Vznik KSČM

Úvod

 

Vše začalo pádem komunistického režimu. Vše začalo, ale mohlo i skončit. Jenomže se stranickými představiteli se jednalo, a těm přišlo zřejmě dobré, zachovat si něco ze svého dřívějšího vlivu. Přeci se jen tak nerozloučí, a nepustí moc, když je tady necháme žít dál. A tak se 17. listopad 1989 stal jen přerodovou hranicí na čáře života strany, která se tak neblaze podepsala na historii Českého státu. V ostatních státech středovýchodní Evropy tomu ale bylo jinak. V některých státech po pádu komunismu bývalé všemocné vládnoucí strany zmizely. Často šlo o transformaci, či přerod na sociálně demokratickou stranu. Někde sice u těchto stran nebyla moc chuť k transformaci (Polsko) ale Československá republika tvořila dost specifickou oblast v „transformaci“ komunistické strany. Je pravda, že nešlo ji transformovat na sociálně demokratickou stranu. Nebo jinou levicovou stranu, protože tyto zde fungovali již za vlády KSČ. Nemusí zde však asi probíhat rozbor závislosti těchto stran na KSČ, která měla vládnoucí pozici chráněnou Ústavou.

Při rozboru strany tedy nejprve začnu „transformací“ KSČ na KSČM, pokusím se nastínit historii strany (novodobou), A nakonec bych rád probral její strukturu a zařazení.

 

Vznik KSČM

 

Je zajímavé, že i když nepokoje začali 17.11.1989, nejvyšší vedení strany zůstalo klidné. Byli klidní i poté, co se od nich v neděli 19.11. odklonilo vedení SSM (svazu socialistické mládeže). Až teprve v pondělí, 20.11. si strana uvědomila, že situace bude asi vyžadovat nestandardní řešení, neboť v pondělí se demonstrace rozšířily z Prahy i do ostatních měst republiky, a na vysoké školy. KSČ byla pasivní až do 24.11. V té době se „jen“ snažili filtrovat zprávy o studentech a hercích. Objevily se i názory, že je nutno skončit „revoluci“ tvrdou cestou. 21.11. byli do Prahy svolány jednotky Lidových milicí. Toto však ukázalo takové rozhořčení lidí, že byly druhý den poslány domů. K zásahu byla připravena také armáda. Ministr národní obrany M. Václavík dokonce prosazoval řešení tzv. „čínskou cestou“[1]. Vedení strany se tedy sešlo až 24.11. a vydalo prohlášení, že potlačení páteční demonstrace je nutno brát jako politickou chybu, a z čelních funkcí v předsednictvu odešli: M. Jakeš, G. Husák a jiní, nejvíce zkompromitovaní lidé. Problém byl, že neodešel nenáviděný M. Štěpán. Po 24. další podstatný den byl 26.11. Na tento den bylo opět svoláno ÚV KSČ, protože byl zaznamenán nesouhlas se závěry mimořádné schůze ze 24.11. Ten den se stalo však ještě něco podstatného. S L. Adamcem by bylo ochotno jednat dostatek lidí. On si dokonce dělal ambice i na prezidentskou funkci, ale 24. vystoupil na Letné s projevem (při manifestaci), ve kterém  zpochybnil nutnost generální stávky. Za toto byl vypískán, a další komunikace s jeho osobou byla dosti obtížná. Na základě stávek dne 29.11. došlo k radikální změně. Federální shromáždění totiž přijalo Ústavní zákon č. 135/1989, kterým zrušilo ústavně zakotvenou vedoucí roli strany. Strana se snažila zachránit co šlo. Ale ohlas u veřejnosti nevyvolala snaha o provedení objektivního posouzení událostí z roku 1968, ani nově vstřícný postoj k vyškrtnutým členům z let po 68 roce.

7.12. Ladislav Adamec složil funkci ministerského předsedy, ( se snahou být prezidentem) a doporučil Mariána Čalfu. Ten podal návrh na novou vládu, a 10.12. prezident Husák odvolal většinu členů vlády, a jmenoval novou, s 20 členy. Kde bylo 9 členů KSČ, po dvou z ČSL a ČSS a sedm členů bez politické příslušnosti. (seděli tam např: Vladimír Dlouhý (KSČ)- místopředseda, J. Dienstbier – ministr zahraničních věcí a Václav Klaus(oba bezp.) – ministr financí. Ministerstvo vnitra řídili předseda vlády a dva místopředsedové ( V. Komárek a J. Čarnogurský)

12.12. předsednictvo ÚV KSČ došlo k tomu, že mimořádný sjezd svolaný na leden 1990 by mohl zastihnout jen zbytky rozbité KSČ. Svolán byl bez ÚV, protože stejně nemělo důvěru. Strana věděla, že musí nastínit reformu aby si zachránila legitimitu. 21.12. byl tedy v Praze svolán mimořádný sjezd. Zde se omluvili celé společnosti za stav, kam ji strana přivedla, a přijali Akční program. Zde se mimo jiné mluvil i tom, že se strana distancuje od stalinského modelu strany a společnosti.

Strana se začala připravovat na své první svobodné volby. Na základě dohod od kulatého stolu, řada zkompromitovaných poslanců odešla, a na základě kooptace byli dosazeni noví. A to nejen z řad OF, ale i novými a neokoukanými tvářemi komunistů. Takto třeba začal svoji kariéru M. Grebeníček. Co však pomohlo komunistům k legitimitě, bylo přijetí tzv. „malého“ zákona o politických stranách (15/1990 Sb.) ze dne 23.1.1990. Tento zákon uznával a zakládal politické strany. Tímto zákonem, se jednotlivými politickými subjekty na území federativní republiky staly: československá strana lidová, Československá strana socialistická, Demokratická strana, Komunistická strana Československa A Strana svobody.Politickými hnutími Občanské Fórum a veřejnost proti násilí. Tyto subjekty pro příště již nemuseli žádat o registraci u min. vnitra.Do voleb šli komunisté s ještě jednou změnou. Na mimořádném sjezdu bylo rozhodnuto o vytvoření územní organizace v Čechách a na Moravě. Navíc se česká a slovenská federace dost rozcházeli v názorech. O reformách prováděných na Slovensku, nemohlo být u nás ani řeči.

Ustavující schůze KSČM byla 31.3.1990 . KSČ byla lidmi viděna jako celistvá strana, a proto nikdo nekomentoval toto. KSČM se měla starat o národní zájmy, stejně jako KSS. Předsedou se stal Jiří Machalík, a do Výkonného výboru se dostal M. Grebeníček. Osobnost L. Adamce lidi iritovala, ale tohoto si moc nepovšimli. Přes to v březnu skončil pokles popularity, klesající od „revoluce“. IVVM se tomuto věnovalo.[2] Zastavení poklesu mohlo být spojeno se znevýdňováním komunistů, což se lidem moc nelíbilo, 72% lidí si myslel (na přelomu dubna a května 1990) že by politické strany měli mít stejná práva a povinnosti.

 

Snahy o zrušení KSČ(M)

 

I tyto snahy se objevily. JUDr. Tomáš Sokol, bývalý ( tehdejší) městský primátor pro Prahu zveřejnil 17.4.1990 dopis pro ÚV KSČ dopis, že pokud KSČ bude fungovat i po 1.2.1990, bude na ní z jeho pohledu pohlíženo jak na uskupení, kde je možná naplnění skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace fašismu. Generální prokuratura však podobné úvahy nebrala na zřetel, a vydala nesouhlasné prohlášení.

A tak pro ještě větší legitimitu strany,  která si možná uvědomila, že je napadnutelná. Na obranu proti podobným požadavkům, souhlasilo ÚV KSČ v dubnu 1990, že stáru vrátí nemovitosti, které získali za své vlády. A nejen svého, ale i přidružených organizací (SSM, Pionýr)

 

První volby, první sjezd

 

Do prvních voleb šli komunisté s tenkou základnou. Při počítání členů v lednu 1989 měli 1 701 085 členů či kandidátů na členy. Po volbách, ke 30.6.1990 jen 756 120 členů[3]. Volby probíhaly 8. a 9. 6. 1990. na území Čech, dostala KSČ 13,18% do Sněmovny Lidu a 13,8% do Sněmovny Národů. Ač měla radikální pokles, znamenalo to, že se s touto stranou musí počítat.[4]

Bylo tedy zřejmé, že se strana musí rozhodnout kterým směrem se vydá. Mohla se stát stranou komunistů. Jakoby tradiční stranou východního bloku, anebo se stát dominantní stranou levého spektra. Na to by však bylo zapotřebí dost reforem. Podobně jako na Slovensku. Začali vznikat spory na úrovních státních organizací. KSS A KSČM chtěli obě něco jiného. Vše se mělo vyřešit na 1. řádném sjezdu na podzim 1990 v Olomouci. Mezitím se ukázalo, že komunisté budou nezanedbatelnou stranou. Levicový lektorát v republice nešel pominout. A tak se levicové strany dali dohromady, aby nemuseli spolupracovat. Obzvláště hrající do karet levici, byl rozpad OF. Posílení pozice ČSSD vedla ještě ke snaze o další posílení, a tehdejší předseda ČSSD přijal do strany členy Obrody(komunisty zbavené příslušnosti ve straně po roce 1968).

 

Ustavující stranický sjezd

 

V listopadu roku 1990 se konal první ustavující sjezd KSČM v Olomouci, a to mj. i proto, že na základě začínajícího a postupně narůstajícího politického hnutí mezi Českou a Slovenskou republikou tehdejší ČSFR a potřeby vetší samostatnosti v rámci KSČ byly obě tehdejší komunistické strany (KSČ a Komunistická strana Slovenska) osamostatněny, pro koordinaci činnosti obou stran byla vytvořena Federální rada Komunistických stran Čech a Moravy a Slovenska a česká část KSČ se natrvalo ustavila jako KSČM. Do čela federální rady byl zvolen Miroslav Grebeníček, a byl předsedou až do jejího rozpadu (7.4.1992- kdy definitivně přetransformovaná KSS na Stranu Demokraticej Levice, pod vedením Vasila Mohority, opustila radu). Předsedou KSČM byl zvolen filmový režisér Jiří Svoboda. V té době působilo v ČSFR vedle KSČM dalších 16 levicových subjektů, mj. tedy ČSSD, Levá alternativa, Československá strana socialistická, Kluby sociálních demokratů OF. Do voleb v roce 1992 nastoupila KSČM jako součást Levého bloku spolu s Demokratickou levicí a společně získali 14.05 % voličských hlasů jako druhé nejsilnější politické seskupení  po ODS , která vznikla z OF.

 

Od II. sjezdu strany

 

KSČM jej svolala do Kladna v napjaté atmosféře. Bylo to po atentátu na předsedu Svobodu a v porozpadovém a štěpícím se stavu strany. Odešla Strana demokratickém levice, dále se odtrhl Jaroslav Ortman s poslanci Mečlem, Masopustem a Řezáčem ( strana Levý Blok), a konzervativci Miroslava Štěpána (Strana československých komunistů). Toto štěpení nebylo ale na evropském měřítku jediné. Pouze si vzali příklad možná z Itálie, a nebo z Francie. Byl však přijat Kladenský program, jež se stal základním programovým prohlášením. Již na sjezdu se delegáti dohodli na dalším sjezdu, tentokrát v Prostějově.

Na třetím sjezdu konaném tedy v Prostějově 26. 6. 1993 se obhájil Kladenský program, hlasováním se ustanovilo zanechání názvu Komunistická strana Čech a Moravy a předsedou byl zvolen doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.

Na VI. sjezdu konaném v květnu 2004 v Českých Budějovicích byl přijat program Naděje pro ČR, který se vyjadřuje k současnému dění ve společnosti a nabízí řešení problémů z pohledu KSČM.

 

Komunistická strana dnes

 

V čele KSČM stojí předseda strany, kterým byl zvolen do funkce na zasedání Ústředního výboru KSČM 1. 10. 2005  JUDr. Vojtěch Filip. Ten  ve funkci nahradil Doc. PhDr. Miroslava Grebeníčka, CSc, který byl jejím předsedou od roku 1993.. Předseda ÚV KSČM je volen sjezdem.

Jednotliví místopředsedové strany jsou voleni vždy po sjezdu nově zvoleným ÚV KSČM. Každému místopředsedovi je přiřazena určitá oblast činnosti, kterou má na starosti, zároveň s tím řídí i příslušná oddělení Ústředního výboru KSČM.

Organizační strukturu tvoří:

• základní organizace
• okresní (městské) organizace
• krajské rady
• nejvyšším orgánem mezi sjezdy je Ústřední výbor KSČM (svolává se nejméně 1x za čtvrtletí)
• Výkonný výbor ÚV KSČM je výkonným orgánem ÚV KSČM a statutárním orgánem KSČM
• Ústřední rozhodčí komise KSČM, Ústřední revizní komise KSČM.

 

Nejvyšším orgánem na ústřední úrovni je sjezd KSČM. Sjezd KSČM svolává ÚV KSČM zpravidla 1x za čtyři roky.

Výkonný výbor ústředního výboru KSČM (VV ÚV KSČM) je výkonným orgánem ÚV KSČM a statutárním orgánem KSČM a má 21 členů. Jsou v něm zastoupeni po jednom představitelé všech krajů, dále předseda a místopředsedové ÚV KSČM a předseda Poslaneckého klubu PS PČR za KSČM. VV ÚV KSČM volí ze svých členů ÚV KSČM a schází se každé 2-3 týdny.

Nejvyšším orgánem mezi sjezdy KSČM je ÚV KSČM se svými 94 členy. Svolává jej VV ÚV KSČM nebo předseda ÚV KSČM nejméně 1x za čtvrtletí.. Tento orgán je schvalován sjezdem a návrhy na jeho obsazení předávají sjezdu jednotlivé okresní nominační konference.

V rámci organizační struktury Komunistické strany funguje i 14 Krajských rad, které kopírují uspořádání jednotlivých krajů a pod nimiž působí v každém okresu Okresní výbory v celkovém počtu 86. Nejnižším organizačním článkem jsou Základní organizace.

Kontrolní funkci zastává na nejvyšší úrovni Ústřední revizní komise KSČM, která je volena sjezdem KSČM v počtu 25 členů. Kandidáty navrhují stranické organizace a orgány KSČM. Krajské rady navrhují nejméně jednoho. Na nižší úrovni působí Okresní revizní komise jejichž členové jsou voleni na konferencích strany.

Jednotlivé spory pak řeší Ústřední rozhodčí komise KSČM volena opět sjezdem na návrh okresních a jim naroveň postavené stranické organizace.Za příslušnou krajskou radu je pak doporučován jeden kandidát. Stejně jako existují Okresní revizní komise existují i Okresní rozhodčí komise, kde kandidáty navrhují jednotlivé ZO KSČM a složeny jsou z nejméně tří členů.

 

Politická orientace a zařazení strany

Komunistická strana Čech a Moravy je v našem stranickém systému levicová strana, která má sice dostatečnou podporu voličů, ale není to prosytémová strana. Je stranou marginální, a otázka se může týkat i její deklarované demokracie. Pro toto je zapotřebí porovnávání projevů komunistických funkcionářů v médiích veřejných či soukromých, ale hlavně poté v médiích komunistických. Např. Haló noviny, či radikální ostravská Naše pravda. Často právě v těchto „jejich“ médiích je slyšet věci, které o demokracii slyšely maximálně v pohádkách od kouzelné babičky.

Programové prohlášení:  „Programovým cílem KSČM je socialismus, tedy demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír. KSČM pracuje na základě kolektivnosti jednání a rozhodování, samosprávných principů a široké vnitrostranické demokracie. Program KSČM vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům.“[5]

 

Po přečtení tohoto programového prohlášení není možné se nezastavit nad tím, jak strana s tímto v prohlášení může být označována jako sporně demokratická. Pokud ale vezmeme hesla z tohoto prohlášení, a porovnáme je s minulostí, už se tomu tolik divit nebudeme.

A na závěr. Při pohledu do politické orientace strany a jejího zařazení na levo-pravé škále, je jistě zajímavé podívat se ještě na její přidružené organizace a strany, se kterými vychází na mezinárodní úrovni.

Mezi nejbližší satelitní organizace patří dost radikální KSM ( komunistický svaz mládeže), protiněmecký a nacionalistický Klub českého pohraničí, Výbor národní kultury a mnohé jiné. Vzhledem k tomu, že tyto organizace nepodléhají takové kontrole médií, a mají o dost více volné pole působnosti na poli nečistého politického boje, je zajímavější sledovat tyto organizace, než projevy samotných členů KSČM.

A mezinárodní spolupráce na bázi kontaktu dřívějších „stran státu“ je také velice zajímavá. Naše „demokratická“ KSČM si velmi dobře porozumí a při spolupráci ruku podá s komunistickými stranami Kuby, Vietnamu, Severní Koreje či Číny. Na rozdíl od komunikace v levém bloku EU, kde se rozešla se stranami s komunistickou minulostí, kvůli svému postoji ke stalinskému teroru.

 

Závěr

Co lze napsat závěrem k této ač marginální, tak relevantní politické straně, která je protisystémová, ale má velkou podporu voličstva?

Tato strana je natolik jedinečná, že se vymyká popisu nejen na úrovni státu, ale i mezinárodnímu porovnání stran s komunistickou minulostí.

 

 

Použité prameny:

Fiala, P. a spol.:  Komunismus v české republice, MU Brno, 2003

 

Internet:

www.totalita.cz

www.kscm.cz

www.ksm.cz

[1] Viz. jaro 1989, brutální potlačení demonstrantů na náměstí Nebeského klidu

[2]Fiala, P. a spol.:  Komunismus v české republice, MU Brno, 2003, str. 101, 102

[3]Fiala, P. a spol.:  Komunismus v české republice, MU Brno, 2003, str. 102

[4]Fiala, P. a spol.:  Komunismus v české republice, MU Brno, 2003, str. 102, 103

[5] http://www.kscm.cz/index.asp?thema=2677&itmID=24002&chapter=1296  ; on line: 7.12.2005 in www.kscm.cz