Škola jako sociální prostředí – školní socializace, funkce školy, školní klima, rodina a škola
Škola / definice/ = společenská instituce, jejíž funkcí je poskytovat vzdělání žáků přísluš-
ných věkových skupin v různých organizačních formách podle určitých vzdělávacích programů.
Umožňuje socializaci žáků na skutečný život, zajišťuje jejich rozvoj osobní, pracovní
a občanský.
FUNKCE ŠKOLY :
- výchovná – zajišťuje převod kulturních vzorců chování a hodnot z jedné generace
na druhou, formování vlastností osobnosti ( kultivace osobnosti)
- vzdělávací – osvojení obsahu kultury, tj. vědomosti a dovednosti používat. Snaha
dojít od výchovy k sebevýchově.
- kvalifikační – získání kvalifikace, tj. znalostí, rozvíjení schopností a dovedností
požadovaných pro výkon zaměstnání. Kvalifikace nelze dosáhnout
bez obecně vzdělanostních předpokladů. Úzké specializace rychle
zastarávají. Pokud jedinec nezískal obecnější vzdělanostní základy,
je velmi obtížné ho přeškolovat či doškolovat.
- integrační – škola podporuje vytváření postojů a dovedností umožňujích sociální
styk a komunikaci ve škole i v širší společnosti. Žáci se učí respektu
k odlišnostem, toleranci. Důležité je vytváření aktivního postoje k živo
tu.
- selektivní – škola výrazně ovlivňuje přístup k řadě zaměstnání a posléze i k dosažení
sociální prestiže a k materiálnímu zabezpečení. Selekce je prováděna
na různých úrovních : počátek školní docházky, přechod do dalších
zařízeních – přijímací řízení, závěrečná vysvědčení, diplomy, vyloučení
ze školy..
- ochranná – zakotveno zachovávání tajemství a znepřístupnění důvěrných informací
o žácích, ochrana před sociálně patologickými vlivy apod.
- resocializační – znovuzačlenění do společnosti ( diagnostické ústavy, dětský domov
se školou, výchovné ústavy)
SOCIALIZACE
Začlenění člověka do společnosti.
Je to celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a tím se začleňuje do společnosti. V procesu
socializace na jedince působí prostředí přírodní, kulturní a sociální a on působí na ně.
Jedinec se stává z „ biologického“ tvora člověkem – kulturní a sociální bytostí, která jedná
podle ustálených pravidel, směřuje své chování ke společensky uznávaným hodnotám
a plní očekávání, role / sociální role je očekávané jednání a chování člověka v jeho pozici/
otec, matka, žák atd./dané společnosti/.Výsledkem procesu socializace je zespolečenštění
jedince / resocializace je znovuzačlenění jedince do společnosti/. Neúspěch socializace
je problém jak pro jedince/ jeho společenské vyloučení/, tak pro společnost / sociální deviace/.
Je problémem tam, kde nebyly vytvořeny dobré podmínky pro socializaci, např. v nefunkčních nebo dysfunkčních rodinách, nejvýrazněji v případě zanedbaných a týraných
dětí. V socializaci se realizuje sociální učení, sociální komunikace a interakce. Socializace
se odehrává v rodině, ve skupině vrstevníků, přátel, ve škole, prostřednictvím masmédií
a práce.
Primární socializace – nejranější socializace , během níž si dítě vštěpuje základní návyky
v citově nabitém bezprostředním světě rodiny. Život v rodině ovlivňuje vývoj jedince
nejvýrazněji, jeho vývoj fyzický, psychický i sociální/ socializaci/. V elementární sociali
zaci/ do 2 let/ se dítě identifikuje s matkou, s představitelkou sociálního světa. Tím současně
utváří i vztah k sobě, k tomu potřebuje prožívat lásku a bezpečí. Klíčovou podmínkou zdravé
socializace je brzké vytvoření vazeb s jinými lidmi, nejen s matkou. Vybudování emoční
jistoty a stability je předpokladem zvládnutí krizí puberty a dospívání a ani v období tzv. veřejné socializace v dětství, kdy roste vliv vrstevníků, neklesl význam rodinného zázemí.
Sekundární socializace –
pronikání dítěte do širší sítě společenských vztahů školy a kolektivu vrstevníků.
Kvalitativně novým prvkem v životě dítěte je jeho vstup do školy. Přestože rodina zůstává
zázemím veřejné socializace, je zřejmé, že setkání se školou staví pozice, role a autoritu rodičů do nového světla. Výchozí rodina řadu svých funkcí plní až v mimoškolní době,
o víkendech, o prázdninách, přitom růst úlohy vrstevníků vytlačuje rodinu a ze sféry volného
času dítěte.
Socializace ve škole- jde o postupné zařazování do širší sítě společenských vztahů školy, mezi vrstevníky. Škola je přechodem do světa povinností, do světa práce – učení. Ve škole dítě vstupuje do dosud mu neznámých formálních vztahů / daných školním řádem/
i vztahů neformálních / spontánně vzniklých/, které vyplývají z povahy školní práce, z interakcí mezi žáky a učiteli a žáky.Škola se stává bodem, kolem něhož se organizuje
každodennost dítěte, vyžaduje plnění povinností, vyžaduje si nový typ konformity.
Dítě se musí začlenit mezi vrstevníky, obhájit a prosadit svoji pozici ve skupinových vztazích
„sobě rovných“.Školu tak lze chápat jako předobraz společnosti dospělých.Na konci základní školní docházky sociálně končí dětství a vnucuje se volba další vzdělanostní dráhy, a tím i
pravděpodobného začlenění dítěte do diferencovaných skupin v profesní struktuře.
Důležitým faktorem socializace se v dětství stává vrstevnická skupina. Její vliv postupně
převažuje vliv dospělých, zhruba od 10 let / v období puberty – černobílé vidění/. Dospívající
si vytvářejí vlastní své skupinové normy, hodnoty, postoje, formy komunikace, snaha odlišit
se projevuje i vnějškově /styl oblékání, účesu – být jiný za každou cenu/. Způsoby chování
členů vrstevnických skupin podléhají vnitřní sociální kontrole a nezřídka jsou odchylky od jejich norem sankciovány / jako tvrdá sankce je považováno vyloučení ze skupiny/.
Vrstevnická skupina plní tyto sociální funkce:
o zkouší nové způsoby chování bez kontroly a sankcí ze strany dospělých
o posuzuje jedince bez zasahování dospělých
o formuluje vzájemná očekávání bez zkreslení postoji dospělých
o ovlivňuje vztahy ve škole
o zprostředkuje přechod od socializace v rodině k institucím sekundární socializace /škola,
zaměstnání/
o poskytuje podporu např. při konfliktu s dospělým, spolužákem aj., jedinec nachází
u vrstevníků poměrně spolehlivé zastání,pokud je ochrana nespolehlivá, bývá vnímána
jako zrada
o nabízí prožitky, emoce, případně vztahy, na které se běžně v rodinném či školním prostředí
nepřistupuje
o umožňuje rozvíjení rolí spojených se vztahy mezi pohlavími
o prožívání svobody a potřebu jejího prožívání
o řešení generačního konfliktu výměnami autorit
Škola se soustřeďuje především na tyto oblasti socializace :
- Předává uceléné soustavy vědomostí, které dítěti poskytují všeobecný základ pozdější
teoretické a praktické odborné přípravy na budoucí profesi
- Zprostředkovává základní hodnoty a cíle společnosti a základní normy jednání ve společ.
- Předává určitý systém sociálních rolí, především role žáka, učitele, spolužáka, přičemž
role žáka představuje plnění společensky závazných povinností, jedinec je připravován
na pozdější pracovní činnost
Sociální klima školy
= sociální vztahy ve škole, citová odezva na tyto vztahy, jak se cítí žáci, učitelé, rodiče,
zaměstnanci
Klima závisí na specifické situaci jednotlivé školy, dlouhodobě se vytváří, je to stálejší
jev / atmosféra působí krátkodobě /.
Přístupy k vymezení sociálního klimatu školy :
1/ Přístup zaměřený na vedení a organizaci školy
– byrokratické řízení – nekompromisně vyžadováno plnění všech úkolů, mnohdy
nepodstatných, vše je řízeno pouze shora
– organický typ řízení – učitelé se spolupodílí na řízení školy, návrhy do plánů
školy
2/ Přístup zaměřený na pedagogický sbor
zda mají učitelé prestyž, zda je prostor pro jejich rozvoj, prostor pro spolupráci,
zda jsou vztahy otevřené
3/ Přístup zaměřený na žáky
vztahy mezi žáky ve třídě, žák má možnost zažít úspěch, vztahy mezi třídami
4/ Vztah školy k rodičům a veřejnosti
vstřícnost učitelů, spravedlivé zacházení s dětmi, spravedlivé hodnocení, trpělivost,
vyučovací kompetentnost učitelů, vychovatelská kvalifikovanost, vhodná motivace
žáků k učení, individuální podporu každému dítěti, ohledy na úroveň žáků
v kognitivní a emocionální oblasti
P o z i t i v n í š k o l n í k l i m a se dá vyjádřit slovy : radostné, blížící se rodinnému
životu s pevnými citovými vztahy jek mezi žáky, tak mezi učiteli a žáky, se vztahy
vzájemné podpory a důvěry. Zvyšuje se motivace žáků, jsou odpovědni za své chování,
kladou si vlastní cíle, mají vyšší sebedůvěru, realističtější sebehodnocení.
Spolupráce školy a rodiny
postoj rodiny ke škole – rodiče aktivně spolupracují, mají pozitivní postoj ke škole, učení, rozvoji osobnosti vlastního dítěte, akceptují autoritu školy a pedagoga, angažují
se v edukačním působení školy
postoj školy k rodičům – viz výše