Reakce české literatury na 1. a 2. světovou válku

V prvních letech po 1.sv. válce vzniklo v české literatuře mnoho děl, která reagují bezprostředně na válečné prožitky. Autoři většinou pojímají válku jako nesmyslné vraždění např. Fráňa Šrámek (Žasnoucí voják), Jan Weiss (Barák smrti). Linii této tvorby tvoří tzv. „Legionářská literatura“, tj. díla inspirovaná bojem a osudy legionářů, zejména v Rusku Medek (Legionářská epopej), Kopta (Třetí rota), Langer (Jízdní hlídka)…

Třetí linii fronty reagující na válku tvoří díla, která se soustřeďují na problematiku člověka jako jedince ve válce John (Večery na slamníku), Hašek (Osudy dobrého vojáka Švejka).

V reakci na válku se rozvinuly také některé umělecké směry – vitalismus (příkon k nejprostším darům života, oslava domova, života, lásky) a expresionismus.

JAROSLAV HAŠEK

(1883 – 1923) představitel naši pokrokové moderní literatury. Narodil se v Praze, vystudoval obchodní akademii. Vydává se bojovat na Balkán, pak se toulá po Evropě jako bohém a anarchista. Po návratu domů pracoval nějaký čas jako redaktor několika časopisů, stal se i majitelem psince, vystupoval jako kabaretní konferenciér. Zaplavoval noviny svými humoreskami a drobnými povídkami, v nichž stíhal posměchem českého maloměšťáka. Jako mystifikaci zakládá při rakouskouherských volbách s přáteli Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Když narukuje do světové války, brzy dezertuje a hlásí se do čs. legií v Rusku, kde přispívá do legionářských časopisů. Vstoupil do Ruské komunistické strany bolševiků a působil jako vojenský politický pracovník. Po návratu do Čech se ocitl bez prostředků, uchýlil se do ústraní a psal a diktoval až do své smrti.

• Dílo:- tvorba, která předcházela románu Osudy dobrého vojáka Švejka

V prózách z cest, čerpajících z lidového vypravování, často lyrizovaných, s citacemi lidových písní, hledal přirozený způsob svobodného života. Měl pochopení pro utrpení těch nejponižovanějších, vyděděných.

• Trampoty pana Tenkráta, Můj obchod se psy a jiné humoresky, Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona – literární parodie na podvodný volební boj
• Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – románová kronika ze života českého člověka za první světové války, vydáván nejdříve v tenkých sešitech (knihkupci odmítli pro vulgární výrazy a drsný humor vydávat) v novinových stáncích, později i knižně.

Humoristický román o válce, začíná dialogem Švejka se služebnou, paní Müllerovou, těsně po sarajevském atentátu a pokračuje Švejkovými příhodami před odvodní komisí, v blázinci a vojenské nemocnici, ve službách polního kuráta Katze a nadporučíka Lukáše – 1.díl – (V zázemí). V dalších dílech (Na frontě, Slavný výprask, Pokračování slavného výprasku) se děj odehrává na cestách do předních pozic rakouské armády a na srbské a ruské frontě, kde se Švejk dostává do zajetí, a znovu u rakouské marškumpanie.

V hlavním hrdinovi svého románu postavil Hašek do nesmiřitelného protikladu zdravý rozum prostého člověka a nesmyslnou mašinérii, již uvedli do pohybu strůjci války. Stěží je možno rozsoudit, zda je to prostomyslný dobrák, za kterého se vydává, ulejvák nebo vychytralý filuta či moudrý blázen. K hlavním rysům Švejkova charakteru patří neustálá aktivita – v jednání i v řeči. Nic ho nevyvede z míry, v každé situaci je klidný a epicky rozvážný, má vždy poslední slovo, nenechá se smýkat vnějšími okolnostmi. Na žebříčku vojenské subordinace zaujímá nejnižší místo, a přece má vrch i nad nejvyššími. Švejk je realisticky pravdivým typem i přesto, že jej Hašek neprokreslil do všech konkrétních individualizujících detailů, do psychologické hloubky. Prochází dějem jako představitel lidového odporu proti válce a násilí. Rozesmává svými historkami z civilního i vojenského života. Z lehce humorného vypravování přechází krátkým spojením do sarkastického líčení nepředstavitelných válečných hrůz.

Komického efektu dosahuje ironií, parodií, posměšným napodobením, kontrasty nízkého a vznešeného fantastickým nadsazováním a výmysly, neobvyklým spojováním slov, příkrými asociacemi. Řeč Švejkova i ostatních postav z lidu v Haškově románu má živě hovorový spád, v trefných vyjádřeních se zpravidla už zračí charakteristické vlastnosti postav. Obecná čeština, „pražština“, vojenský slang, argot, vulgární výrazy, zkomolená němčina i česko-německá makaronština, schopnost živé jazykové improvizace, radostná hra se slovy, to vše má výraznou komickou charakterizační funkci.

Haškův Švejk byl několikrát zfilmován (hráli Karel Noll, Saša Rašilov, Rudolf Hrušínský), román dramatizovali E.F. Burian a Bertolt Brecht.

LEGIONÁŘSKÁ LITERATURA

Rudolf Medek povoláním byl učitel, jako básník vycházel z uměleckých směrů 90.let, především dekadence. Zúčastnil se jako voják 1.sv.války na ruské frontě (zajat), později se přihlásil do českoslov. legií a s nimi absolvoval celou sibiřskou vojenskou operaci. Dosáhl hodnosti plukovníka později generála. Hrdinství svých spolubojovníků v bitvě U Zborova oslavil patetickou básní Zborov. Nejvýznamnějším dílem je 5-ti dílný román Anabáze (Legionářská epopej) v němž tradiční realistickou metodou zobrazil počátek vlády, ponižování v ruském zajetí, formování legií a jejich konflikt s bolševickou revolucí v Rusku. Snaží se zodpovědět otázku o smyslu tažení československých legií v Rusku a vysvětlit, jak se v této Anabázi projevila povaha českého člověka. Jako hojně vydávaný autor uplatnil Medek legionářskou tématiku i v dalších prózách i v knížkách pro děti a dramatu. Nejznámější z jeho dramat je Plukovník švec, v němž konflikt disciplíny legií a anarchie revoluce vrcholí tragickým sebeobětováním sebevraždou hlavního hrdiny.

Jinak přistupuje k boji legií Josef Kopta po absolvování obch. akademie narukoval na ruskou frontu, v zajetí vstoupil do legií a po válce pracoval zejména jako redaktor. Na básnickou a fejetonistickou oslavu legií v Rusku navazuje románovou trilogií Třetí rota, Třetí rota na magistrále, Třetí rota doma. Zobrazení postupu třetí roty prvního Sibiřského pluku od Zborova po Sibiřské magistrále do Vladivostoku a pak domů působí méně oslavně, než Medkovo zpracování obdobné látky. Kopta líčení událostí při formování a rozpadu kolektivu hledá příčiny v ruské revoluci. V přesvědčivém detailu zobrazuje osobní krize, bezmocný vztek, stesk po domově až po konečné přesvědčení, že marné bylo všechno to hrdinství, objetí i naděje. Z jeho další rozsáhlé románové povídkové i dramatické tvorby vynikl román Hlídač č. 47, o tragickém osudu muže, který na čas přestává slyšet, ale pak z obavy před ztrátou podpory hluchotu předstírá.

Polemický vůči jednostrannému vyzdvihování činnosti legií vyznívá dílo Jaroslava Kratochvíla, který se rovněž jako zajatec na ruské frontě přihlásil do legií. Jeho dílo Cesta revoluce shrnuje vzpomínky a dokumenty zdůrazňující soc. zabarvení legionářského odboje. Dvou dílný román Prameny na osudu českého intelektuála ve válce, v zajetí i v revoluci podává složitý obraz poměrů v carském Rusku, zachycuje ovzduší let 1916–7. Srovnává různé pojetí předrevoluční situace, vystihuje množství typů zajatců. Sám stojí na pozici, která s ruskou revolucí sympatizuje. Život J. Kratochvíla skončil tragicky umrul v koncentračním táboře v Terezíně.

ČESKÁ POEZIE ZA OKUPACE

Za nacistické okupace význam poezie v nejednom ohledu vzrostl. Verše českých básníků v temné atmosféře strachu povzbuzovaly, pomáhaly odolávat temné reakční ideologii a germanizačnímu tlaku. Poezií ožívala utlačená mateřština. Básníci toužili být nyní co nejsdílnější, lidově zpěvní. Jen někteří, a jen na omezenou dobu, mohli však veřejně publikovat.

Na počátku okupace široce působila zejména melodická krása básnické řeči V. Nezvala ve hře Manon Lescaut. Autoři obraceli pozornost k přírodě rodného domova, k dětem jako naději do budoucna (Halasovo Ladění, Pujmanové Verše mateřské), jindy hledali jistotu u velikých osobností české kultury minulosti: Nerudy, Němcové – Halasova Naše paní B. Němcová, Seifertův Vějíř B. Němcové, Fučíkovy kritické studie B.Němcova bojující.

Na počátku fašistické okupace vstupovala do literatury nejmladší básnická generace, jejíž někteří představitelé (např. Josef Kainar, Jan Blatný) sehráli významnou roli v poválečné socialistické poezii. Vytvořili skupinu – Skupina 42 – která se hlásila k poezii F. Halase.

Jiří Orten

(1919 – 1941) …nejtalentovanější básník mladé básnické generace (zaskočila ji na samém počátku nacistická okupace a válka). Narodil se v Kutné Hoře, studoval gymnázium, potom dramatickou konzervatoř v Praze – ze studií z rasových důvodů vyloučen. Prošel několika zaměstnáními, v den dvaadvacátých narozenin poražen německým autem – na následky zemřel. Tvorba: první dílo vydal vHaló noviny, sbírky vydané pod cizími jmény: Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice – projevil se v nich nejostřeji konflikt radostně důvěřivého, družného mládí, teprve počínajícího objevovat krásy života, lásku, a světa, který mu připravuje utrpení a smrt.

ČESKÁ PRÓZA ZA OKUPACE

Česká próza byla za okupace vystavena celému komplexu cenzurních platů a nemohla pokračovat v dříve nastoupeném směru. Autoři odkládali své plány i rozepsané práce a pouštějí se do prací nových přiměřenějších poměrům. V letech 1939 a 1940 nebylo postižení prózy ještě příliš patrné. Vycházely knihy napsané a odevzdané k tisku ještě před 15.březnem 1939. Vyjít nemohly jen knihy, které se otevřeně dotýkaly politických událostí, především kolem Mnichova (např. Jiří Marek – Ústup z hranice). První velký otřes přináší rok 1941. Z české literatury musí rázem zmizet jména (např. Majerová, Olbracht, Čapek, ad.). Už dávno nemohou publikovat autoři židovského původu (např. Poláček – Hostinec u kamenného stolu – vychází 1941 pod jménem malíře Vlastimila Rady). Po atentátu na Heinricha 1942 se nacistická perzekuce stupňuje a literární tvorba je definitivně spoutána.

I ti spisovatelé, kteří nejsou přímo zakázáni se většinou v letech 1942–3 odmlčují. Poměrně uchráněná zásahům zůstala jen próza psychologická, která plynule navazuje na 30. Léta a citlivě reaguje na současnou atmosféru čekání, strachu a nedůvěry. To vše je možné demonstrovat na Předtuše Marie Pujmanové, která obdařuje komorní příběh dětí tušících na dálku hrozící katastrofu určitým nadosobním významem. Psychologický román dosahuje svého vrcholu v díle Jaromíra Johna, Vladimíra Neffa (Třináctá komnata) a zvláště v románech Václava Řezáče (Černé světlo, Svědek, Rozhraní).

Vedle psychologické prózy nabyla za války zvláštního významu próza objevující a oslavující, vynalézavost, životaschopnost a pracovitost českého člověka a krása české krajiny. V této próze náleží vedle Drdova – Městečka na dlani zejména Bassův Cirkus Humberto a mistrovské vypravěčské dílo J.Š. Kubína (Hrozná chvíle). Stejně jako řada svazků z nové vlny románových životopisů, z nichž vynikl zejména Kožíkův román Největší z Pierotů.

Záměr všech těchto knih je průhledný. Vyzvedávají schopnost českého člověka prosadit se ve světě, obstát i v nejtvrdší mezinárodní konkurenci. Literatura „Oslavy českého národního génia a krásy české země“ má také svou historickou variantu. Jako vždy v dobách nebezpečí i za okupace se český národ uchyluje pro posilu a poučení do minulosti. To se projevuje např. ve Vančurových Obrazech dějin národa českého, které představují dodnes jeden z vrcholů moderní české historické prózy.

Historický román napsal i Miloš Kratochvíl (Osamělý rváč) a historickou novelu František Kubka, jehož Skytský jezdec, Pražské nokturno a Karlštejnské vigilie byly pro českého čtenáře posilou, i když zdánlivě bezstarostně vyprávěly válečné a milostné příběhy. Za okupace vyšel i román Josefa Tomana – Don Juan.

OHLAS OKUPACE A OSVOBOZENÍ V ČESKÉ POEZII

Nejrychleji, stejně jako na všechny společenské změny, reagovala na události r. 1945 na osvobození naší vlasti poezie. Poezie reagovala na osvobození pohotově, vyjádřila všeobecnou radost a pocit nesmírné úlevy. Snad všichni básníci, které známe již z meziválečného období se nechávají strhnout k vyjádření svých i všeobecných pocitů a zážitků básnickým slovem. První básně vznikají ještě za posledních bojů, vycházejí z bezprostředních denních zkušeností.

Všeobecná nálada se projevuje účtováním s německým fašismem, oslavou našich osvoboditelů. Častým námětem se stává rudá armáda nebo pražské květnové povstání. Některé básně jakoby tryskaly přímo z atmosféry dne, jiné však v sobě skrývají i hlubší zamyšlení (např. básně Holanovy, Hrubínovy, Halasovy). Po roce 1945 ovlivňuje podobu české poezie ještě básnická generace meziválečná reprezentována osobnostmi jako Nezval, Halas, Seifert, Holan, Hrubín, Závada a o něco mladší Josef Kainar.

Vedle poezie oslavné a radostné představované Holanovými sbírkami Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmejci, Seifertovou Přilbou hlíny, Hrubínovou Jobovou nocí aj. Souběžně se však objevují i sbírky vyjadřující nové znepokojení a obavy o budoucnost lidstva např. Hrubínova sbírka Hirošima, verše Halasovy, Zahradníčkovy aj. Po r. 1945 vycházejí i sbírky, které byly napsány těsně před okupací a během ní a z cenzurních důvodů nemohly vyjít, např. Neumanovy Bezedný rok, Zamořená léta, Hrubínovy Chléb z oceli, Jobova noc aj.