Doba poděbradská, Uhry, Jagellonci
DOBA PODĚBRADSKÁ
Jiří z Poděbrad
- 1458 (po smrti krále Ladislava Pohrobka, 1453 – 1457) ho česká šlechta zvolila českým králem, vládl až do své smrti – r. 1471. → vláda 1458 – 1471
- stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií
- Jiří pocházel z rodu šlechticů z Kunštátu, z jeho poděbradské linie. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který se jako první označoval coby z Kunštátu a Poděbrad. Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad.
- 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků.
- Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem mladoboleslavského kraje. V této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení celého panského seskupení. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře.
- Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice, Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí.
- V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním kališníkům dobyl Tábor → zlikvidoval tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Prohlásil se za správce království a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota (sdružení katolického panstva).
- Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem. Od císaře získal uznání svého titulu zemského správce (1448). Ve Vídni se s Ladislavem Pohrobkem dohodl na podmínkách jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl tedy 28. října 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek.
- Do doby jeho vlády spadají počátky české reformační církve, Jednoty bratrské.
- Proti svým odpůrcům neváhal použít hrubé síly, ať už se jednalo o saská knížata v severozápadních Čechách, nebo o radikálního husitu Jana Koldu ze Žampachu, své mocnější odpůrce (Rožmberky a Šternberky) uspokojoval Jiří z Poděbrad udělováním významných úřadů, čímž je zároveň odsouval do politického pozadí.
- 1457 zemřel Pohrobek na leukémii → problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský, saský vévoda Vilém III. Saský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem zvolen na Staroměstské radnici Jiří z Poděbrad. (Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká kališnická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení je nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku mu však své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se ale nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků.)
- Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta.
- Snažil se o poklidné soužití většiny kališnického obyvatelstva s katolickou menšinou. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů.
- Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Země Slezsko a obě Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až v druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460.
- Jiří si získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. → konec přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn (jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherskou korunu po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi) a provdal za něj svoji dceru Kateřinu (Kunhutu).
- Jiří se stal úspěšným panovníkem, vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království.
- Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – většinou Evropy i domácími odpůrci byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem.
- papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva žádal v březnu 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. obě odmítl. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že kališníci – s králem v čele – se tímto stávají kacíři.
- Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem, rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května téhož roku k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků (v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům (nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů). Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících 2 let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství & Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc.I přes krach myšlenky Všeobecné mírové organizace se král nevzdal svých snah o odvrácení hrozící diplomatické a hospodářské izolace království . Aby čelil špatné pověsti Čechů v zahraničí, rozhodl se vyslat na cestu po Evropě další výpravu: tentokrát veřejně, s patřičnou slávou a nemalým finančním zabezpečením. Oficiálně však neměla žádný zvláštní úkol ani charakter státního poselstva, nýbrž rytířské cesty králova švagra Jaroslava Lva z Rožmitálu. Vybraným rytířským chováním, smíšeným národnostním i konfesním původem a nákladnými dary pro panovníky měla výprava v zahraničí příznivě zapůsobit. 26. listopadu 1465 vyrazilo poselstvo z Prahy.
- 1465 vznikla v českém království Jednota zelenohorská – opozice vůči králi, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl.
- 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili r.1469 za svého krále. Začaly česko-uherské války. Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Po smrti „husitského krále“ Jiřího v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie, která vládne až do roku 1526.
- Rodina: byl dvakrát ženat – 1) Kunhuta ze Šternberka (1425 – 1449, sňatek 1441, r. 1449 zemřela, 7 dětí: Bořek, Viktorín, Barbora, Jindřich, Kateřina, Zdenka, Hynek). 2) Johana z Rožmitálu (asi 5 dětí: Bedřich, Anežka, Ludmila..). Třem svým synům udělil münsterberské knížectví. Jejich potomci tam založili vlastní dynastii.
Jednota zelenohorská
- česká katolická opozice proti českému králi Jiřímu z Poděbrad.
- založena na hradu Zelená Hora, který držel vůdce Zelenohorské jednoty Zdeněk Konopišťský ze Šternberka.
- listopadu 1465 se zde sešlo 16 českých předních katolických pánů, kteří založili spolek, ke kterému se záhy přidala města Plzeň, Brno, Jihlava a Znojmo.
- Český král Jiří z Poděbrad se pokoušel s těmito pány vyjednávat, avšak marně. Proto proti nim zahájil boj, představitel jednoty Zdeněk Konopišťský uprchnul k uherskému králi Matyáši Korvínovi, který též bojoval proti Jiřímu z Poděbrad. V zemi vypukly česko-uherské války, které se dotkly zejména Moravy a Slezska.
- 1469 se Zelenohorská jednota zasadila o korunovaci Matyáše Korvína českým vzdorokrálem.
- Po ukončení česko-uherských válek zanikla.
Války s Uhrami
- prohlubující se nepřátelství mezi králem a papežstvím → odpor českého katolického panstva a města
- 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav.
- 1464 povolal Pius II. Jiřího před církevní soud, znovu tak učinil papež Pavel II. Následujícího roku, kdy se proti Jiřímu také zformovala Jednota zelenohorská (viz. Výše)
- 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Matyáš Korvín této příležitosti využil a postavil se do čela výpravy. Zprvu byl jeho útok úspěšný, později byl ale odražen (vých. Čechy). Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit r. 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech.
- Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta.
UHERSKÝ STÁT VE 14.-15. STOLETÍ
- během této doby zažíval uherský stát hospodářský a kulturní vzestup
- uherský stát: Maďarsko, Slovensko, Podkarpatská Rus, Sedmihradsko, chorvatsko, Bosna, Jugoslávie
- obyvatelé: Maďaři, slovanské obyvatelsvo, Němci
- rozsáhlý uherský stát byl řídce osídlen (hory, stepi), lidnatých měst zde bylo málo (dvojměstí Buda a Pešť, Košice); mnoho malých měst, velké vsi, tržní výsady
- zemědělství bylo na dobré úrovni (proslulé dobytkářství, uherské víno)
- v době velké morové epidemie bylo řídké osídlení výhodou
- příznivý hospodářký rozvoj – naleziště drahých kovů (ve 14. stol. Uhry těžily 1/3 – ¼ evropského zlata a stříbra; Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Kremnice)
- v Kremnici se razily zlaté uherské dukáty, které bylio opravdu hodnotným platidlem
- ve druhé a třetí třetině 14. stol. zde vládla dynastie Anjouovců, za jejich vlády byl politický vývoj klidný, uherský stát vyrostl v silnou středoevropskou mocnost
- Anjouovci vymřeli → boje o moc → 1387 uherským králem se stal Zikmund Lucemburský
Zikmund Lucemburský (1368 – 1437)
- druhý syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Anežky Pomořanské
- od r. 1373 braniborský markrabě, od r. 1387 uherský král, 1436 – 1437 český král, od r. 1410 římský král, od r. 1431 lombardský král, od r. 1433 římský císař
- jediný Lucemburk na uherském trůně (vláda 50 let)
- snažil se (proti šlechtě) podporovat města, která byla jeho oporou, kontroloval církev
- jeho vláda byla velmi úspěšná
- od konce 14. stol. ohrožovaly jižní uherskou hranici útoky osmanských Turků (Zikmund jim již dříve čelil)
Matyáš Korvín
- byl v letech 1458 – 1490 uherský král, od roku 1487 (titulární) rakouský vévoda.
- 1469 byl českými a moravskými stavy zvolen českým vzdorokrálem; dohodou s Vladislavem Jagellonským (1479) si mohl ponechat titul krále, ač vládl jen na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny.
- Ve své době byl jedním z nejmocnějších panovníků střední Evropy.
- Za jeho vlády se v Uhrách prosadila přímá volba panovníka (také v českém království)
- získal pod dočasnou kontrolu vedlejší země Koruny české i část Rakous
- zemřel v r. 1490, na uherský trůn dosedla dynastie Jagellonců. Jejich vláda zde skončila r. 1526 smrtí Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče (osudové následky pro Uhry)
JAGELLONCI
- panovnická dynastie pocházející z Litvy (velkoknížata).
- Dále vládli v polském království (1385–1572), v českém království (1471–1526), v uherském království (1490–1526).
- Prvním známým vládnoucím členem dynastie byl litevský velkokníže Gediminas.
- Česko-uherská větev rodu vymřela po meči roku 1526 Ludvíkem Jagellonským, polsko-litevská v roce 1572 Zikmundem II. Augustem.
- Vzhledem k historii rodu je jméno Jagellonci zavádějící, neboť se odvozuje až od Vladislava II. Jagella, který však nebyl zakladatelem rodu, pouze prvním členem, který dosedl na polský trůn. Proto se tak často označují jen jeho potomci, nikoliv příslušníci dalších linií, pocházejících od starších členů rodu.
- Jagellonci měli tendenci mít děti v pozdním věku, což oslabovalo jejich dynastický potenciál ve srovnání s jinými rody té doby. Sám Vladislav Jagello se narodil zřejmě až po otcově šedesátce. Dynastie vlastně v mužské linii vymřela během čtyř generací od svého zakladatele Jagella.
Seznam jagellonských pannovníků:
- Gediminas, litevský velkokníže (1316–1341)
- Algirdas, litevský velkokníže (1316–1341)
- Kęstutis, litevský velkokníže (1345–1382)
- Vladislav II. Jagello, litevský velkokníže (1377–1401) a polský král (1386–1434)
- Vytautas, litevský velkokníže (1401–1430)
- Švitrigaila, litevský velkokníže (1430–1432)
- Sigismund Kestutaitis, litevský velkokníže (1432–1440)
- Vladislav III. Jagellonský, zv. Varnenčik, polský král (1434–1444), uherský král (1440–1444)
- Kazimír IV. Jagellonský, litevský velkokníže (1440–1492), polský král (1445–1492)
- Vladislav (II.) Jagellonský, český král (1471–1516), uherský král (1490–1516)
- Ludvík Jagellonský, český a uherský král (1506–1526)
- Jan I. Olbracht, polský král (1492–1501)
- Alexandr Jagellonský, litevský velkokníže (1492–1506), polský král (1501–1506)
- Zikmund I. Starý, polský král (1506–1548), litevský velkoníže (1506–1529)
- Zikmund II. August, polský král (1548–1572), litevský velkokníže (1529–1569)
Český stát za vlády Jagellonců
- dlouhá období válek a nepokojů zhoršila hospodářské poměry v českých zemích a nadlouho poznamenala život obyvatel
- v 15. stol. díky epidemiím počet obyvatel klesal, k tomu přispívala také neúroda, častá vojenská tažení, nedostatečná výživa
- od pol. 15. stol byl nedostatek poddaných → snižování peněžních příjmů vrchností, pokračovalo znehodnocení měny. Královská města potřebovala k obnově pracovní sílu. Po skončení válek nastala sháňka po lidech
- téměř všude docházelo k oživení hospodářské činnosti
- úbytek poddaných řešila člechta nezvykle – poddanské dávky nahrazovalo rybníkářství a pivovarnictví
- RYBNÍKÁŘSTVÍ: chov ryb byl velmi výhodný, český kapr byl proslulý (→ dobré vývozní zboží hlavně do Rakouska a bavorských zemí). Rybníky – Pardubicko, jižní Čechy (Třeboň). O rozvoj rybníkářství se zasloužil Štěpánek Netolický (umělý kanál Zlatá stoka, 45 km). Rybníky byly většinou na bahnité půdě → zatopení polností → změna charakteru krajiny
- PIVOVARNICTVÍ: vrchnostenské pivovary se rozvíjely v 15.-16. stol. Téměř všude, šlechtici dodávali pivo poddaným → vysoká spotřeba → velké zisky. S tím ale nesouhlasila královská města → spory (šlechta poskytovala podporu poddanským městům, udělovali jim četné hospodářské výsady → ohrožení královských měst)
- nejvíce se rozvíjela města Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Pardubice, Slavonice..
- počátkem 16. stol. se začaly projevovat spory mezi královskými městy a šlechtou kvůli rozdílným hospodářským zájmům → politické spory
- šlechta vytvořila soudržný blok: vyšší šlechta (panstvo) a nižší šlechta (rytíři)
- 1500 připravili šlechtičtí zástupci ústavu – Vladislavské řízení zemské. Ta zpochybňovala zastoupení měst na zemských sněmech → královská města začala zbrojit, hrozila válka
- 1517 Svatováclavská smlouva – poklidné řešení: královským městům zůstalo zastoupení na sněmech, nemohla ale bránit šlechtě v podnikání → počátky nových tržních vztahů
- po r. 1500 prožívala své poslední vzepětí v českých zemích těžba stříbra – obnovení dolovánína kutnohorsku, také těžba mědi, r. 1516 došlo v Krušných horách k nálezů velkých ložisek stříbra → Jáchymov → vznikla mincovna razící tolary
- české země zažívaly prudký hospodářský rozvoj, ale politická situace byla klidná
- rozdílné politické a hospodářské zájmy měst a šlechty a husitské revoluce vedly k proměně českého státu ve stát STAVOVSKÝ (= forma monarchie, v níž je státní moc rozdělena mezi panovníka a sněm, v němž zasedají zástupci jednotlivých stavů, tj. zpravidla vyšší (panstvo) a nižší (rytířstvo) šlechty, královských měst (měšťané) a duchovenstva (klérus, kněží). Panovník je vnímán především jako reprezentant státu a vrchní velitel vojsk. Zemský sněm má zákonodárnou moc a volí panovníka.). Český panovník byl omezen stavovskou reprezentací → postavení ztratilo na významu. Platí to hlavně o době po r. 1490, kdy Vladislav II. Jagellonský přesídlil do uherského Budína a české země navštěvoval jenom občas. Po něm nastoupil jeho syn, Ludvík Jagellonský.
Vladislav Jagellonský (1456 – 1516)
- pocházel z Polska, původem z litevského velknížecího rodu Jagellonců. Jeho matkou byla Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka.
- byl českým králem (od roku 1471 jako Vladislav II.) a uherským (od roku 1490)
- Tradičně bývá hodnocen jako jeden z nejslabších českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k velkému úpadku královské moci.
- V dynastické politice však dosáhl významného úspěchu, když byl zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům krakovského dvora, kde vládl jeho otec Kazimír IV. Jagellonský.
Ludvík Jagellonský (1506 – 1526)
- český a uherský král, vláda 1516 – 1526; otec Vladislav II. Jagellonský, matka Anna de Foix a Candale (zemřela), poslední Jagellonec na českém trůně
- V době Vladislavovy smrti bylo Ludvíkovi pouhých deset let → „Ludvík Dítě“. Jeho otec, který byl dlouhá léta vážně nemocný, jej však dokázal navzdory svojí vnitropolitické bezmocnosti prosadit a nechat korunovat již roku 1508 za uherského krále, 1509 za krále českého. Poručníkem nezletilého panovníka se až do jeho dospělosti stal polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Starý, Vladislavův nejmladší bratr.
- za jeho vlády se také nic moc nezlepšilo
- stejně jako jeho otec pobýval často v Budíně
- v českých zemích byly stále politické spory rytířů a panstva, 1520 hrozila občanská válka, Ludvík přijel ale do českých až o dva roky později, pokusil se restartovat panovnickou moc reorganizací české komory, snažil se přimět stavy, aby jí navrátily rozchvácený královský majetek (především hrady) a odňal jim správu královských financí, propustil zemské úředníky včetně Zdeňka Lva z Rožmitálu (nejvyšší purkrabí českého království, obviněn ze zpronevěry zemských peněz), dosadil do úřadů nové lidi. Na dobu, kdy bude král pobývat mimo zemi, byla ustanovena zemská vláda v čele s knížetem Karlem z Minstrberka, vnukem Jiřího z Poděbrad, jako hejtmanem. Jakmile však král opustil zemi, vrátilo se vše do starých kolejí a rozbroje vypukly znovu.
- musel čelit tureckému nebezpečí, které ohrožovalo střední Evropu
- 8. 1526 spadl z koně a utopil se v bahně, když utíkal z bitvy u Moháče (jižní Uhry). Zde podlehla jeho vojska přesile osmanských Turků → český i uherský trůn byl opět bez panovníka