Celky vět které patří k sobě – Syntax

.- výpověď jako jazykový útvar má vždy nějakou jazykovou formu: gramatickou a zvukovou

• Je to komunikační jednotka, která má gramatickou formu = forma věty
• Výpověď je komunikační funkce věty a věta je gramatická forma výpovědi

Gramatická forma výpovědi:

1. Větná – jejím jádrem je VF, mohou být vyjádřeny jednoduchou větou (Neoznámil svůj příjezd) nebo složenou větou (Neoznámil, že přijede.)

• Výpovědi s formou jednoduché věty mohou mít formu věty dvojčlenné (Sestra studuje na vysoké škole) nebo formu věty jednočlenné (Sněží. Je sychravo.)
• Obsahuje sloveso v určitém tvaru

1. Nevětná – neobsahuje VF

• Vyjadřovány nevětnou gramatickou formou (nemají ve svém základu určitý slovesný tvar), ale přitom větné formě funkčně rovnocennou, proto se z hlediska gramatické formy nazývají větné ekvivalenty (Ordinace. Nerušit.)
• Musí být situačně zakotvena, mnohem snazší zapojení v kontextu. (Škola.)- samo o sobě nenese informaci

1 výpověď nevětná:

Záleží na to, co si přeješ. (co si přeješ- nemůže fungovat samostatně, proto je to dohromady 1 výpověď)

2 výpovědi:

Tatínek si četl a maminka spala.- Mohou fungovat každá zvlášť.

Zvuková (grafická) forma výpovědi:

• Jedna z výrazných vlastností výpovědi
• Záleží na délce výpovědi, na způsobu jejího spojení s jinými výpověďmi v textu, na komunikační funkci výpovědi, na jejím citovém zabarvení
• Konec výpovědi označen intonačně a pauzou

1. Parcelovaná – zvukově a graficky rozdělená ( Eva užasla nad takovou vášní. A nad takovou mírou zlosti.)

• Souvislý proud řeči je členěn změnami v síle a výšce hlasu, pauzami ve větném úseku (kola) – frázování řeči
• Výpověď tvořena buď jedním větným úsekem nebo několika
• Poslední koncový úsek je vyznačen o něco silnějším dynamickým přízvukem (větný přízvuk) a výraznějším melodickým pohybem (poklesem-kadencí) a v souvislém textu i pauzou (graficky vyznačeno tečkou)

Větný přízvuk

• Vždy spojen významovým jádrem výpovědi
• Důraz – pokud je jádro výpovědi v jiné poloze než na konci
• V češtině na první slabice všech plnovýznamových jmen

Pauzy

• Prostředek členění na souvislé úseky řeči a na výpovědi
• Bývají i uvnitř delších výpovědí

Intonace – melodie

• Nejdůležitější členící prostředek
• Změny ve výšce hlasového tonu v průběhu mluvené řeči
• Změny výšky hlasu jsou spojené s dynamickým přízvukem
• Intonace – melodie spojená s přízvukem

Funkce intonace:

1. Členit řeč na větné úseky

• Na konci každého úseku se intonace výrazně mění, klesá nebo stoupá – kadence (intonační pohyb)
• Kadencí se rozlišuje, zda je větný úsek koncový nebo nekoncový
• Nekoncové úseky mají polo kadence (výpověď ještě není ukončena, že bude následovat další část výpovědi):
• Stoupavá – klidné, věcně zaměřené výpovědi: Červené světlo znamená, že studio je zapojeno.
• Stoupavě- klesavá- upozorňuje na zvukové východisko výpovědi: List Večerník Praha, přinesl zprávu, že…

Konkluzivní kadence – uzavírá koncový úsek ve výpovědi

• Kadence klesavá – slabika s větným přízvukem je ve střední hlasové úrovni, ostatní slabiky za ní klesají
• Typická pro zakončení klidných, emocionálně nezabarvených oznamovacích výpovědí, pro rozkazovací výpovědi a pro doplňovací výpovědi. (Zítra je sobota. Kdy k nám přijedete? Ty dveře zavřete!)
• Kadence stoupavě-klesavá- slabika s větným přízvukem je nejvýš, ostatní za ní klesají, typické pro zvolací výpovědi (Zítra je sobota!)

Antikadence – intonace zjišťovacích otázek

• Stoupavá- má slabiku s větným přízvukem nejníže, slabika hned za ní prudce stoupne (Půjdeš na schůzi?)
• Stoupavě –klesavá- přízvučná slabika v posledním taktu nejníže, slabika pak stoupne, další zase klesají (Půjdeš na schůzi?)

1. Vyjadřovat komunikační funkci výpovědi – intonací

• Šel si lehnout.- Šel si lehnout?
• Tázací výpovědi – indikativ, antikadence
• Doplňovací výpovědi- indikativ, konkluzivní kadence
• Přací výpovědi- 1 částice: ať, kéž, indikativ, stoupavě-klesavá konkluzivní kadence
• Rozkazovací- imperativ, klesavá konkluzivní kadence

1. Vyjadřovat emocionální zabarvení výpovědi – v intonaci

• Základním typem je melodie stoupavě-klesavá
• Výpověď s touto kadencí je zvolací výpověď

Komunikát

• Jednotka jazykové komunikace
• Základním typem je promluva – ústní, písemná; tvořena řadou výpovědí textově spojených, ale může být tvořena minimálně jednou výpovědí

Přívětné a přídavné výrazy

• Mohou to být vokativy nebo prostředky, které mluvčí používá k navazování a udržování kontaktu s posluchačem

Věta

• Základní gramatická jednotka pro vyjádření výpovědi, textový útvar (jak se s ní setkáváme při vnímání textu)
• Abstraktní jednotka, vzorec slov, které jsou ve vztahu
• Patří do gramatického systému

Výpovědní funkce

• Má komunikační funkci
• Každá výpověď, větná i nevětná
• Oznámení nějakého faktu, otázka, výzva, rozkaz, nabídka

4 základní komunikační funkce výpovědi:

1. Oznamovací

• Oznamuje se fakt, mluvčí s něčím souhlasí, nesouhlasí, protestuje
• Nejčastěji je výrazem myšlenkové činnosti člověka
• Tvoří se pomocí indikativu nebo kondicionálu a klesavé konkluzivní kadence (tečka)
• Může vytvářet i řečnickou otázku – oznamovací funkce formou otázky (sama o sobě obsahuje odpověď)
• Může přejít i ke zvolací výpovědi – změna na stoupavě-klesavou kadenci (vykřičník)

1. Tázací

• Mluvčí projevuje vůli něco se dozvědět: doplňovací otázky (tázací slovo a indikativ nebo kondicionál a stoupavě klesavá konkluzivní kadence): Kdo to zvonil? Listonoš.
• Potvrzení toho, co měl mluvčí na mysli koresponduje se skutečností: zjišťovací otázky- často odpovídáme částicí ano, ne; tvoří se indikativem a antikadencí stoupavou nebo stoupavě klesavou): Zvonil někdo?
• Zdvořilostní – Mohu vás poprosit?
• Rozvažovací (deliberativní) – mluvčí je klade jen sám sobě, vyjadřují nejistotu a rozpaky:

1. Zjišťovací: Mluví pravdu?
2. Doplňovací: Co si o mě asi pomyslel?
3. Infinitivní: Co teď dělat?

• Citové otázky – stalo se něco, co mluvčí neočekával (Vy jste se už vrtátil?)
• Nepravé otázky: citové a řečnické (Copak jsem to věděl? znamená: Já jsem to nevěděl. – neočekává odpověď

1. Rozkazovací

• Projev vůle mluvčího, aby adresát něco udělal, neudělal (rozkaz, zákaz, rada, návrh)
• Imperativ a klesavá konkluzivní kadence
• Intenzivní rozkaz- signalizováno vykřičníkem

1. Přací

• Mluvčí vyjadřuje přání, touhu, aby se něco splnilo či nesplnilo
• Základní formy:

1. Ať, nechť, infinitiv, stoupavě klesavá konkluzivní kadence (Atˇse ti něco hezkého zdá!)
2. Kéž, kondicionál, stoupavě klesavá konkluzivní kadence (Kéž bychom dosáhli úspěchu!)

4 základní komunikační formy (vyjádření komunikačních funkcí):

1. Oznamovací (konstatační)
2. Tázací (interogativní)
3. Rozkazovací (imperativní)- určíme podle gramatické formy a znaménka
4. Přací (optativní)
5. Zvolací

Druhy vyjádření

1. Opisné- formou složené věty – v hlavní větě mluvčí příslušnou komunikační funkci pojmenovává a zároveň i realizuje

Oznamuji, sděluji, ptám se, přál bych si…

1. Situační- nepřímé

Není tady křída. – má oznamovací funkci, ale zároveň výzvovou funkci

Slečno, hledám jídelnu.

 Komunikační funkce

• Ty jsi taková, vytýkal mi Petr. – vede nás, volí jedinou možnost
• Některé nevyjadřujeme: Vydírám tě. Lžu ti. – nepřímé vyjádření
• Kdo, kdy, komu, co říká
• Důležité je, jak staří jsou participaci situace a jaké jsou podmínky komunikace (miminku nelze říkat: Otevři okno.)- komunikaci přizpůsobujeme tomu, ke komu mluvíme

Otázka pragmatiky

• Slova nabývají smyslu až v určitém kontextu: Ty jsi tady včera byl.- nelze konkrétně specifikovat
• Máme signály, kterými lze větu identifikovat (kéž-přací)
• Forem je méně, než komunikačních funkcí

Mluvčí podmínky

• Aby fungovala výpověď, musí obsahovat přípravné a mluvčí podmínky
• Komu oznámení směřujeme, dle toho volíme i formu- jinou u kamaráda a jinou u nadřízeného

1. Podmínky upřímnosti – adresát musí mít vůli vykonat to, co po něm chceme (že bude ochotný ho poslouchat); formulace cíle mluvčího (chci, aby někdo otevřel okno- musím zvolit správnou formu)
2. Adresát je ochoten to udělat, ale je za mluvčího odpovědný

ZÁPOR

• Popírání platnosti obsahu výpovědi
• Negace (členský zápor) vs. větný zápor: celkový (negace se týká obsahu větné výpovědi všeobecně: Karel nekouří.) částečný (popření obsahu platí jen omezeně: Tady nemůžeme parkovat – jinde ano.)
• Rozkaz se negací mění v zákaz
• Záporné mohou být všechny druhy větných výpovědí
• U zjišťovacích otázek se rozdíl mezi kladem a záporem stírá: Byl tu listonoš? Nebyl tu listonoš?
• Záporka „ne“- u větného záporu se spojuje se slovesným predikátem (Karel neudělal zkoušku), u členského záporu stojí záporka před tím slovem, které se popírá ( To musíte dokázat ne slovy, ale skutky.) – je vždy částečný (Ne vždy tolik kouřím. Ne všude roste tráva.)
• V záporných větách se místo zájmen a zájmenných příslovcí: kdo, někdo, co používají záporná zájmena a záporná zájmenná příslovce s přeponou ni: nikdo, nikde, nic, nikdy
• Místo i v kladné větě se používá ani v záporné: Ani otec nepřijel.
• Dvojí zápor ve složeném přísudku ruší negaci: nemohu nepřiznat
• Částice ano, ne – tvoří nevětné výpovědi: Zajímavé. Nezajímavé.

MODALITA VÝPOVĚDI

• Způsob prezentace obsahu výpovědi mluvčím
• Mluvčí může výpověď modifikovat:

1. Jistotní modalita

• Vzhledem k jistotě platnosti jejího obsahu
• Mluvčí vyjadřuje stupeň jistoty (stupnice od úplné nejistoty- spojuje se s otázkou do plné jistoty)
• Celková (vyjadřuje mluvčí), částečná (vztahuje se jen k některé části výpovědi)
• Vyjádření pomocí jistotních částic = jistě, určitě, nepochybně, zřejmě
• Konstatování a poznamenávání = opravdu, fakt
• Nejistota = asi, snad, možná, patrně, prý, myslím, tuším, mít (má pršet)
• V mluvených projevech = muset, mít, moci
• Deliberativní otázky = Co teď dělat?

1. Voluntativní modalita

• Volní modifikace výpovědi
• Mluvčí může ve výpovědi vyjádřit, zda se mu děj jeví jako nutný (muset, mít), možný (moci, smět), žádoucí (chtít, mít)

 

1. Evaluativní modalita

• Postoje hodnotícího:

1.etický- mluvčí hodnotí na základě společenských norem kladně či záporně nějaký fakt: je správné, že…je dobré, že…je špatné, že…neměl to dělat…měli jsme ji poslechnout…

2. emocionálně hodnotící – subjektivní hodnocení na základě pocitů libosti či nelibosti: těší mne, že…mrzí mě, že…, bohužel, bohudík, je mi líto

VĚTNÝ ČLEN

• Nejmenší jednotka větné struktury
• Slova se mluvnicky spojují ve věty a stávají se větnými členy a tvoří mluvnickou výstavbu věty
• Každí plnovýznamové slovo
• Může být rozvíjen dalšími větnými členy
• Má syntaktickou funkci
• Různé formy reprezentují jiný význam a naopak (1 forma nenese 1 význam)
• Jednotlivé VČ vytvářejí vztahy:

1. Syntaktická dvojice- členy jsou na sobě závislé
2. Predikace (přisuzování) – vztah mezi podmětem a přísudkem – základní stavební dvojice
3. Determinace (určování) – vztah mezi ostatními VČ, z nichž 1 člen je řídicí a druhý závislý
4. Syntaktická skupina – členy mají ve větě stejnou platnost a navzájem na sobě nezávisejí

• Rozvíjející VČ – další členy, které věta obsahuje, každý další člen je závislý na členu řídícím, seskupují se dle významu, který mají (každý člen má sémantický význam)

Podmět- subjekt- substantivní člen v nominativu, není řízen

• Nezávislý větný člen, závisí na něm formálně predikát
• Vyjádřen podstatným jménem v nominativu (výjimka: Trápilo ho mnoho starostí.)
• Může být infinitivem, VV, přídavným jménem
• Říká, co sloveso dělá, vyjadřuje okolnosti děje
• Všeobecné podměty: hlásili to v rozhlase

Přísudek – predikát- kořenový člen věty, není řízen

Předmět-objekt- substantivní člen v jiném pádu než v nominativu, zasažen činností a řízen přísudkem

• Nahrazování VV infinitivem: Zavázal se k tomu, že ten článek přepíše.- Zavázal se přepsat ten článek.
• Nutné doplnění slovesa- je více konstrukční než třeba příslovečné určení
• Ptáme se pádovými otázkami, nikoli významovými jako v PU
• Patří do základní struktury a nemůže tam chybět
• Základ syntaktického, konstrukčního vzorce- nemůže tam chybět
• Závisí na slovesu, často vyjádřen akuzativem

Příslovečné určení- adverbiale- příslovečný člen řízený přísudkem

Přívlastek shodný-kongruentní- adjektivní člen řízený substantivním větným členem

Přívlastek neshodný- nekongruentní- jiný než adjektivní člen

• Podřadné souvětí: 1 výpověď, rozdíl od souvětí souřadného: Auto, které jsem si koupila, je červené. – Koupené auto je červené (zhuštění- kondenzace)

Kontaktové výrazy: tak vidíte, poslechněte si, to vám byl jednou jeden král – udržení kontaktu, není větný člen

VĚTOTVORBA

Věta

• Strukturní jednotka výpovědi
• Možno popisovat z hlediska vnímatele, recipienta, produktora
• Má výpovědní komunikační funkci, slova mají funkci pojmenovávací
• Tvoří se při komunikaci (slova netvoříme, používají se už hotová)
• Tvořena z VF
• 1 funkce predikační (aktualizační)
• 2 funkce usouvztažňovací- VF určuje základní podobu věty tím, že na sebe váže další slova v jistých tvarech (významové sloveso)

Výpověď

• Vyrůstá z nějaké komunikační situace nebo z kontextu (východisko)
• Něco nového se k tomu přidává (jádro)
• Minimální smysluplná konstrukce

Valence

• Projevová forma intence
• Vlastnost sloves vázat na sebe další výrazy
• Valenční výrazy: členy, které jsou ve valenčním vztahu ke slovesu
• Valenční potenciál slovesa: počet valenčních vztahů a členů
• Valenční nositel: sloveso nebo dějové jméno
• Minimální struktura věty: tvoří ji konstitutivní členy ZVS, základová větná struktura (minimální komunikačně smysluplná větná struktura), vyplývá z valence VF
• Předurčuje strukturu a schopnost vázat k sobě různé členy:

Členy:

1. Konstitutivní

• Obligatorní
• Členy, které tvoří minimální strukturu věty
• Zachycovány jednotlivými symboly větného vzorce
• PU není tímto členem, protože jeho přítomnost nevyplývá nutně z VF
• Členy ZVS
• Podmět a přísudek tam musí být – z hlediska struktury

 

1. Nekonstitutivní

• Členy, které v ZVS být nemusí – fakultativní
• Jsou ve větě potřebné z komunikačních důvodů

 

Obligatorní členy – nemohou být nevyjádřeny: Karel potka Věru. (Karel potkal. – věta nedokončená)

Potencionální členy- nemusí být vyjádřeny slovně: Sestra studuje – věta komunikačně úplná

ZVS se skládá z větných vzorců, a ty se dělí na:

1. Syntaktické- jmenná realizace syntaktické pozice (dbal svého zdraví; souhlasím s tím, že budu volen)
2. Morfologické- v pozicích vyjádřených ohebnými slovními druhy (Dítě si koupilo učebnici.)

 Predikátor

• V základu věty
• Složený tvar slovesa, ne sloveso samo o sobě

Defektní věta

• Dítě si koupilo. – chybí objekt = minimální větná struktura, který tam musí být, aby byla věta pochopitelná i bez kontextu, základem minimální struktury nejsou PU

Intence

• Zaměření slovesa na jeho sémantické doplnění
• Různé typy dějů a stavů předpokládají různé typy sémantických doplnění, mají různou intenci
• Sémantický základ valence
• Intenční struktura slovesa- počet a druh participantů

Sloveso může být:

1. Nevalenční- nepotřebuje žádné doplnění, aby tvořilo smysluplnou větu (prší, sněží, mrzne)
2. Jedno valenční- někdo spí, někomu chutná
3. Dvoj valenční- někdo někoho chválí, někdo někomu děkuje
4. Troj valenční- někdo dává někomu něco, někdo zaveze někomu někam

Valenční výrazy- nutně doplňují sloveso

1. Levovalenční- funkce podmětu (podmět před přísudkem- vlevo od něj)
2. Pravovalenční- vpravo od přísudku
3. Dvojvalenční slovesa- mohou být valenční oboustranně – se 2 pravými valencemi: bolí někoho někde

Pravá valence- člen je vázán na lexikální význam slovesa, spojení s infinitivní formou slovesa: chválit někoho, směřovat k někomu

Levá valence- člen (jméno) v nominativu souvisí s VF (gramatická forma slovesa), realizuje se predikačním vztahem

Větná propozice

• Obsah ZVS
• Lexikálně specifikovaná predikáto-participantní struktura, jejímž primárním jazykovým výrazem je věta

TRANSFORMACE

• Vysvětluje genezi některých struktur z jiných v systémové rovině, ale komunikanti užívají transformátů už jako hotových syntaktických útvarů
• Některé věty jsou tedy utvořeny už jako transformace ZVS – jejich přeformováním tak, aniž by se změnil obsah těchto větných výpovědí
• Pasivizace- pasivní transformace- nemění se obsah větné výpovědi, ale mění se rozmístění participantů na scéně
• Diateze- vztahy mezi participanty sémantické struktury a jimi odpovídajícími syntaktickými pozicemi se takto označují ve větných syntaxích
• Pravidelná změna syntaktické konstrukce nebo nějakého výrazového prostředku v jinou syntaktickou konstrukci při zachování téhož lexikálního obsahu
• Jedna z konstrukcí se chápe jako výchozí (aktivní konstrukce) druhá jako její transformát (pasivní konstrukce)

1. Jednozákladové- syntaktický útvar s jedním VF se transformuje v jiný syntaktický útvar
2. Dvojzákladové- věty, které obsahují více než jednu predikaci (vedle predikace gramatické i predikace negramatické, například věty s přechodníkovými konstrukcemi)

• Může se týkat větné konstrukce: celé ZVS, ale i nekonstitutivního členu: stojícího mimo ZVS

Transformační pravidlo

• Popisuje, za jakých podmínek je transformace možná a jak se provádí
• Například pasivizme – je možná u sloves dějových, která mají pravou valenci, především u sloves s objektovou akuzativní valencí a provádí se tak, že se VF v aktivní podobě změní ve tvar opisného pasiva, levovalenční participant činitel (agens) se odsune z pozice subjektu a do ní se přemístí patiens (dějem zasahovaná substance)
• Transformáty bývají signalizovány některými formálními příznaky – transformáty ZVS se objevují ve formě VF (pasivní tvary VF: opisné a zvratné pasivum): Večer u ohně jsme zpívali.- Večer u ohně se zpívalo. Lidé dnes žijí lépe. Lidem se dnes žije lépe.

STEJNORODÉ ČLENY

• Členy souřadně spojené v determinačním vztahu
• Vytvářejí buď spojení dvojčlenná, binární nebo vícečlenná

1. Stejnorodé členy tvořící binární jednotky:
2. Substantivní- chudák maminka, mizera Honza, neřád hadr, ubožák mrtvola
3. Adjektivní nebo adverbiální- starý, a proto mrzutý; rovinatý, a proto jednotvárný
4. Stejnorodé členy tvořící vícečlenné jednotky
5. Adjektivní- moje nová kožená aktovka
6. Adverbiální- lopatu najdeš vzadu na zahradě u plotu

Členy několikanásobné, apoziční a parataktické,  se mohou kombinovat v jedné parataktické řadě:

Sestře Jiřině a Marii, její přítelkyni, se nedávno stala taková příhoda.

Sestře Jiřině- členy stejnorodé

Jiřině a Marii- člen několikanásobný

Marii, její přítelkyni- členy apoziční

Subjektový dativ

• Členy formálně syntakticky nezapojené do věty
• Je nám hej. Je mu třicet.

Volný dativ

Sedl si mi na klín (přivlastňovací)

To je mi pěkný pořádek. (citový)

Nominativ jmenovací

• V románě Bratrstvo

Genitiv partitivní

• Napadlo sněhu

Akuzativ časový

Jel jsem hodinu.

Instrumentál subjektový

Hemžilo se tam rybami.

SAMOSTATNÝ VĚTNÝ ČLEN

• Výraz, který stojí mimo vlastní větu, před ní nebo za ní, má nejčastěji vlastnosti podmětu, předmětu nebo PU
• Ve větné konstrukci je zastoupen odkazovacím výrazem zájmenné povahy

Podmět: Karel, ten dnes nepřijde.

Předmět: Dědeček, toho neznal. Holky, ty uměl panečku roztáčet.

PU: Je tam opravdu krásně, u nás na Vysočině.

• V literatuře a často v psaném textu
• Spíše něco vytýkáme

OSAMOSTATNĚNÝ VĚTNÝ ČLEN

• Je vždy VČ věty, na rozdíl od SVČ (Dostala jsem ten budík. Tatínek.)
• Je ve stejné syntaktické pozici
• Drží perspektivu věty (Dostala jsem ten budík od tatínka.)
• Formálně dodržuje znaky, které má mít
• Většinou na konci
• Spíše něco dodáváme

Parcelace – zvukové a grafické rozčlenění věty (Dostala dopis od otce. – Dostala dopis. Od otce. / Cítím se unaven. Zvláště večer./ Nejsem s tebou spokojen. Ani trochu.

Reliéfizace- zvukové a grafické vyčlenění některých VČ, členy se buď hodně zvýrazňují nebo významně oslabují: V posledním týdnu května se konal – po dvaceti letech- sraz maturantů. Tomu, kdo by neznal vývoj jazykovědy (a věd vůbec), by muselo připadat divní, že…

Vsuvky/ parenteze – části textu, které nepatří do jeho základní roviny, které byly autorem vsunuty do textu jako vedlejší informace, hodnotící poznámky

• bývají vyznačeny v textu zvukově (intonačně) a graficky (závorky, pomlčky)

Elipsa/ výpustka- nevyjádření částí věty, které jsou podle modelové struktury částmi konstrukce dané věty a které by bylo možno doplnit, vyrozumívají se z kontextu nebo ze situace

• elipsa kontextová: Jedni čekají za vsí, druzí u lesa.
• Elipsa situační: Jednu černou! (v kavárně) Máte ještě na balkon? (u pokladny)
• Elipsa části větného členu: Budeš hlasovat pro Karla nebo proti? Nic naplat, musíš do školy. Slyšel jsi? (Slyšel)
• K elipse nepočítáme nulové členy (prázdná místa ve struktuře věty) a všeobecné členy (Hlásili to v rozhlase) a všeobecný podmět (Sestra studuje.)

Vokativ – 5. Pád, je buď samostatnou výpovědí nebo výpovědní funkci ztrácí zapojením do jiné výpovědi ve funkci upozorňovacího signálu nebo kontaktového prostředku: Karle, ozvi se! Josef, pojď mi s tím pomoct! Pane Novák, kdy to bude hotové? Pane učitel, co ten Pepík zase provedl?

Citoslovce- Fuj. Pst.

Často se ale mohou spojovat i s jinými výpověďmi: Pst, někdo jde = výpověď nevětná a větná

• Do výpovědi se zapojuje expresivní modifikátor – Pst, buď zticha.
• Citoslovce zvukomalebná (onomatopoická) – členy vět dvojčlenných – Kolo udělalo bác.

Anakolut- vyšinutí z větné konstrukce

• Konstrukční chyba, nepozornost
• (Víme, že člověk často, když dělá nějakou práci poprvé, nejde mu dobře) – Víme, že člověku často nejde práce dobře, když ji dělá poprvé.

Zeugma- spřežení 2 různých vazeb v 1

Nemůžeme dobře rozumět a chápat vývoj, nevidíme-.li jeho širší souvislosti = Nemůžeme dobře rozumět vývoji a chápat ho…

Atrakce- skladebná spodoba, nenáležité přizpůsobování tvarů VČ: Vstal před sluncem východem (před východem slunce)

Kontaminace vazeb- křížení různých konstrukcí stejného, blízkého, protikladného významu (vazba čelit komu čemu – nemůže to být jinak)

Apoziopeze- nedokončení věty

Bež, nebo tě…

ZÁMĚRNÉ SYNTAKTICKÉ ZMĚNY

• Zkrátit větu, aby se neopakovala nebo ji rozkouskovat na samostatné pochopitelné výpovědi
• Vypuštění nezajímavých, nepotřebných částí věty (elipsa) – v češtině často vynecháváme podmět

V tanečních se poprvé setkal a oslovil svou nastávající

= spojení 2 sloves, kondenzace- zhušťování stejných slov na malém prostoru

Tato píseň neunikla pozornosti zpěvačce Petře Janů.

= zpěvačky Petry Janů – přizpůsobení se forem

Někteří učitelé se se svými úkoly nezhostí dobře.

=  záměna 2 sloves s podobným významem – vypořádat se s něčím a nezhostit se- kontaminace (záměna)

VÝPOVĚDNÍ SPOJENÍ

• Komunikační útvar vyšší nežli je výpověď
• Nevýpovědní komunikační útvar vzniklý zvukovým a grafickým spojením výpovědí v textu
• Základní forma: souvětí souřadné

1. Souvětí- spojení vět ve významově gramatický textový celek (Psal jsem mu, ale neodpověděl.)

• Těsné zvukové nebo grafické spojení vět ve významově gramatický textový celek
• Spojené vety s větou, kde jedna věta nevstupuje do struktury jiné věty
• Forma těsného textového spojení výpovědí
• Podle syntaktického vztahu vět rozeznáváme:
• Souvětí s řazením
• Založené na vztahu řazení
• Formálně syntaktický vztah vět, při kterém není jedna věta formálně závislá na druhé větě
• Věty jsou řazeny v syntagmatické rovině a vytvářejí lineární text – smysluplný sled vět na sebe navázaných

• Souvětím s podřazováním

• Souvětí založené na vztahu závislosti, jedna věta je formálně závislá na jiné větě

• Nepravá VV- neztrácí svou výpovědní funkci

1. Nesouvětné výpovědní spojení- výpovědi obsahově volně souvisejí, ale nejsou v žádném významovém vztahu (koordinačním nebo determinačním)- Máte hodně známých, proč za někým nezajdete?
2. Vícesouvětné výpovědní spojení- zvukový textový celek ukončený konkluzivní kadencí a tečkou, v němž všechny výpovědi nejsou spojeny v 1 významový celek

JEDNODUCHÉ SOUVĚTÍ S ŘAZENÍM

1. KOORDINAČNÍ

• Slučovací – vyjadřuje sounáležitost, spojitost vyjadřovaných skutečností: a, ani, aniž, až, hned, jednak, či, potom, napřed, konečně
• Stupňovací- obsah první věty se ve druhé větě stupňuje, zesiluje nebo zpřesňuje: ba, dokonce, ba i, ano i, natož aby, nejen že, ale i
• Odporovací- vyjadřuje nesoulad 2 faktů, obsahy vět jsou v rozporu, obsah druhé věty omezuje platnost obsahu první věty: ale, avšak, jenže, nýbrž, naopak, leč, nejen, ale, zato, nicméně, než

(konfrontační vztah- vyjádřený řazením: Ovšem tehdy byl den, a teď je včer.): kdežto, zato, a

Vylučovací- vyjádřen disjunktivní vztah mezi obsahy vět, platí-li jedno neplatí druhé: buď-anebo, nebo, či, ať-nebo, jinak

1. DETERMINAČNÍ

• Důsledkové- vyjadřuje fakt vyplývající z jiného faktu jako nutný závěr: proto, tedy, tudíž, a proto, a tedy, a tudíž, tak a tak, tož
• Důvodové- druhá věta vyslovuje důvod pro tvrzení v první větě: neboť, vždyť totiž
• Vysvětlovací- spojovací výrazy podobné jako v souvětí důvodovém: totiž, vždyť, fakt

JEDNODUCHÉ SOUVĚTÍ S PODŘAZOVÁNÍM

1. SOUVĚTÍ S NEPRAVÝMI VV VZTAŽNÝMI

• Člensky rozvíjející- nepravá VV se formálně vztahuje k podstatnému jménu řídící věty, ale nevyjadřuje vlastnost substance, ale vyjadřuje rozvedený děje nebo následný děj; věty jsou ve vztahu koordinačním slučovacím, nepravá VV uvozena: který, jenž, kde, kam
• Větně rozvíjející – souvětí,kde nepravá VV navazuje na celý obsah předcházející věty a bývá připojena větnými relativy: což, čehož, čímž, přičemž, načež

1. SOUVĚTÍ S NEPRAVÝMI VV SPOJKOVÝMI

• Nekonfrontační- tyto věty připomínají účelové věty: spojka aby, takže
• Konfrontační- souvětí, které vyjadřuje konfrontaci 2 kontrastních skutečností formou hypotaktickou: obsahuje formálně závislou větu se spojkou: jestliže, jestliže-li, zatímco, aby , když, která není VV

SLOŽITÉ SOUVĚTÍ

1. S ŘAZENÍM – 3 a více větných útvarů, jimiž jsou buď věty jednoduché nebo složené

• Asyndetické-
• Syndetické-
• Polysyndetické-

1. SMÍŠENÉ- složité souvětí založeno na různých druzích významových vztahů
2. S PODŘAZOVÁNÍM- Otevřel dveře, což způsobilo průvan, který pak rozbil okno.
3. S ŘAZENÍM A PODŘAZOVÁNÍM- první věta s druhou je spojena řazením, jde o vztah důvodový, druhá věta s třetí spojena podřazováním, třetí věta je nepravá VV: Nádherné osvětlení velkého sálu, se nedosáhne osvětlením bílého stropu, neboť toto osvětlení nemá stínů, takže obličej, plastiky a reliéfy působí plošně, nevýrazně.

FORMÁLNÍ VZTAHY VÝPOVĚDÍ V TEXTU

• Realizuje se řazením výpovědí, podřazováním a vsouváním

Řazení výpovědi

• Základní způsob realizace textu
• Lineární přidávání jedné výpovědi k druhé, text se rozvíjí v jedné promluvové linii, buď časově (při mluvení) nebo prostorově (při psaní)
• Řazení se realizuje 3 způsoby:
• Spojováním- Slunce svítí, ale vítr fouká. – pomocí spojovacích prostředků
• Připojováním- Slunce svítí. Ale vítr fouká.- pomocí spojovacích prostředků-konektorů
• Juxtapozicí- Slunce svítí. Vítr fouká.- postavení výpovědí vedle sebe bez spojovacích prostředků

Podřazování výpovědi