Sociologie jako věda: disciplíny a směry, metody sociálního výzkumu

Sociologické teorie:
Sociologii jako vědu nelze jednoduše vymezit, na rozdíl od jiných, určením předmětu, případně metody. Sociologii lze rozdělit do jakýchsi tří vývojových období:
1. období velkých teorií
od 40. let 19. st. zhruba do první světové války
už tehdy se sociologie zabývala jednotlivými konkrétními tématy (hlavně periodizace vývoje společnosti atd.), ale stále hledala specifický a zároveň jednotící princip výkladu společenské skutečnosti
2. fáze vývoje
období mezi světovými válkami
dočasně přinesla jisté sjednocení pojetí sociologie, zejména v USA převládalo pěstování sociologie jako prakticky orientované disciplíny
důraz byl kladen na získávání konkrétních poznatků, sběr dat v terénu, jejich kvantitativní zpracování a vyhodnocení, předmětem zkoumání byly jednotlivé společenské jevy
značně se rozšířila tematika velkých výzkumů, ale došlo k odvratu od teoretických otázek-odpor vůči spekulacím
dochází zde k neopozitivismu a renesanci některých prvků naturalismu (snaha o sblížení se s přírodními vědami)
3. období
od druhé světové
sociologie se vrátila k pluralistickému modelu rozvoje, protože chtěla najít další teorie, které by byly schopny podat ucelenější výklady lidské společnosti
v tomto období došlo ke krizím, zesílila kritika pozitivismu, docházelo však k oživení zájmu o klasické teorie
vedle neopozitivismu existuje dlouhodobě teorie neomarxismu, v posledních letech i neoweberiánství a neofunkcionalismus

Společenské vědy spojuje trvalý zájem o svou vlastní historii, avšak v sociologii není její zakladatel ,nebo sociologové z prvního období, vnímán jako jediná nebo hlavní autorita
-představitelé sociologie:
A.COMTE (1798-1857) ? zakladatel slova sociologie; měl požadavek na pozitivní vědění a vědecké zkoumání sociální skutečnosti, dnes mu nebývá věnována velká pozornost
H.SPENCER (1820-1903) ? někdy bývá považován za spoluzakladatele sociologie, reprezentuje evolucionistický přístup, společnost bere jako organismus, čili jako fungující a strukturovaný celek
K.MARX (1818-1883) ? orientuje sociologii na studium tzv. společensko-ekonomických formací, to souvisí s jeho periodizací dějin na základě převládajícího způsobu výroby; jeho materialistické pojetí dějin stojí na principech dialektického myšlení, vytvořil koncepci odcizení a teorie třídního konfliktu
É.DURKHEIM (1858-1917) ? reprezentant druhé vlny pozitivistického myšlení, chápe sociální jevy jako něco, co je nad jednotlivcem a ovlivňuje ho, jeho pojetí sociologismu se uplatňuje při analýze procesů dělby práce, v teorii sebevraždy
V.PARET (1848-1923) ? snaha chápat sociologii jako logicko-experimentální vědu, uznávaný ekonom; teorie vzniku a koloběhu elit, pokusy o analýzu lidského jednání
M.WEBER (1864-1920) ? má originální pozice k teorii sociálního jednání, spojuje analýzu jednotlivých událostí a teoretickými konstrukcemi ideálních typů (např. pojem byrokracie), soustředil se na otázky racionality moderní společnosti, usiloval o porozumění lidskému jednání, zabýval se politikou a vztahem ekonomiky a náboženství
G.SIMMEL ? někdy chápán jako předchůdce postmodernismu, podal hluboký rozbor několika dílčích problémů (role peněz v moderní společnosti, teorie konfliktu?)

-již v prvním období rozvoje sociologie se objevily některé základní alternativy přístupu k předmětu zkoumání; objevuje se jak snaha o překonání psychologismu (Durkheim) a zájem o celek(Marx), tak i důraz na jednotlivce (Weber); proti inspiracím v oblasti přírodních věd stojí tradice dialektická (Marx) nebo interpretativní (Weber); proti reformátorům (Comte, Durkheim) stojí revolucionáři (Marx), odlišně je chápán vztah ekonomiky a ideologické nadstavby, struktury a činnosti; v tomto období vzniklo několik škol založených na jednom výkladovém principu (psychologismus, naturalismus a v něm např. sociální darwinismus, fyzikalismus)

-čeští sociologové:
T.G.MASARYK (1850-1937) ? zakladatel, proslul spisem o sebevraždě; působil i na pražské univerzitě, zabýval se sociálníotázkou, českou a ruskou problematikou
E.BENEŠ (1884-1948) ? pokračovatel Masaryka, věnoval se sociologii politiky
-čeští sociologové z meziválečné doby: I.A.Bláha (funkcionalismus), J.L.Fischer (strukturalismus), J.Král (pozitivismus), E.Chalupný (systematická sociologie)
-česká sociologie se za druhé světové války dostala do potíží, po roce 1948 ji čekala likvidace, k obnovení došlo až v 60. letech (objevily se překlady některých světových děl sociologie, první domácí monografie a empirické výzkumy (volnýčas, sociologie podniku,?), po roce 1969 byl rozvoj znovu výrazně omezen, teprve po revoluci se sociologie otevřela všem myšlenkovým proudům

V současné sociologii můžeme najít jak návraty k původním zdrojům, tak i jejich kombinace nebo samostatná odvětví; např. problém periodizace dějin se vrátil v pozměněné podobě teorií industriální (post.) společnosti (Bell, Brzezinski) s přesahem do futurologie (Toffler), přetrvávají i některé národní tradice ( francouzský strukturalismus, vliv frankfurtské školy v Německu), ale vlivy se i mísí (Giddense ? dílo Sociologie, v němž se nacházejí útržky Marxe, ale i vlivy hermeneutiky); v americké sociologii se střetla linie konzervativní (Parsons) a radikálně kritická (Mills, Gouldner); působí souběžně několik škol a směrů i jednotlivých postav (němec Habermas).
Pro dnešní sociologii je společným rysem zájem o aktéra, o aktivní subjekt společenského dění, sociologie věnuje velkou pozornost problematice nových sociálních hnutí a komunikatívního jednání.

Sociologické disciplíny:
– z hlediska obsahu se sociologie může jevit jako mnoho jednotlivých, úzce specializovaných disciplín
– sociologové studují společnost jako celek a zákonitosti jejího vývoje, na druhé straně realizují výzkumy jednotlivých jevů nebo sociálních problémů
– sociologie na rozdíl od jiných společenských věd nemá vyhraněn předmět zájmu, vstupuje do všech sfér s cílem studovat vznikající společenské vztahy, aktéry a důsledky jejich chování, při jejím studiu je důležité propojení teorie s konkrétními poznatky a fakty
– teorie dílčích stránek společenské skutečnosti nemusejí mít vyhrazenou oblast zkoumání (teorie malých sociálních skupin, teorie organizace?)
– konkrétním sociologickým disciplínám se říká úsekové nebo odvětvové, dochází zde k oddělování velmi speciálních disciplín, např. ze sociologie způsobu života se vyčlení sociologie volného času a z ní sociologie sportu, ze sociologie kultury sociologie umění, literatury a z té např. sociologie románu?; v rámci těchto disciplín se rozvíjí i výzkum
– příklady odnoží sociologie: věkových skupin, pohlaví, rasových a etnických skupin, organizace, ekonomická, práce a podniku, politiky, lidských sídel, práva a morálky, masmédií a masové komunikace, vzdělání, zdraví a nemoci, náboženství, armády, životního cyklu, rodiny?
– u sociologie je také třeba každý jev studovat v širších souvislostech

Metody sociálního výzkumu:
– výzkum ve spol. vědách má dva základní úkoly-řešit určitý problém a shromáždit fakta, důležité je tedy správné vymezení otázky a nalezení objektivní metody získání a vyhodnocení informací; získané poznatky musejí vyhovovat požadavku ověřitelnosti a sdělitelnosti
– kvantitativní metody-zabývání se jevy hromadné povahy a velkými skupinami lidí, které je snadné pojmout a zkoumat jako soubory statistických jednotek
– kvalitativní metody- použití jemnějších postupů, které umožní porozumět jednotlivým významům, jež jsou často vázány na specifické situace, jednotlivce?; reprezentují studium osobních dokumentů, biografií, hloubkové rozhovory, souvisejí se zájmem o exploraci (postup, kdy na základě podrobného studia jevu v konkrétních a přirozených podmínkách docházíme k pojmům a hypotézám), opačný postup explorace ? tzv. konfirmace předpokládá existenci teoretické hypotézy, která je výzkumem buď potvrzena (verifikace), nebo vyvrácena (falzifikace)

Společenskovědní výzkum obvykle začíná analýzou toho, co již máme k dispozici; především jde o analýzu dokumentů (může být zaměřena na dokumenty osobní, úřední, oficiální i neoficiální), která umožňuje kvantitativní i kvalitativní metodu zpracování. Zejména při studiu masové komunikace (reklama?) se uplatňuje obsahová analýza ? je založena na objektivním a systematickém popisu komunikačního sdělení.
Postup opětovného využití shromážděných dat za účelem získání nové informace se nazývá sekundární analýza. Tato metoda předpokládá kvalitní archivaci údajů z předešlých průzkumů.

Ve společenských vědách se musíme hlouběji zabývat názory, postoji a motivy lidí, přitom se tedy neobejdeme bez dotazování. To může mít podobu rozhovoru nebo dotazníku. Jde o náročné a citlivé techniky s ohledem na dotazované.
Pravdivé (tedy spolehlivé) informace nám přinášejí pouze tehdy, když jsou otázky srozumitelné a jednoznačné, zajímavé pro dotazovaného člověka (nesmí však být dotěrné). Zejména při rozhovoru záleží na prostředí, chování tazatele, na tom, jestli rozhovor bude skutečně anonymní.
Dotazování vyžaduje dobrou přípravu a zkušenosti v kvalitativní podobě. Dotazníky bývají připravené na strojové zpracování dat, snadněji se shromažďují, avšak vzniká problém jejich návratnosti.
Anketa je založena na ústním nebo písemném dotazování nepřesně vymezené populace, také je zde problém návratnosti, ale i reprezentativnosti údajů. Anketa má být krátká, zajímavá, vystavěna na jednoduchých otázkách (např. s odpověďmi ano-ne), avšak to komplikuje možnost hlubší analýzy.
Ve společenských vědách má technika pozorování a experimentu omezené možnosti přenosu jevů do laboratorních podmínek, je těžké např. u velkých skupin zvládnout rozsah pozorování. Pozorování je jednou ze základních technik výzkumu, má spíše doplňkovou a podpůrnou funkci. Musí probíhat podle plánu a je nutné spolehlivě zachytit výsledky, slouží k tomu systémy kategorií, videotechnika atd. Tzv. zúčastněné pozorování je utajené, badatel je součástí sledované skupiny. Používá se spíše v psychologii.
Experiment se také používá častěji v psychologii, poněvadž při studiu složitých jevů je obtížné sledovat jednotlivé podmínky, měřit je a současně sledovat i vliv ostatních podmínek. Jde především o vliv konkrétního sociálního prostředí. V experimentu se klade důraz na korektní srovnání s kontrolní skupinou. Pouhá následnost jevů totiž nemusí znamenat vztah příčiny a účinku.
Ve společenských vědách se snažíme překonat problém analýzy pouze na základě výzkumu jednotlivce, používá se tedy řada technik, jež pracují se skupinou.