Antická literatura
V Řecku vznikly téměř všechny literární druhy, které pak
přešly do pozdější evropské kultury.
Jedno z prvních děl antické lit. jsou Homérovy eposy
Ilias a Odyssea. Obe díla jsou nejstaršími dochovanými písemnými památkami
starověkého Řecka. Homérovy eposy byly základem jeho školního vzdělání
(čtení, psaní), pramenem poučení i zábavy, mely vliv na řecké výtvarné
umění, na římskou epiku a jejím prostřednictvím na epiku evropskou. Humánní
ráz je navíc výrazně odlisuje od staré epické tvorby jiných národu. Dalším
ze známých eposu je Hesiodos (Práce a dni).
Po Hesiodovi se lit. přesouvá od velkého eposu ke sborové a
sólové lyrice. Například Sapfó z ostrova Lesbu nebo její současník
Alkaia. Oba nadlouho ovlivnili milostnou poezii. Dalším příkladem jsou
Anakreontovy lehké pijácké verse, napodobované od pozdního středověku.
Jeho vliv se projevil např. i u Goetha nebo Puškina. Vrcholu ve sborové
lyrice dosáhl Pindaros. V období helénismu byla poezie přístupná jen
vybranému kruhu učenců, protože básníci, žijící většinou na dvorech
helénistických vládců, psali vybranou formou o vybraných tématech. Z
mytologie sahali často k méně známým příběhům, zpracovávali i vědecké
problémy (kupř. Kallimachos).
Římská poezie vyrostla z řecké.. Římský epos většinou
přebíral témata z římských dějin; filosofický epos Lukretiuv vsak zpřístupnil
Římanům řecký atomismus. Na učené básníky alexandrijské navázali tzv.
neoterikové. Catullus naznačil odklon od veřejných témat. Zlatou dobou římského
básnictví je období vlády císaře Augusta. Patří sem Vergilius (kupř.
epos Aeneis, Zpěvy rolnické), Horatius (Ódy) a Ovidius (Proměny, Umění
milovat, Žalozpěvy), ale i Tibullus a Propertius. O něco později působili
za raného císařství satirici Iuvenalis a Martialis, v období pozdní antiky
pak Ausonius, Claudianus a křesťanští autoři, jejichž tvorba plynule přechází,
spolu s prózou Hieronymovou, Augustinovou a Boethiovou, v středověkou
literaturu.
Z dochovaných prozaických děl římského období je významný
zlomek románu Satirikon od uznávaného tvůrce Petronia (1. století po Kr.) a
Apuleiovu (2. století po Kr.) práci Proměny aneb Zlatý osel. Charakteristickým
antickým žánrem byla epistolografie, tj. psaní listu, vybroušených z
hlediska kompozičního i stylistického.
Do evropské kultury se nesmazatelně zapsalo řecké drama,
hlavně jeho nejvýznamnější představitelé klasického období, Aischylos
(trilogie Oresteia), Sofokles (Antigona, Oidipus král) a Euripides (hra Médea).
S krizí řecké společnosti ve 4. století nastal i úpadek tragédie. Římští
tragikové vycházeli z řeckých vzoru (zvláště Euripida), jejich úrovně
vsak nikdy nedosáhli. Na evropskou tragédii (obzvláště díla španělského
a francouzského klasicismu) mela velký vliv dramata filosofa Seneky, žijícího
v 1. století po Kr.
Vlastní řeckou komedii vytvořili Athéňané a rozvinul ji především
Aristofanes, jenž věnoval pozornost současným závazným problémům společnosti,
především ve hrách Jezdci, Ženský snem a Lysistrata. Od konce peloponéské
války, kdy se athénská demokracie poprvé otřásla, upadla i řecká
komedie. Měnila se i témata, přičemž byl zřejmý obrat k námětům ze
soukromého života nebo mýtu (dílo Menandrovo).
Římané převzali komedii od Reku. Na rozdíl od řecké
komedie v ní vsak uplatnili sólový zpěv, čímž se přiblížila pozdější
operete. Představitelé římské komedie Plautus (Pseudolus, Komedie o strašidle)
a Terentius (Dívka z Andru), tvořící ve 2. století př. Kr., zapůsobili
silně na pozdější vývoj evropského dramatu. Terentius prezil středověk
jako školní četba. Vlastní středověké světské drama navazovalo spíše
na tzv. pozdně antický mimos (typické scénky ze života prostých lidí) a
atellánu (lidová fraška, rozvíjející se od konce 2. století př. Kr.).
Atellána našla své pokračování v období rané renesance, která přinesla
nový zájem o antickou komedii.
Vzhledem k tomu, ze Západ téměř neznal řečtinu, zůstala
řecká literární díla dlouho v zapomnění. Když Petrarca poprvé roku 1354
uviděl Homéruv spis, zaslaný mu z Konstantinopole, nerozuměl ani slovo. Největší
rozkvět v překládání řeckých děl nastal v 16.17. století. Aischylos stál
pro svůj archaický jazyk zprvu ve stínu svých mladších kolegu a správně
jej ocenil až sklonek 18. století. Řecká dramata byla čtena a citována, ba
i napodobována hlavně v 16.18. veku, ovsem hloubka jejich látky i způsob
zpracování ovlivňuje evropskou tvorbu dodnes.