FILOZOFIE ETIKA, MORÁLKA, MRAVNOST. KOŘENY EVROPSKÉ ETIKY. PROBLEMATIKA HODNOT. SVOBODA. VZTAH ČLOVĚKA KE SVĚTU. PRAVDA. SVĚDOMÍ. DOBRO A ZLO.
ETIKA – vznikla v antickém Řecku jako součást filozofie
předmětem je morálka a hodnotící soudy o ní
řec. éthos = zvyk, obyčej, charakter
– oblast přemýšlení o tom, co je správné a žádoucí – dobré → z hlediska jednání i celkového směru a cíle lidského života, jeho vztahu k sobě samému, druhým lidem i společnosti
– stanovuje, „co má být“ → co je žádoucí z hlediska dobra, spravedlnosti → snaží se tyto pojmy určit a zdůvodnit
– etika je označovaná jako praktická filozofie = zaměření na lidské jednání
MORÁLKA – soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom, jaké chování a smýšlení člověka i lidské skupiny je dobré = jaké má být
DOBRO – pojem pro všechno prospěšné a hodnotné, nejvyšší mravní ideál X ZLO protiklad dobra, to co škodí = klíčové morální pojmy
– dobro je pro označení toho, co je nejvýše žádoucí → tento pojem je sporný (spory trvají od vzniku etiky až do dnešní doby)
MRAV = (mravy) vzorce chování určité (dané) společnosti nebo skupiny
– označuje, jak jsou členové určitého společenství zvyklí jednat, jak se většinou chovají
– morálka a mrav existují ve všech lidských společnostech i dobách, kulturách – ale i jednotlivé představy o tom, co je morálně dobré, se mohou zásadně lišit
PŘEDMĚT ETIKY, PRÁVO
– etika jako teorie morálky nevzniká vždy a všude, tam, kde jsou morální normy přijímány jako samozřejmost, tam se neobjevuje potřeba jejich teoretického zkoumání a zdůvodňování
– závaznosti morálních norem = požadované pravidlo jednání, jako je např. nepokradeš,..)se zde dosahuje na základě tradic
– prakticky se dodržování přijatých morálních norem dosahuje vynucením neformální autoritou
– část morálních norem, která se stává základem právního řádu, je vynucována i autoritami formálními – policie, soudy
– právo = existuje vedle morálních norem, umožňuje objektivní posouzení jejich dodržování možnost trestat formální autoritou jejich nedodržení
DĚJINY ETIKY
ANTIKA
Etika Démokrita a Miléťanů – demokraticky zaměřená etika – vyrůstá z jeho atomistické teorie
– svobodu a solidaritu staví výše než majetek
– miléťané se snaží zdůvodnit nový, politicko-morální obraz světa řecké demokracie
– ctnost a spravedlnost jsou u Démokrita odvozeny od pojetí obce jako demokraticky spravovaného společenství sobě rovných
Etika Sofistů– působí v 5.stol.
– relativizují jak jednotlivé morální pojmy, jako jsou dobro a zlo (co je pro jednoho dobro, je pro jiného zlo a naopak), tak i základní pravidla života obce
– rozvíjejí spor o to, jsou-li lidské zákony dány od přirozenosti- tedy věčné a neměnné, či jsou jen lidským dílem, a tudíž změnitelné
Etika Sokratova– považoval za hlavní cíl života dosažení blaženosti = následek ctnostného života
– žít ctnostně znamená znát dobro, kdo ho zná, dobro také koná
– ctnost = základní pojem antické literatury
– v Řecku se uznávaly 4 základní ctnosti – moudrost, statečnost, spravedlnost a rozvaha
Platonova etika – Platon – klasický představitel monarchického směru myšlení
– idea dobra – v jeho ideální obci (popsané v díle Ústava), má na základě znalosti ideje dobra absolutní moc nad všemi členy obce filozof král, tuto moc má protože ví lépe než ostatní, co je dobro
– lidé se tedy již rodí nerovní, především mírou své vrozené schopnosti poznat a konat dobro – na základě toho rozděleni do kast – nejnižší manuálně pracující, vyšší strážce, nejvýše stojí filozof král
– spravedlnost je v jeho pojetí vykládána jako plnění povinností vyplývajících z postavení v hierarchické mocenské struktuře obce – je tedy spravedlivé , aby níže stojící, poslouchali výše stojící – kvalitativně lepší jedince
Aristotelova etika – reprezentuje směr aristokratický, tedy vládu nejlepších
– nejvyšším cílem v životě není úsilí o dosažení absolutního dobra, ale o život blažený
– opravdová blaženost spočívá ve ctnostech
– dobrem je žít v souladu sám se sebou, se svou přirozeností – tak je možné dosáhnout blaženosti
– přirozenost člověka spočívá v jeho schopnosti myslet (nejvyšší život je život věnovaný teoretickému myšlení, 2.nej. život je věnovaný správě a řízení obce)
– spravedlnost je vztah vznikající mezi sobě rovnými, který respektuje tuto rovnost
– na rozdíl od Platóna je přesvědčen, že lidé se nerodí jako dobří nebo zlí, ale se schopností obojího, pak záleží na výchově
– morální charakter se formuje na základě zvyku, ten vyrůstá z pravidelnosti určitého jednání
– zákl. pravidly mezilidského jednání jsou však zákony obce a naopak morálka obce je vyjádřena v jejich zákonech
– předpokladem morálky je ale možnost volby, svoboda rozhodování, která je člověku vlastní
– Aristotelés však nepřiznává všem stejnou schopnost myslet, otroci podle něj nemyslí vůbec a ženy jen velmi omezeně – jeho rovnost je tedy rovností urozených
– s úpadkem polis a se ztrátou jejich samostatnosti po ovládnutí Řecka Makedonií klesá význam obce v životě člověka, vznikají nové směry etického myšlení, zdůrazňující individuum a ptají se, jak má člověk žít ve světě, na nějž v podstatě nemá vliv
Epikureismus – pojmenovaný po zakladateli Epikúrovi (jeden z atomistů)
– hledá cestu k individuální duševní slasti
– dobrem je žít skrytě, zbaven strachu ze smrti, bolesti
Stoická etika
– doporučovali zapojení člověka do života společnosti, před níž stejně není úniku
– ideálem bylo dosažení duševního klidu = ataraxie, pro dosažení tohoto klidu musí získat vnitřní svobodu oproštěnou od vášní = apatheia
– mezi nejznámější stoiky patří Seneca, Marcus Aurelius
– dobro pro ně není život sám, ale dobrý život
– ctnost spočívala v souladu lidského života s přírodou a v rozumném životě
STŘEDOVĚK – na konci antického období se objevuje nový myšlenkový směr – křesťanství
→ to vyšlo z judaismu, ale vstřebalo i mnoho podnětů z antické filozofie
– za zákl. morální poselství křesťanství se považuje Desatero
– věří ve smysl a směr lidských dějin (převzato z judaismu)
Augustinova etika
– Aurelius Augustinus – ovlivněn novoplatonismem – – – zastával názor o predestinaci = božím předurčení, kterým je rozhodnuto již předem a nezvratně, kdo bude spasen a kdo ztracen, nerozhodují dobré nebo zlé činy člověka, jen Boží vůle
– hlásal, že mimo církev není spásy, čímž nadřadil církev všem světským panovníkům
Etika Tomáše Akvinského
– vliv Aristotela
– přijímá základní antické ctnosti: rozumnost, rozvahu, statečnost, spravedlnost
– k nim připojuje ještě křesťanské : víru, lásku a naději
– uznává svobodu lidské vůle (svobodu hřešit i konat dobré skutky)
RENESANCE
Machiavelliho etika
– oproti středověkým názorům odhalil, že zákl.motivem politického jednání je touha po moci a majetku – protože politikové touží po tom samém – uchopení moci – tu však může získat jen jeden, nemůže se politika řídit nějakým společným dobrem, které zde neexistuje, ale jen logikou úspěchu
– člověk, který je za všech okolností dobrý, mezi ostatními nemůže existovat
NOVOVĚK
Hobbesova etika
– Thomas Hobbes – ovlivněn zkušeností anglické revoluce, občanských a náboženských válek
– pokouší se nalézt původ moci ve společnosti
– vychází z předpokladu o „přirozeném“ stavu, v němž lidská společnost neexistuje
– neexistuje proto ani dobro a zlo, jen soukromý zájem a snaha o jeho maximální uspokojení = zmocnění se toho, co má druhý – to vede k vzájemnému boji – lidé se proto dobrovolně podrobují absolutické moci
Rousseauova etika
– Jean Jacques Rousseau – nejradikálnější představitel osvícenství
– přichází s pochybností o zlepšování lidských mravů v závislosti na pokroku
– na rozdíl od Hobbese je přesvědčen, že lidé původně žili v souladu s přírodou a neznali mnoho civilizačních neřestí, kterými trpíme dnes = lidská přirozenost je tedy dobrá, člověka kazí až společnost
– za původ všeho zla považuje vznik soukromého vlastnictví půdy
– říká: „nikdo by neměl mít tak málo, aby se musel prodávat, a nikdo tak mnoho, aby mohl ovládat ostatní“
Kantova etika – Emanuel Kant – ovlivněn Rousseauem
– za dobré jednání považuje jen to, jehož účelem je dobro samo, nejedná se ale o jednání mravní, ale kupecké, vypočítavé
Hegelova etika – Georg Wilhelm Friedrich Hegel
– člověk nesvobodný tím, že se podrobuje moci „svého pána“ se vzdal sám sebe, podřizuje jeho příkazům nejen své tělo, ale i svou mysl, vůli..patří-li druhému, není již svůj, ale cizí – dochází k odcizení sobě samému
– další jeho myšlenka je, že jen v tvořivé práci činí člověk sám sebe něčím(= z hlíny tvoří hrnce je hrnčířem,..)- pán, který ovládá druhého člověka, nic netvoří
Marxova etika – Karl Mrax – navazuje na Hegelovu filozofii, to ovšem zásadně přepracovává v materialistickém duchu – hypnózy Rousseaua či Hegela o vzniku nerovnosti mezi lidmi (jako zmocnění se půdy či ovládání vůle druhého) přepracovává v teorii o vzniku vlády člověka nad člověkem v důsledku rozvoje dělby práce
– snaží se dokázat, že v dalším vývoji bude i současná forma dělby práce a z ní vyplývající soukromé vlastnictví výrobních prostředků překonáno
– překonání bude zrušením veškeré vlády člověka nad člověkem a skokem do říše svobody
= pak přestanou být vztahy mezi lidmi i hodnota člověka určovány penězi a postavením v sociální hierarchii a budou dány jen lidskými a morálními kvalitami člověka
Nietzscheova etika – Friedrich Nietzsche – nejvyšším cílem člověka je žít v souladu se svou vlastní přirozeností
– prohlašuje primát vůle, a to vůle k moci – dobré je vše, co podporuje růst vůle k moci
– pokládá vůli za nejvyšší princip a podstatu bytí
– popírá také existenci Boha, který by měl stát nad člověkem a jemuž by se tedy měl podrobovat
Frommova etika – Erich Fromm – německý filozof a psychoanalytik
– radikálně přehodnotil Freudovy teorie
– nepokládá lidskou přirozenost za soubor v zásadě protispolečenských pudů – člověk je podle něj produktivní, tvořivá a společenská bytost
– morální zlo je způsobeno tím, že tvořivost je společenským systémem zablokována
– dobrem je život v souladu s naší společenskou a tvořivou přirozeností
– šťastné svědomí je to dosažení souladu mezi tím, jací přirozeně jsme a jak skutečně žijeme
SMĚRY ETIKY
– etika se štěpí do řady směrů
– METAETIKA / ANALYTICKÁ ETIKA
– vzniká uvnitř analytické filozofie
– zabývá se logickým zkoumáním jazyka morálky s cílem objasnit význam zákl. mravních pojmů
– zde dále rozlišujeme :
teleologická koncepce – hledají absolutní, konečné cíle lidského života
deontologická teorie – vychází z toho, že mravní závaznost jednání je dána bez ohledu na jeho
cíle
utilitarismus – posuzuje mravní hodnotu činu podle míry užitku, který přináší
eudaimonistická etika ( eudaimoniá = štěstí ) – za nejvyšší mravní hodnotu považuje štěstí
pragmatická etika – o morálnosti jednání rozhodují výsledky
emotivismus – inspirován novopozitivismem, cílem mravních soudů je vyslovit či vyvolat emoci
intuicionismus – pojem dobra je zde vyložen jako nedefinovatelný
– pochopení mravního významu mravních soudů je možné jen na základě intuitivního nazírání
světa mravních forem
deskriptivismus – řečové akty (činy, …) jsou určovány sjednanými pravidly
preskriptivismus – chápe mravní soudy jako příkazy zvláštního druhu
– dále můžeme rozlišit etiky odvozené z jednotlivých filozofických systémů např.:
EXISTENCIALISTICKÁ ETIKA – existence je podstatou člověka
– člověk není dán předem, tvoří sám sebe ve své svobodě
– za své jednání je absolutně zodpovědný
POSTMODERNÍ ETIKA – zhodnocuje zkušenost evropských totalitních ideologií
současné vývojové směry
– velmi se rozvíjí evoluční biologie a s ní spjatá evoluční psychologie
sociobiologie – zkoumá vývoj lidského druhu jako skupinově žijícího živočicha
– ptá se, jaké vzorce chování máme vrozeny = vědecký výzkum lidské přirozenosti
evoluční psychologie – podobné jako sociobiologie, jen klade trochu jiné otázky
– cílem je zkoumání psychického vybavení našich evolučních předchůdců – v závislosti na přírodním prostředí a podmínkách soužití ve skupině
– k etikám spojeným s jednotlivými problémovými oblastmi patří:
ekologická (environmentální) etika – zkoumá krizový vztah lidské společnosti a přírody jako morální problém
→ rozlišujeme na biocentrickou etiku = nejvyšší hodnota je zde život, jehož je člověk pouhou dílčí součástí, ohrožuje přežití přírody
– příroda je nadřazenou morální hodnotou
→ antropocentrická etika = nejvyšší hodnota je člověk, zachování přírody je ve vlastním zájmu člověka
sociální etika – zkoumá spravedlnost společenských institucí
politická etika – předpokladem je, že existuje nějaké obecné dobro, o jehož uskutečnění politika usiluje nebo alespoň usilovat měla
– zkoumá politické uspořádání společnosti a politický život z toho hlediska
– rozvíjí se aplikované etiky spojené s jednotlivými obory lidské činnosti např.:
bioetika – řeší otázky spojené s rozvojem biolog. věd
lékařská etika – vztah lékaře a pacienta
– v poslední době se hodně diskutuje o otázce eutanazie nebo spory ohledně přípustnosti a nepříp.potratů
MORÁLKA, MORÁLNÍ NORMY, SVOBODA, SVĚDOMÍ, SVOBODNÁ VŮLE, KOLEKTIVNÍ VINA
morálka = soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom, jaké chování a smýšlení jednotlivého člověka i lidských skupin je dobré, jaké má být
mravní norma – k rozlišení co je a co není mravně správné nám pomáhá i cit, vlastní rozumová úvaha, konkrétní případ člověka, který nám slouží jako morální ideál, …
– mravní norma je právě to omezení, které si člověk klade
– liší se od ostatních norem tím, že pro její posouzení je důležité hledisko dobra a zla, správnosti a špatnosti
svoboda – je nutnou podmínkou i hodnotou k naplnění morálních cílů
– soužití rovnoprávných individuí společně rozhodujících společné záležitosti a chránících soukromí jedince
svědomí – zvláštní jev lidského vědomí, který člověk pociťuje jako „vnitřní hlas“ hodnotící jeho jednání
– je vnitřním měřítkem morálnosti lidského jednání.
– základem svědomí jsou mravní normy, které jsme si osvojili a hluboce zakořenili do našeho podvědomí
– můžeme mu naslouchat nebo ho přebít
svobodná vůle – vnitřní schopnost volit z více možností
– bez této základní lidské schopnosti by žádná morálka nemohla existovat – člověk by byl jen stroj
kolektivní vina – zvláštní případ morální odpovědnosti, kde jsme odpovědnými i za to, co jsme přímo sami neudělali a nerozhodli, ale co např. rozhodla a v našem jménu učinila naše vláda a na čem se tedy podílíme nepřímo tím, že pracujeme a žijeme v tomto státě
– vinu je možno odčinit novými pozitivními skutky
ETIKA V DOBĚ GLOBALIZACE
– dnešní člověk žije ve dvou protikladných světech
1) svět jeho soukromí – v důsledku mnoha vlivů se lidé stále více propadají do svých individuálních světů a s druhými se setkávají jen za účelem vydělávání peněz a krátkodobé pomíjivé zábavy
2) svět velkoměst a globalizované civilizace – tady se setkává množství lidí z nejrůznějších částí světa, lidé jsou na sobě stále více závislí a vzájemně propojeni mnoha způsoby