Próza mezi sv. válkami

Vladislav Vančura (1891 – 1942 popraven Němci)

Vladislav Vančura usiloval o svébytnou jazykovou formu, mistrovství dosáhl ve vypravěčském umění. Narodil se u Opavy, mládí však prožil v Davli u Prahy a když vystudoval medicínu na UK, usadil se se svou ženou Ludmilou, také lékařkou, na Zbraslavi. Brzy se ale věnuje jen literatuře, patřil mezi Čapkovy „pátečníky“ a byl prvním předsedou Devětsilu.

Do literatury vstoupil povídkovými soubory Amazonský proud a Dlouhý, Široký a Bystrozraký. V souladu s avantgardním poetismem Devětsilu je jeho próza plná osobitého stylu, lyrizace epiky a specifickým jazykem s metaforami, neologismy i archaismy a především kombinace nejrůznějších jazykových vrstev, od argotu až po knižní formulace.

Román Pekař Jan Marhoul je příběhem čestného a pracovitého člověka, obětavého ke všem ostatním, jeho obchod ale zkrachuje a on se musí rekvalifikovat. Je to kontrast ke skutečnosti, kdy takoví lidé rozhodně nejsou vážení.

Mezi proletářskou literaturu můžeme zařadit román Pole orná a válečná. Kromě protiválečné kritiky se zaměřuje na odsouzení „starého světa“, představovaného šlechtickou rodinou Danowitzů i jejich primitivním pohůnkem Františkem Řekou. Alternativou je život obyčejných lidí, zejména dělníků, jejichž čas podle něj nastupuje.

Stylem poetismu je napsán i román Rozmarné léto. Letní idylu tu rozruší příjezd komediantů, s kouzelníkem Arnoštkem a krásnou Annou, která vznese zmatek i poezii mezi klidný život tří starých přátel, plavčíka Důry, kanovníka Rocha a majora Huga. Opět se tu projevuje Vančurův jazykový styl, obyčejné postavy mluví nadneseným jazykem s básnickými prostředky. Rozmarné léto zfilmoval Jiří Menzel s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.

V Posledním soudu využil podobného námětu jako později Ivan Olbracht, konfrontaci civilizací nedotčené Podkarpatské Rusi s problémy moderního světa. Román Hrdelní pře anebo Přísloví je ironií na oblíbený žánr detektivek. Kriminální příběh je však jen druhořadý, hlavní úlohu hraje autorův experiment s příslovími.

Do neurčité minulosti zasazuje děj románu Markéta Lazarová. Hlavním příběhem je tu Markétina láska ke členu loupeživého rodu Kozlíků. Velké skutky, hluboký cit a svébytné normy loupeživých rytířů jsou tu protikladem k současnosti. Oslavou lásky je i román o tragickém osudu vztahu Češky a Slováka Útěk do Budína, psaný výjimečně obyčejným jazykem. Milostný motiv uplatňuje i v souboru historických povídek v renesančním stylu Luk královny Dorotky.

Satirou na maloměšťáctví je román Konec starých časů. Do prostředí jihočeské zámožné rodiny vstupuje rozporuplná postava knížete Megalrogova. Svým stylem barona Prášila a současně Dona Juana vnese do usedlé rodiny zmatek a také ji odsouvá do „starých časů“.

Dětem věnoval moderní pohádku o medvědáři, medvědovi a strašidlu Kubula a Kuba Kubikula.

Obratem k větší dějovosti, jednoduššímu jazyku a realismu je rozsáhlý román Tři řeky líčící události přelomu 19. a 20. století formou osudů selského synka Jana Kostky. Vypráví o zážitcích za 1. sv. války a zajetí v Rusku. Román se soustřeďuje na psychologické prokreslení postav, hlavní hrdina dochází na své cestě do světa ke zmoudření.

Vančura měl v plánu zpracovat vývoj české společnosti ve 20. století v trilogii nazvané Koně a vůz. Ze zamýšleného cyklu stačil však dokončit jen první román Rodina Horvátova. Události roku 1938 ho totiž přiměly ke zpracování české minulosti v Obrazech z dějin národa českého. Zpočátku využíval podkladů odborných historiků, už v příběhu o Kosmovi se však od nich odpoutal. Zaměřením na minulost chtěl národ přesvědčit, že okupace je jen další epizodou v dějinách a dočasností. Líčení českých dějin však končí na sklonku 13. století, Vančura byl roku 1942 zatčen Gestapem.

Společenskokritická próza

Ivan Olbracht (1882 – 1952, vl. jménem Kamil Zeman)

Ivan Olbracht se narodil v Semilech jako syn spisovatele Antala Staška. Studoval práva v Berlíně, filosofii v Praze. Angažoval se v KSČ a přispíval také do levicových listů (Právo lidu, Rudé právo, vídeňské Dělnické listy).

Ještě před 1. sv. válkou vydává první dílo, soubor tří povídek O zlých samotářích. Projevuje se tu autorovo zaměření na osudy jednotlivce a jeho vztah a odpovědnost ke společnosti. Tyto tři povídky (Joska, Ferko a Paulína, Rasík a pes, Bratr Žak). Hrdinové jsou tuláci, vyděděnci společnosti, propadající beznaději ze životního ztroskotání. Vinu na jejich zlé povaze má ale prostředí, na jehož vliv se Olbracht soustředí více než na děj, i když ten je také velmi poutavý.

Za 1. sv. války vznikl román Žalář nejtemnější. Psychologicky propracovaně líčí příběh policejního komisaře Macha, ambiciózního individualisty. Poté, co je penzionován a postižen ztrátou zraku, propadá depresi ze ztráty moci a chorobné žárlivosti plynoucí z nedůvěry k vlastní rodině. V románě Podivné přátelství herce Jesenia rozvíjí Olbracht historii vztahu dvou herců, nespoutaného (a úspěšnějšího) požitkáře Jana Veselého a střízlivého a obětavého Jana Jesenia. Přes rozdíly jejich povah a postojů k tvorbě, k ženám a ke společnosti si oba hrdinové rozumějí.

Humornou satirou na vládu habsburské monarchie, její byrokracii a korupci, ale i na 1. republiku je soubor povídek Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (po 1948 pod titulem Bejvávalo).

Na domácí politickou situaci zareagoval románem Anna proletářka. Původně pocházel časopisecky a klade si za cíl vyzdvihnout třídní rozdíly a ukázat zrod komunistické strany v boji o Lidový dům. Hlavní hrdinka Anna se z „neuvědomělé“ služky v buržoazní rodině mění (pod vlivem svého přítele) v „revoluční bojovnici dělnické třídy“. Tehdejší (i levicová- B. Václavek) kritika ho odsoudila příliš jako schematický. K jeho ideologickému nadhodnocení došlo až v 50. letech.

V dalším díle se Olbracht orientuje na Podkarpatskou Rus, která ho zaujala svou nedotčenou přírodou a starodávným stylem života svých obyvatel. Do vesnice Koločavy je zasazen příběh neporazitelného zbojníka Nikola Šuhaj loupežník, kde se inspiroval se skutečnou postavou Oleksy Dovbuše. Válečný zběh Nikola Šuhaj chce po svatbě s Eržikou normálně žít, je ale pronásledován četníky, a tak sebe i lid brání před nespravedlností, bohatým bere a chudým dává. Bojuje vždy vítězně, podlehne až kvůli zradě svých přátel.

Do téhož kraje jsou situovány tři povídky souboru Golet v údolí. Je tu zobrazen uzavřený svět ortodoxní židovské obce, s lidmi, kteří se přes svou chudobu řídí přísnými zvyky a náboženskými pravidly. Mladá hrdinka povídky O smutných očích Hany Karadžičové se těmto tradicím vzepře a odchází z vesnice za samostatným životem spolu se svým milým, kterého jako odpadlíka od víry všichni odmítají.

Olbrachtova tvorba pro děti je především zpracováním historie a starších děl. V Biblických příbězích převyprávěl Starý zákon, kniha Ze starých letopisů vypráví o české minulosti. Podle staroindických bajek napsal O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách a podle Američana Williama Prescotta dějiny dobytí Aztécké říše v Mexiku Cortésem pod názvem Dobyvatel.

Marie Majerová (1882 – 1967)

Rozsáhlou politickou aktivitou od anarchistického hnutí až po angažovanost v komunistické straně prošla Marie Majerová. Narodila se v Úvalech, významný je její pobyt na Kladně. Také cestuje po celém světě (studovala i pařížskou Sorbonnu), a své dojmy zachytila v několika cestopisech – Den po revoluci (po VŘSR), Dojmy z Ameriky, Africké vteřiny a Zpívající Čína.

Počátky své literární činnosti věnuje údělu žen ve společnosti, ať už příběhy mladých dívek (román Panenství nebo povídky Plané milování a Mučenky), nebo těžký život dělnických žen (Povídky z pekla).

Ještě anarchistický je román z pařížského prostředí Náměstí republiky, dál už se její romány blíží k proletářské literatuře. Román Nejkrásnější svět zachraňuje před tímto typickým schématem doplnění milostným příběhem Lenky. Budovatelský je i román Přehrada, který je psán formou filmového scénáře, což autorce dovolilo dosáhnout větší dynamičnosti. Kritický pohled na stavbu přehrady ničící okolní přírodu vyvažuje revolučními ideály.

Kronikářským stylem je napsán rozsáhlý román Siréna, který sleduje osudy několika generací rodiny Hudců, z kladenského hornického prostředí. Každou generaci charakterizuje typickou postavou – ať už proletářskou, a tedy kladnou, nebo nepřátelskou. Hrdiny jako byl Hudec – vynálezce, Hudec – frajer, Hudcovka, Pepan – policajt nebo Cukrový Jožka však i Šalda odsoudil jako schematické, přes autorčino věrné zachycení prostředí.

Na Sirénu navazují Havířské balady, s postavou Rudolfa Hudce.

Významná je i tvorba pro děti, zejména Robinsonka, kde oceňuje schopnost mladé dívky vést samostatně domácnost.

Marie Pujmanová (1893 – 1958)

Přestože Marie Pujmanová pocházela z bohaté rodiny profesora Hennera, postupně svůj názor mění, až se dostává mezi socialisticky orientované autory.

Zpočátku je stejně jako Majerová ovlivněna válkou, válečné útrapy lidí a jejich vliv na rodinný život i lásku jsou námětem povídkových sbírek Pod křídly a Povídky z městského sadu.

Román Pacientka doktora Hegla se zabývá životní krizí mladé svobodné matky.

V rozsáhlé trilogii spojené osudy dvou rodin, proletářské (Urbanovi) a intelektuálské (Gamzovi) s postavou doktora Gamzy, sleduje jejich vývoj od dvacátých let až do konce 2. svět války. První román trilogie, Lidé na křižovatce, se odehrává v Praze a ve Zlíně, mezi dělníky Baťovy továrny. Druhý díl, Hra s ohněm, už zpracovává události začátku války – rozmach fašismu a obsazení ČSR. V posledním románě, Život proti smrti, je už válka v plném proudu a Dr. Gamza se dostává do koncentračního tábora. V souladu se zásadami socialistického realismu se v tomto díle autorka snaží předvést protichůdné zájmy společenských vrstev na příkladech typizovaných postav.

Během okupace, mezi částmi trilogie, Majerová vydává povídku Předtucha, alegorii života za okupace, komorní prázdninový příběh mladé Jarmily.

Karel Čapek (1890 – 1938)

Světové proslulým se stal český prozaik, novinář a dramatik Karel Čapek. Narodil se v rodině venkovského lékaře v Malých Svatoňovicích, dětství prožil v Úpici. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, Brně a Praze a na pražské filosofii.

Novinář

Karel Čapek publikoval už jako středoškolák. Pracoval v redakci Národních listů, od roku 1921 až do konce života byl redaktorem Lidových novin. Právě pro Lidové noviny psal své literárně­kritické příspěvky, články, fejetony (např. román Továrna na Absolutno) a sloupky. Sloupek, kratší obdoba fejetonu, je Čapkovým osobitým stylem. Vydával je každý den a zabýval se v nich běžnými životními situacemi. Některé z nich sdružil (on sám nebo posmrtně Miroslav Halík) do knižních souborů O nejbližších věcech, Měl jsem psa a kočku, Kalendář, O lidech, Obrázky z domova, Jak se co dělá a Zahradníkův rok. Před vytvořením sloupku nebo rozhovorem s osobností zachovával ideální novinářský postup, vždy se dopředu dobře s daným tématem seznámil.

Na svých mnohých cestách po Evropě získal zkušenosti, které uložil do cestopisných knih Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever.

Cestopisy i sloupky doplňuje vlastními typickými ilustracemi.

Čapek se seznámil i s okruhem tehdejších předních politických představitelů. Vytvořil „klub pátečníků“, páteční debatní setkání různých osobností, kterých se účastnil i T. G. Masaryk. Právě jeho život a osobnost zobrazil v Hovorech s T. G. Masarykem. Tato kniha je ovšem filosofická, obsahuje jen fiktivní rozhovory.

Jako žurnalista se musel vyjadřovat srozumitelně, nikdy se však neuchýlil k frázím. Přestože se snaží o co největší přirozenost slohu, dokáže čtenáře nenudit a neunavovat.

Prozaik

První povídky píše Karel Čapek spolu se svým bratrem Josefem. Ve stylu novoklasicismu je psána sbírka povídek Zářivé hlubiny. Stejnojmenná titulní povídka je inspirována tragickou zkázou Titaniku. Sbírka povídek Krakonošova zahrada řeší také Čapkův stěžejní problém – konflikt člověka a techniky a obdiv k životu, které pak v románech a dramatech dále rozvíjí.

Samostatnými knihami Karla Čapka jsou sbírky Boží muka a Trapné povídky. První z nich vznikla ještě před válkou a obsahuje filosofické detektivní povídky, druhá přináší prosté, všední příběhy. Obě dvě ale vyjadřují autorův kritický postoj k maloměšťáctví, banálnosti života a činů hrdinů. Objevuje se tu relativistický způsob hodnocení událostí, Čapek tu projevuje skepsi nad nemožností poznání absolutní pravdy, díky existenci mnoha různých pravdivých pohledů na věc. To souvisí s Čapkovým zájmem o filosofický pragmatismus, na toto téma vytvořil svou seminární práci a pak publikaci Pragmatismus čili Filosofie praktického života.

Ve svých románech 20. let se snaží utopickou formou lidstvo varovat před možností zneužití techniky.

Takovým je román Továrna na Absolutno. Lidé v něm vyvinou stroj na rozbíjení atomů, přičemž se uvolňuje Absolutno, hmota se záhadnou silou. Tato síla začne měnit lidi a vyvolává mezi nimi konflikty a válku. Román je psán formou fejetonů, Čapek jej vydával na pokračování v Lidových novinách.

V Krakatitu zase lidstvo vyrobí třaskavinu, schopnou zničit celý svět. Varuje v něm před skutečností, že kromě inženýra Prokopa, vynálezce, kterému byl objev Krakatitu ukraden, existují také vědci, kteří jsou ochotni obrátit své znalosti proti lidem. Výstižně tak odhadl a předpověděl problémy, které měly vzniknout s objevením atomových zbraní.

Po období románových utopií se Čapek obrací k tématům z reálného života. Povídky z jedné a druhé kapsy byly původně zveřejňovány časopisecky a obsahují detektivní příběhy. Odhalení pachatele je vždy vysvětleno vztahy mezi lidmi a analýzou morálky.

K filosofickým otázkám z počátku tvorby se Čapek vrací v trilogii Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Vedle svého relativistického pohledu na pravdu se tu objevuje myšlenka mnohotvárnosti lidské osobnosti. Zdůrazňuje nutnost odpovědnosti a zvážení všech těchto skutečností při vytváření soudu nad člověkem.

Na to, že je těžké pochopit pravé motivy lidského jednání, se naráží při vyšetřování Hordubalovy smrti. Když se v Povětroni zřítí neznámý letec a umírá v nemocnici, snaží se jeptiška, lékař, jasnovidec a básník rekonstruovat jeho životní příběh podle své fantazie. Rozebírání hodnot lidského života a povahy je aktuální právě v době před okupací (kolaborace, …). Složitost vlastního života objevuje v Obyčejném životě nenápadný úředník, který se rozhodl napsat autobiografii. V sobě samém nalézá několik rozdílných osobností – romantika, kariéristu, … .

Protiválečně zaměřené je kromě dramat i romány Válka s Mloky. Varuje v něm před nacistickou hrozbou, kdy Němce představují Mloci, které lidé nejprve využívají k práci a všemožně je podporují. Mloci se nakonec přemnoží, a začnou lidem bourat pevniny s omluvou : “ Je nás příliš mnoho, potřebujeme místo, kde žít „. Román je psán reportážní formou, doplněnou výstřižky z novin. Ve své závěrečné úvaze se autor zamýšlí na osudem lidstva a nechává románu otevřený konec.

Proti fašismu postavil i lidskou solidaritu a statečnost představovanou v hornickém prostředí románu První parta. Zával v dole překvapí skupinu složenou ze studenta, geologa, starého horníka, … . Nedokončen zůstal psychologický román Život a dílo skladatele Foltýna, zabývající se rozborem umělcovy povahy, opět relativisticky ze všech stran.

Dětem jsou určeny prozaická díla Dášeňka aneb život štěněte nebo Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek.

Dramatik

Karel Čapek se na dramatickou tvorbu zaměřuje ve dvacátých letech. Nepočítáme-li starší komedii dell’arte Lásky hra osudná, byl jeho prvním dramatickým dílem Loupežník. Jako protiklad k Mahenovu Jánošíkovi, který pomáhal ostatním, je Čapkův Loupežník romantický hrdina, bouří se proti konvencím představovaným rodiči jeho lásky Mimi.

Světový ohlas vzbudila hra R. U. R. (Rossum’s Universal Robots). Varuje v ní před přetechnizovaností moderního světa. V Čapkově hře se lidstvu vymstí v okamžiku, kdy se Roboti, které lidé vyvinuli jako své pomocníky, postaví proti nim. Lidstvo je sice vyhubeno, a roboti neznají princip výroby, autor ale vidí budoucnost v citovém vzplanutí mezi dvojicí Robotů a v nezničitelnosti života.

Spolu s bratrem Josefem píše alegorickou satirickou komedii Ze života hmyzu. Dala by se přirovnat k bajce, druhy hmyzu zde totiž zastupují negativní lidské vlastnosti (motýli – přelétavost, chrobáci – hrabivost, jepice – egocentrismus , vůdce mravenců – válkychtivost). Vítězství dobra a povrchnost lidského snažení symbolizuje tulák, který se z pozorovatele stane účastníkem, když nakonec s výkřikem odporu „Ach, ty hmyze ! Ty pitomý hmyze ! „ rozdupe mravence i s vůdcem.

Společným dílem obou bratří je i Adam Stvořitel. Přes skeptický názor, že svět není ideální, se autoři utěšují tím, že lepší se vytvořit nedá, můžeme jen napravovat chyby.

Se Shawovým dramatem Zpět k Methusalemovi polemizuje Čapek ve hře Věc Makropulos. Na rozdíl od něj tvrdí, že „60 – letý život je přiměřený“ pokud je prožit aktivně, že dlouhověkost je zbytečná, pokud není život čím naplnit.

Stejně jako románem Válka s mloky Čapek reaguje i svou dramatickou tvorbou na politickou situaci v Evropě. Výrazně protimilitaristická je hra Bílá nemoc. Ukazuje v ní státeček, na jedné straně fanatizovaný Maršálem, ženoucím všechny do expanzívní „vítězné války“, na druhé straně sužovaný zákeřnou Bílou nemocí – malomocenstvím. Doktor Galén vynalezne lék proti ní, hodlá jím Maršála uzdravit, jen když válku ukončí. Když Maršál nakonec souhlasí, dr. Galén je na cestě k němu ušlapán zfanatizovaným davem.

O poznání komornější je další protiválečná hra, Matka. Od té postupně odchází do války manžel a všichni synové. O jejich tragickém osudu se dovídá z rozhlasu a z fiktivního rozhovoru s jejich dušemi. Posledního, nejmladšího Toniho, chce ušetřit, po vyslechnutí zpráv o válečných hrůzách, o bombardování škol a zabíjení dětí, mu však sama podává pušku do ruky se slovy “ Jdi ! „.

Světová próza této doby

Maxim Gorkij (1867 – 1936)

Maxim Gorkijje ruským představitelem socialistického realismu. Sám pocházel z chudých poměrů, jako sirotek se musí od 11 let živit sám. Příběh svého dětství vylíčil v trilogii Moje university (Dětství, Do světa, Moje university).

Ze své znalosti prostředí chudých a trpících („bosáků“), mezi kterými vyrostl, bral náměty pro svá díla. Konfrontací marnivosti bohatství s chudobou dělnické třídy jsou dramata Měšťáci a Na dně. Kritikou měšťáctví je i román Podnik Artamanových. Silná žena vedoucí domácnost je námětem hry Vassa Železnovová. Dramatickou trilogií jsou hry Jegor Bylyčov a ti druzí, Dostigajev a ti druzí a Somov a ti druzí.

Isaak Emmanuilovič Babel (1894 – 1941)

Isaak Babel pocházel z Oděské periférie z rodiny židovského obchodníka. Účastnil se ruského tažení proti Polákům a snažil se svoje zážitky, doplněné o humanistické ideály revoluce, ztvárnit v povídkovém souboru Rudá jízda. Přesto je popis válečných událostí v jízdním oddíle generála Buďonného realistický až drastický. Snaha o autentické zpracování se projevila v nesourodosti děje. Do dětství se vrací Oděskými povídkami, s postavou vůdce podsvětí Beňa Krika.

Michail Šolochov (1905 – 1984)

Tvorba Michaila Šolochova je spojena s jeho rodištěm – krajem kolem Donu. Začíná Donskými povídkami, kde se soustřeďuje zejména na proměny ruského venkovského života.

Rozsáhlým dílem, za něž byl oceněn Nobelovou cenou, je tetralogie Tichý Don. Líčí v něm osudy donských kozáků za 1. světové války, VŘSR a následné občanské války mezi Rudo- a Běloarmejci. To, že nikdy neexistují jen „černí“ a „bílí“ dokazuje ústřední postava Grigorije Melechova, váhajícího mezi kozáckými tradicemi a revolučními názory.

Po 2. sv. válce na ní reagoval hluboce humanistickou novelou Osud člověka, s postavou vojáka Sokolova jako symbolu mravní síly ohroženého národa.

Thomas Mann (1875 – 1955)

Německým kritikem úpadku měšťanstva byl Thomas Mann (nositel Nobelovy ceny). V románě Buddenbrockové zobrazuje zánik bohaté patricijské rodiny. Román se stal námětem pro film Svět patří nám dvojice V+W.

Román Kouzelný vrch je situován do prostředí horského sanatoria za 1. světové války, kde se léčí vyšší společenské kruhy. Je ironií na válku, ale také na současnost s blížícím se Hitlerovým nástupem.

Spolu se svým bratrem pak musí z Německa emigrovat. V USA dokončil alegorickou tetralogii Josef a bratři jeho. Biblický příběh o Josefovi (odvedl izraelity do Egypta) tu Mann rozvinul v podobenství o židech – emigrantech.

Ve filosoficky pojatém románě Doktor Faustus se snaží najít příčiny německého fašistického fanatismu. Hudební skladatel Adrian Leverkühne tu ve snaze získat tvůrčí schopnost rozhodne upsat se ďáblu. Díla, která pak vytvoří, jsou však popřením dosavadního hudebního vývoje.

Antoine de Saint – Exupéry (1900 – 1944)

Francouzským spisovatelem a průkopníkem letectví byl Saint – Exupéry. Kromě dobrodružných knih, inspirovaných vlastními zkušenostmi dopravního i vojenského letce, je autorem poetické pohádky Malý princ, kterou sám ilustroval. Jeho rozhovory (jako letce ztroskotaného uprostřed Sahary) s podivuhodným chlapcem z jiné planety je prolnuta hlubokými filosofickými úvahami o kráse a lásce, ale také nicotnosti problémů moderní doby. Malý princ vypráví o své planetě, obyvatelé ostatních jsou alegorickým zobrazením lidských vlastností. Poznává, že růže, o kterou se doma stará, je právě proto výjimečná, protože ji má rád.

Za 2. světové války Saint – Exupéry vstoupil do francouzské armády a z letu poblíž Korsiky se už nevrátil.

Řečnický styl	– veřejný charakter – větší kontakt s posluchači
	– emotivní působivost, účel získat posluchače pro svou věc
	– v antice Aristoteles, Démosthenes, Cicero
– projev	– politický
	– příležitostné – oslavný (narozeniny, otevření tunelu,…), pohřební
	– referát, přednáška – působí i na rozum posluchače