Francouzská buržoazní revoluce, cesta k ní a po ní
Druhá polovina 17. století se ve Francii kryje s vládou Ludvíka XIV. (1643–1715). Z třicetileté války (konec: 1648) vyšla Francie jako nejsilnější evropská velmoc a snažila se toho využít k další územní expanzi. Skončila doba obrany proti španělsko-rakouské hegemonii. Kanada byl prohlášena francouzskou královskou kolonií, vznikly západoindická a východoindická společnost. Za Ludvíka zprvu vládl milenec jeho regentky ministerský kardinál Mazarin.
V letech 1672–78 proběhla válka o Nizozemí. Severní Nizozemí kritizovalo Francii a rozezlený Ludvík připravoval trestnou výpravu, spojencem Francie se stal anglický král Karel II. Francouzské vojsko postupovalo do vnitrozemí, Nizozemci raději své území zaplavili, k moci se dostal Vilém III. Oranžský a nastolením vojenské vlády přiměl Francii k defenzivě. Spor skončil Nijmegenským mírem, Francie získala část Flander, Anglie Nový Amsterdam a došlo k zrušení celních omezení pro nizozemský obchod.
Francie expandovala i do říše, připojila Štrasburk a dobyla Lucembursko. Vytvořila se protifrancouzská Augsburská liga (složená ze Španělska, císaře, Anglie a německých knížat), která měla cíl vrátit Francii do hranic uznaných Vestfálským mírem. V roce 1700 umírá španělský král Karel II. bez dědice a rozhoří se tudíž spory o nástupnictví. Jedním kandidátem je Habsburk Karel VI. (otec Marie Terezie), druhým je Bourbon – vnuk Ludvíka XIV. Filip. Vzplane válka o dědictví španělské (1701–1714), vytváří se protifrancouzská koalice (Rakousko, Anglie, Nizozemí, Portugalsko), která během deseti let bojů získává převahu. V Anglii však poté ve volbách vítězí whigové a stahují anglická vojska z kontinentu, síly se vyrovnávají. Utrechtský mír (1713) se stává kompromisem: králem je Filip, ale nesmí dojít ke spojení Španělska s územím Francie; Rakousko získává španělské državy v Evropě, Anglie Gibraltar, Mallorcu a Hudsonův záliv. Tím se síly v Evropě dostávají do rovnováhy.
Zkušenosti s všelijakými vnitřními odboji a následujícími zmatky přispěly k tomu, že většina měšťanstva i úřední šlechty souhlasila s představou pevné ústřední moci ve státě, vytvořil se panovnický systém zvaný panovnický absolutismus. Král měl právo rozhodovat o vnitřní i zahraniční politice, vydával zákony a rozhodoval o životech svých poddaných. Území se rozdělilo na provincie, ale na jejich úkor byla posílena ústřední moc, zodpovědnost za provincie přebrali intendanti. Vrcholily boje proti hugenotům, mnoho lidí se raději kalvinismu zřeklo, roku 1685 byl zrušen Edikt nantský.
V ekonomice se uplatňoval tzv. merkantilismus – rozšiřoval se vývoz a omezoval dovoz zboží, stát podporoval výrobní odvětví, která měla v zahraničí naději na odbyt. Vznikaly manufaktury na výrobu luxusních tkanin, skla, parfémů apod. Dvorský i politický život přesunul Ludvík do nového zámeckého sídla ve Versailles. Šlechtu zbavil veškeré politické svébytnosti, neboť na státní moci se mohla podílet jen ve službách krále, přesto jí zůstalo privilegované postavení a byla osvobozena od placení daní.
Francie dosáhla v polovině 17. století mocenské převahy na kontinentě. Současně se rozvíjela kolonizační expanze, hlavně do Severní Ameriky a Indie. Ta vedla k francouzsko-britskému soupeření o převahu v koloniích a ve světovém obchodě. Za sedmileté války ztratila Francie své hlavní kolonie a Británie se stala světovou velmocí. Absolutismus se postupně stává překážkou dalšího vývoje, jak se ukáže zejména za vlády Ludvíka XVI.
Krize se projevovala už za Ludvíka XV. (1715–1774). Zprvu za něj vládne regent Filip Orleanský, Francie upadá, prosazuje se Lawův hospodářský systém (snížení státního dluhu, orientace na monopolní obchod, zavedení papírových peněz). Vláda Ludvíka byla provázena intrikami (skupina kolem milenky Madame de Pompadour), rozvrácenými financemi, ovlivňováním krále ze všech stran a snahou prosadit jednotnou víru. Ludvík XV. se zapojil do války o polské nástupnictví (1733–35), do války o dědictví rakouské (1740–48) a sedmileté války (1756–1763). V ní Francie přišla o Kanadu, část Louisiany, Indie a Senegal. Přestože se zmítala Francie v hlubokých finančních problémech, zakoupila Korsiku.
Ludvík XVI., který nebyl vladařský typ a ovlivňovala ho manželka Marie Antoinetta, převzal zemi ve velmi špatném stavu a všeobecném úpadku. Vrcholí nespokojenost a je slíbeno svolání generálních stavů, které mají rozhodnout o zrušení privilegií a daňové rovnosti. Zdvojnásobil se počet zástupců třetího stavu. Generální stavy se sešly ve Versailles a 17.6.1789 se třetí stav prohlásil za Národní shromáždění a přísahal, že se nerozejde, dokud nebude přijata ústava.
Chystá se Ústavodárné národní shromáždění, král nereaguje, chystá se vojenský plán, v Paříži vznikají pouliční bouře. Dne 14.7.1789 je dobyta pevnost Bastila a král je nucen uznat pařížskou revoluci. Ruší se šlechtická privilegia, vyhlašuje se občanská rovnost a ruší se feudální vztahy. Prohlášení práv člověka a občana (26.8.1789) deklaruje rovnoprávnost, svobodu názorů a náboženství, zaručuje právo vlastnictví, svobodného podnikání a podílení se na veřejném životě.
Konfiskuje se církevní majetek, prodává se a tím se zaceluje státní dluh. Obdobně se děje i s emigrantským majetkem. Revolucionáři se rozštěpují na legalisty (chtěli rovnost, revoluce pro ně nyní už končí) a radikály (ti chtějí v revoluci pokračovat). V červnu 1791 je odhalen pokus královské rodiny o útěk z Paříže. Rakousko a Prusko uvažují o možnosti intervence proti francouzské revoluci. K 3.9. 1791 se váže první Francouzská ústava. Státní zřízení je označeno jako konstituční monarchie, stát se rozděluje na 83 departmanů. Král má právo veta a řídí zahraniční politiku, volební právo se nabízí pouze majetným.
Ustavuje se nově zvolené Zákonodárné národní shromáždění. Pravici tvoří monarchisté a konstituční monarchisté, republikánskou levici tvoří girondisté (umírnění), jakobíni (Roberspierre) a cordelieři (Marat, Danton). Girondisté prosadili vyhlášení války Rakousku, ale armáda je oslabena emigrací. V srpnu 1792 vypuká povstání, v jehož pozadí je Danton. Vzniká Komuna, Národní shromáždění sesazuje krále a uskutečňují se nové volby do Národního konventu (přes všeobecné hlasovací právo se k nim dostavilo jen 10% obyvatel).
Vzniká Girondistický konvent, 21.9.1792 je vyhlášena republika, Ludvík XVI. je souzen a 21.1.1793 popraven. Vytváří se protifrancouzská koalice (Británie, Rakousko, Prusko, Španělsko a Nizozemí). Hromadí se mrtví, oběti revoluce i války, ve které se Francii nedaří. Zřizuje se Výbor veřejného blaha. V červnu 1793 dojde k jakobínskému převratu a je nastolena diktatura, girondisté jsou likvidováni. Zaveden je nový kalendář a plánuje se nová ústava. Marat je zavražděn, Marie Antoinetta popravena. Hrůzovláda pokračuje, likvidují se herbertisté i dantonovci, nejhorší teror nastává během Roberspierrovy samovlády.
Doba mezi červencem 1794 a říjnem 1795 je obdobím Thermidoriánského konventu. Roberspierre je zatčen a popraven, probíhají správní reformy, nová ústava omezuje občanská práva, neschopná vláda a špatná hospodářská politika vedou k inflaci. Období tzv. Direktoria nastává 1795–1799. Výkonnou moc má pětičlenné Direktorium, dochází i k povstání monarchistů.
Klid nakonec přinese Napoleon Bonaparte. Během tzv. brumairového převratu (1799) sesazuje direktorium a ustavuje vládu konzulů. Schválí se výsledky revoluce, Francie se vnitřně posílí, reformuje se právo, policie atd. Napoleon se 10.11.1799 ujímá vlády a podniká velká tažení. Roku 1804 je prohlášen císařem a stává se také králem Langobardským. V bitvě u Trafalgaru (1805) porazil admirál Nelson Napoleona, u Slavkova (1805) poráží Napoleon Františka II. a Alexandra I. K roku 1806 se váže konec Svaté říše římské, vytvořen je Rýnský spolek (16 říšských států pod Napoleonovým protektorátem).
Napoleon se dohaduje s Alexandrem I. o rozdělení Evropy, přivlastňuje si Neapolsko, Toskánsko atd., obsazuje Španělsko, vede válku s Rakouskem (dobytí Vídně), zruší Papežský stát. Podniká tažení do Ruska a střetává se s Alexandrem v bitvách u Smolenska, Borodina, Moskvy a u Bereziny, končí ústupem zpět. Vytvořila se Prusko-Ruská koalice (přistoupilo k ní poté Rakousko) a v bitvě národů u Lipska (1813) Napoleona porazila. Napoleon abdikuje a je umístěn na ostrově Elba, dochází k restauraci Bourbonů. Napoleon utekl roku 1815 z Elby a nastolil 100denní císařství, v bitvě u Waterloo je však definitivně poražen a deportován na ostrov sv. Helena, kde roku 1821 umírá. Dojde k druhé restauraci Bourbonů.