovujeme příčiny, získáváme informace, údaje a data;
- hledáme varianty řešení a rozvíjíme analýzu možných řešení;
- hledáme nejlepší metody a volíme vhodnou variantu;
- testováním ověřujeme použitelnost řešení v praxi;
- využíváme metody v praxi, ověřujeme správnost použitého řešení nebo metody, popřípadě se vracíme k bodům 1 až 4 za účelem zkvalitnění procesu rozhodování.
Volba varianty určené k realizaci se pak považuje závěrečnou etapu rozhodovacího procesu, jeho určité vyvrcholení a představuje vlastní rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že souhrn etap předcházejících tomuto rozhodnutí spočívá v podstatě ve zpracování informací, umožňujících rozhodnutí, označují se tyto fáze souhrnně jako příprava rozhodnutí.
Prvky rozhodovacího procesu
Pro správnou analýzu problémové situace a volbu kvantitativních metod a exaktních postupů řešení problémů je důležité správně popsat prvky rozhodovacího procesu. Jsou to:
- cíl rozhodování;
- kritéria hodnocení;
- subjekt rozhodování;
- objekt rozhodování;
- varianty rozhodování;
- stavy světa.
Cílem rozhodování chápeme určitý stav firmy, jejího okolí, kterého se má řešením rozhodovacího problému dosáhnout. Řešení rozhodovacího problému nesleduje zpravidla dosažení jediného cíle, ale obvykle jde o dosažení většího počtu cílů. Mezi dílčími cíly existují mnohdy určité vazby. Z hlediska řešení rozhodovacích problémů je často důležitá forma vyjádření cílů, které mohou být buď vyjádřeny číselně (kvantitativní cíle), nebo mohou být slovně popsány (kvalitativní cíle).
Kritéria hodnocení představují hlediska zvolená rozhodovatelem, která slouží k posouzení výhodnosti jednotlivých variant rozhodování z hlediska dosažení, resp. stupně plnění dílčích cílů řešeného rozhodovacího problému.
Subjektem rozhodování (rozhodovatelem) se označuje subjekt, který rozhoduje, tj. volí variantu určenou k realizaci. Subjektem rozhodování může být buď jednotlivec, nebo skupina lidí. Pokud je rozhodovatelem jedinec, mluvíme o individuálním subjektu rozhodování na rozdíl od kolektivního subjektu rozhodování, kdy je rozhodovatelem skupina osob.
Objektem rozhodování se zpravidla chápe zpravidla oblast organizační jednotky, v jejímž rámci se problém formuloval, stanovil se cíl jeho řešení a jehož se rozhodování týká (např. výrobní program, organizační uspořádání firmy, technologické inovace).
S objektem rozhodování úzce souvisí pojem varianta řešení problému představující různý způsob jednání rozhodovatele, který má vést k řešení problému, resp. ke splnění stanovených cílů. S variantami rozhodování jsou úzce spojeny jejich důsledky, které chápeme jako předpokládané dopady na firmu a na její okolí.
Stavy světa (scénáře, rizikové situace) chápeme jako budoucí vzájemně se vylučující situace, které mohou po realizaci varianty rozhodování nastat a které ovlivňují důsledky této varianty vzhledem k některým kritériím hodnocení.
Dobře a špatně strukturované rozhodovací procesy
Členění rozhodovacích problémů na dobře a špatně strukturované z hlediska jejich složitosti a možnosti algoritmizace představuje jednu ze základních klasifikací.
Dobře strukturované rozhodovací problémy (označujeme je též jako jednoduché, programované) se zpravidla opakovaně řeší na operativní úrovni řízení a existují pro ně rutinní postupy řešení. Pro tyto problémy je charakteristické, že proměnné, které se v nich vyskytují, lze vesměs kvantifikovat a mají zpravidla kvantitativní kritérium hodnocení (např. obsazení jednotlivých strojů pracovníky).
Špatně strukturované rozhodovací problémy jsou problémy řešené zpravidla řešeny na vyšších úrovních řízení, které jsou svým charakterem vždy do určité míry nové a neopakovatelné. Řešení těchto problémů vždy vyžaduje tvůrčí přístup, využití rozsáhlých znalostí, zkušeností a intuice (př.: rozhodování o výrobkových a technologických inovacích).
Kvalita (racionalita) rozhodování
Kvalitu rozhodovacích procesů není vhodné posuzovat podle výsledků realizace zvolené varianty, ale podle určitých charakteristik rozhodovacích procesů tak, aby kvalitní rozhodování vedlo z dlouhodobého hlediska k lepším hospodářským výsledkům a méně kvalitní rozhodování k výsledkům horším.
Kvalitu rozhodovacích procesů ovlivňují:
- stanovené cíle řešení rozhodovacího problému;
- množství a kvalita informací;
- míra uplatnění nástrojů a poznatků teorie rozhodování;
- kvalita projektu řešení rozhodovacího problému;
- kvalita objektu rozhodování;
- kvalita řízení rozhodovacího procesu.
Informace pro rozhodování
Informace hrají v rozhodovacích procesech klíčovou úlohu. Tuto skutečnost podporuje i fakt, že někdy se rozhodovací procesy chápou jako procesy shromažďování a transformace vstupních informací do výstupních informací, zahrnující interpretaci těchto informací. Významnou úlohu v procesech získávání a shromažďování informací hraje rozhodovatel, jehož znalosti, zkušenosti a úsudek jsou nezbytné pro:
- zajištění efektivního sběru informací;
- určení vhodného rozsahu informací;
- správnou interpretaci získaných informací.
Zdroje literatury
- Brožová, H. Modely pro řízení znalostí a podporu rozhodování, ČZU, Praha: 2007, ISBN 978-80-213-1633-1.
- Dostál, P. Pokročilé metody manažerského rozhodování, Grada Publishing, Praha: 2005, ISBN 80-247-1338-1.
- Fotr, J et al. Manažerské rozhodováním, Ekopress, Praha: 2003, ISBN 80-86119-69-6.