Literární teorie k maturitním otázkám
Původ a vývoj českého jazyka
Čeština patří spolu s většinou jazyků světa mezi indoevropské jazyky, do jejich západoslovanské větve spolu se slovenštinou a polštinou. Proto můžeme vysledovat mnoho shodných znaků s většinou evropských jazyků, hlavně v základní slovní zásobě. Diferenciace původního indoevropského jazyka byl velmi pomalý proces. Samostatná skupina slovanských jazyků se vyčlenila až kolem roku 2000 př.n.l..
Souvislost vývoje jazyka a společnosti :
Prvním kulturním jazykem u nás byla latina, která se k nám dostává spolu se šířením křesťanství ze západní Evropy, posléze staroslověnština, přinesená k nám věrozvěsty. Po zrušení sázavského kláštera je to zase jen latina. První písemné doklady o češtině známe z poznámek v latinských rukopisech. Přitom byly specifické české hlásky nahrazovány zvukově podobnými latinskými znaky – tzv. primitivní pravopis. Ten byl nahrazen spřežkami, kdy speciální české znaky zastupovala skupina hlásek latinských. (š > sz , í > ie), jako je tomu dnes v polštině. Spřežky odstraňuje Jan Hus svým návrhem diakritických znamének.
Spisovnou češtinu obohatilo její odpoutání od církevních kruhů ve 14. století a později snahy humanistů. Její opětovný úpadek nastal po Bílé hoře a osvícenské reformy, které způsobily příliv obyvatel do měst, daly vznik národnímu obrození.
Český jazyk v době obrození:
Po bitvě na Bílé hoře nastává poněmčování a během 17. a 18. století se stále snižuje počet lidí, kteří mluví spisovnou češtinou. Česky mluvil jen venkovský lid a městská chudina. V literatuře se čeština vyskytovala především v bohaté lidové slovesnosti. Tento stav byl jedním z důvodů vzniku národního obrození. To však k obnovení národní kultury potřebovalo rozvinutý spisovný jazyk. Proto se první obrozenci snažili o jeho vytvoření.
Velkou zásluhu na tom měl Josef Dobrovský, který ustálil český pravopis a Josef Jungmann se svým česko – německým slovníkem. Potřeba vyplnit mezery češtiny v odborném názvosloví vedla k překotnému přejímání cizích termínů, zejména z němčiny. To narazilo na odpor tzv. obránců jazyka, někteří dokonce odmítali všechna přejatá slova a vymýšleli pro ně vykonstruované české ekvivalenty.
| administrativní styl | – užíván v úřední a oficiální komunikaci a jednání | |||
|---|---|---|---|---|
| – neosobní, autor i adresát často zastupují podnik či instituci | ||||
| – zaměřen na fakta, výstižnost, případně na ovlivnění adresáta (obchodní dopis) | ||||
| – neutrální jazykové prostředky, ustálená spojení (klišé) | ||||
| – zápis, protokol, žádost, životopis, úřední korespondence, formuláře | ||||
| anekdota | – z řeckého anekdotos – neuveřejněný. Postupně se z ústně šířených skutečných příběhů mění na zobecněné stručné a vtipné vyprávění s výraznou pointou. Obvykle se zaměřuje na určitou známou osobnost, událost, nebo typickou vlastnost nějaké skupiny lidí (policisté), nebo je jejich děj umístěn do vhodného prostředí (lékařské anekdoty, herecké, …). | |||
| bajka | – krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého jinotajného příběhu, kde zvířata i věci jednají jako lidé a ze kterého obvykle vyplývá určité poučení | |||
| balada | – zvláštní druh lidové písně, oblíbený i běžnými autory. Je to lyrickoepická báseň s ponurým dějem, rychlým a dramatickým, se stručnými dialogy, obvykle zakončeným tragicky. Její námět může být pohádkový, z rodinných vztahů, nebo se sociální tematikou, jako je tomu u Bezruče. Název balady je odvozen od románského „ballare“ – tančit (původně je to italská taneční píseň) | |||
| básnické prostředky | – výrazy a způsob vyjadřování používaný v poezii jako umělecký prvek | |||
| – metafora | – přenášení významu na základě nepodstatné, ale nápadné podobnosti (moře lidí) | |||
| – metonymie | – přenášení významu na základě věcné souvislosti (čtu Haška; chopil se žezla) | |||
| – synekdocha | – metonymie se záměnou části za celek (dům se seběhl; nepřišla ani noha) | |||
| – přirovnání | – na základě podobnosti; parabola – podobenství, alegorický příběh o určité myšlence | |||
| – apostrofa | – oslovení nepřítomné osoby nebo neživého předmětu, pak i personifikace; apel – výzva | |||
| – personifikace | – zosobnění neživých předmětů | |||
| – alegorie | – jinotaj – nepřímé, obrazné vyjádření děje, vlastnosti nebo abstraktních pojmů, např. v bajce | |||
| – opakování | – anafora | – na začátku veršů | ||
| – refrén | – verše na konci strofy | |||
| – paronomázie | – opakování kmenů slov („může ti červen červení učarovat“) | |||
| – bás. přívlastek | – použití přívlastku na opačné straně jména než obvykle | |||
| – citoslovce, pomlka, kontrast, archaismy | ||||
| bylina | – rusky byl‘ – událost | |||
| – ruská lidová epická píseň | ||||
| – hrdiny udatní bohatýři, sloužící panovníkovi a vlasti | ||||
| – u nás v Ohlasu písní ruských Čelakovského | ||||
| dekadence | – francouzsky la décadence – úpadek, označení pro netradiční básníky (Baudelaire) | |||
| – cítí odpor k soudobé společnosti, nudnému a banálnímu světu | ||||
| – uniká před ní do umělého světa snů, fantazie a mysticismu | ||||
| diskuse | – také dialogická forma jako interview, často mezi odborníky | |||
| – beseda – na aktuální téma | ||||
| distichon | – nejjednodušší strofa složená ze dvou veršů | |||
| – použité v elegiích a epigramech | ||||
| – ve starém Řecku složené z hexametru a pentametru | ||||
| elegie | – ve starém Řecku jakákoli báseň psaná elegickým distichem | |||
| – v Římě a později báseň se smutkem, steskem | ||||
| – Goethe – Římské elegie, Rilke – Duinské elegie, Orten – Elegie | ||||
| epigram | – z řeckého epigramma – nápis (na domě, pomníku, …) | |||
| – stručná, satiricky vyhrocená báseň | ||||
| – v Římě Martialis | ||||
| – u nás Borovský – útočí na šlechtu, církev, aktuální politickou situaci a nízkou úroveň části tehdejší literatury | ||||
| epika | – řecky epikos – výpravný, dějový | |||
| – založena na vyprávění příběhu, děje | ||||
| – literární žánry – román, novela, povídka, epos, epopej, balada, romance, … | ||||
| epopej | – rozsáhlá epická báseň, jinak také epos | |||
| – někdy také označení pro rozsáhlá oslavná prozaická díla, líčící velké historické události (Vojna a mír Tolstého) | ||||
| epos | – rozsáhlá veršovaná epická skladba s bohatým dějem a výraznými hrdiny | |||
| esej | – odborná úvaha (literatura, filosofie), ovšem také uměleckým jazykem | |||
| – nutná je dokonalá znalost tématu | ||||
| – Šalda, Čapek, Březina | ||||
| fejeton | – z franc. le feuilleton (lístek vkládaný do novin) | |||
| – poutavě a vtipně napsaný krátký článek v novinách s různými náměty ( aktuální problémy, všední život, …) | ||||
| – Th. Gautier, H. Heine, J. Neruda | ||||
| hexametr | – časoměrný verš antické literatury skládající se ze šesti stop a převážně daktylského rytmu | |||
| interview | – publicistický útvar – rozhovor novináře se významnou či zajímavou osobností | |||
| – jádrem jsou odpovědi, otázky vhodně kladené, navazující na odpověď, živější než monolog | ||||
| jazyková kultura | – úroveň jazykového vyjadřování, míra dodržování jazykových norem | |||
| jazykové normy | – závazné zvyklosti v jazykovém dorozumívání (pravopisná, výslovnostní, tvaroslovná) | |||
| jazykověda | – (lingvistika), nauka o jazyce a jeho užívání | |||
| – gramatika | – o kombinacích jazykových jednotek | |||
| – morfematika | – předpony, kořeny, koncovky | |||
| – morfologie | – (tvarosloví), vnitřní stavba slovních tvarů | |||
| – skladba | – stavba vět a souvětí | |||
| – fonetika | – o artikulaci, tvoření hlásek | |||
| – fonologie | – o zvukové stránce znaků | |||
| – lexikologie | – o slovní zásobě, synonymech, … | |||
| – stylistika | – o způsobu využití jazykových prostředků ve slohových projevech | |||
| kabaret | – zábavní podnik, kde vystupují herci, hudebníci, … se samostatnými čísly, většinou humornými | |||
| klasické drama | – vychází s antických pravidel | |||
| – jednota místa, času (vše se musí odehrát za jediný den), a děje | ||||
| kodifikace | – zachycení, zpracování jazykové normy do formy příruček | |||
| – Pravidla českého pravopisu, Česká mluvnice, Slovník spisovného jazyka českého | ||||
| komedie | – řecky kómódiá – zpěv veselého průvodu (pův. oslavy boha Dionýsa) | |||
| – popisuje život ze směšnější stránky, komiky dosahuje slovními obraty, zápletkou i situacemi (situační komedie) | ||||
| – od dob Euripida ustálené jevištní typy | ||||
| kuplet | – šanson s jednoduchou melodií, opakující se podle počtu strof | |||
| legenda | – původně epika vyprávějící o životě svatých, postupně přechází i do světské literatury | |||
| lidová píseň | – zachycuje život prostých lidí, každodenní témata a problémy. Kromě písní o lásce a rodinných vztazích jsou důkazem odporu proti feudálnímu zřízení – nechuť k vojně, robotě a pánům. | |||
| lyrika | – vyjadřuje především city, názory a dojmy autora | |||
| – nedostatek děje nahrazen prostředky verše, rýmu, zvukomalby a básnických prostředků | ||||
| – intimní, milostná, rodinná, přírodní, reflexivní (meditativní), občanská | ||||
| – literární žánry – báseň, óda, sonet, epigram , … | ||||
| nářečí | – též dialekt, tvar jazyka závislý na území, odlišnosti od spisovného jazyka | |||
| – nejvýraznější za feudalismu, moderní doba stírá rozdíly komunikacemi | ||||
| nespisovná slovní zásoba | – sociální diferenciace | – nemění gramatiku, jen slovní zásobu a frazeologii | ||
| – slova často přejímá obecná čeština | ||||
| – profesionální slang | – nespisovná mluva různých povolání (zedníci, programátoři,…) | |||
| – př. kalfas, mišuňk | ||||
| – zájmový slang | – jazyk zájmových nebo společenských skupin (studenti, myslivci,…) | |||
| – př. slechy, běhy, pírko | ||||
| – argot | – mluva spodiny společnosti, často taková, aby jí ostatní nerozuměli | |||
| – př. káča, chlupatej, chechtáky, špicl | ||||
| novela | – prozaický žánr středního rozsahu s jednodušším dějem než román | |||
| – jen jeden příběh s poutavým vyprávěním a často překvapivým závěrem | ||||
| óda | – původně ve starém Řecku jakákoli báseň, postupně se rozvíjí v oslavu bohů, přírody, lásky nebo vlasti, plnou patosu. | |||
| – v antice Sapfó, Horatius, pak za preromantismu | ||||
| pentametr | – pětistopý verš | |||
| poema | – neboli básnická povídka. Rozsáhlá lyrickoepická báseň, která nahradila epos | |||
| – tvůrcem je G.G.Byron, dále ji používá Puškin, Lermontov, Mácha, ale i Hora nebo Hrubín | ||||
| pohádka | – jinak také báchorka, vyprávění s poutavým dějem, s hlavním kladným hrdinou, který překonává nástrahy a plní náročné úkoly. Často k tomu využívá nadpřirozených bytostí nebo kouzelných předmětů. Lidovou touhu po spravedlnosti vyjadřuje fakt, že dobro obvykle zvítězí nad zlem a zlé postavy jsou potrestány. Pohádka se ne-snaží vypadat věrohodně, neurčitost místa a času je vyjádřena už jen obvyklou zahajovací frází („Byl jednou jeden …“) | |||
| pověst | – vyprávění o dávných událostech, které obsahuje v jádře vždy skutečný historický fakt, který je ale obměněn tvůrčí fantazií. můžeme je rozdělit na | |||
| – národní pověsti | – o legendárních počátcích českého státu (O praotci Čechovi ) | |||
| – hrdinské pověsti | – už se skutečnými postavami (O Žižkovi) | |||
| – rodové pověsti | – svázané s určitým šlechtickým rodem (O bílé paní, apod.) | |||
| – místní pověsti | – lokálního významu (O založení hradu, města) | |||
| – legendární pověst | – inspirované oficiální literaturou (legendami), vztahující se k poutním místům, zázrakům a světcům | |||
| – pověsti o nedávných událostech, například o vůdcích protifeudálních povstání (O Kozinovi) | ||||
| povídka | – kratší prozaický útvar s jednoduchým dějem | |||
| – rozdělení podle témat : historická, venkovská, městská, přírodní | ||||
| proroctví | – podobné pověsti, ale vyjadřující naději do budoucna (Libušino proroctví) | |||
| publicistický styl | – písemný (noviny) nebo mluvený (rozhlas, televize) | |||
| – zpráva, komentovaná zpráva, článek, úvodník, recenze, reportáž | ||||
| – má za cíl nejen informovat, ale i přesvědčit čtenáře | ||||
| reportáž | – líčení události na základě vlastního zážitku nebo dokumentárního materiálu | |||
| – věcná, pravdivá, objektivní | ||||
| – publicistická – v novinách, dokumentární – v literatuře faktu, umělecká | ||||
| román | – prozaický epický literární žánr | |||
| – delší než povídka nebo novela | ||||
| – rozvětvený děj – četné epizody, mnoho postav | ||||
| romance | – původem španělská epická báseň, vyprávějící o historii a statečných činech, nejprve přibližují nejzajímavější výjevy z eposů | |||
| – H. Heine, u nás J. Neruda | ||||
| romaneto | – novela se záhadným nebo detektivním námětem | |||
| – překvapivé rozuzlení, někdy fantastické, někdy podložené vědeckým zdůvodněním | ||||
| – tvůrce J. Arbes | ||||
| řečnický styl | – veřejný charakter – větší kontakt s posluchači | |||
| – emotivní působivost, účel získat posluchače pro svou věc | ||||
| – v antice Aristoteles, Démosthenes, Cicero | ||||
| – projev | – politický | |||
| – příležitostný – oslavný (narozeniny, otevření tunelu,…), pohřební | ||||
| – referát, přednáška – působí i na rozum posluchače | ||||
| satira | – literární dílo, využívající komiky k útoku na nedostatky lidského charakteru nebo společnosti | |||
| – autor se vyrovnává se zápornými jevy humorem | ||||
| – v antice – Petronius Arbiter (satirický román Satyricon) | ||||
| – později Erasmus Rotterdamský – (Chvála bláznovství – 80 rozmluv o soudobých poměrech) | ||||
| – paskvil | – zesměšňuje určitou osobu nebo instituci | |||
| – parodie | – zesměšňuje dílo jeho napodobením, ale nedůsledným | |||
| – travestie | – zpracovává vznešený námět přízemním, směšným způsobem | |||
| slohové postupy | – podle autorova pojetí tématu a použití jazykových prostředků | |||
| – informační | – běžné předávání zpráv | |||
| – vyprávěcí | – události v dějovém sledu | |||
| – popisný | – uvedení vlastností a souvislostí určitého celku | |||
| – výkladový a úvahový – srovnávání a objasňování vztahů mezi jevy | ||||
| slohové styly | – podle cíle a funkce slohového útvaru | |||
| – velký vliv na jazykovou a stylistickou stránku | ||||
| – prostě sdělovací | – běžný hovor, oznámení, .. | |||
| – administrativní | – žádost, životopis, úřední dopis, .. | |||
| – odborný | – odborný popis, výklad, úvaha, referát, .. | |||
| – publicistický | – fejeton, reportáž, kritika, článek, .. | |||
| – umělecký | – vyprávění, umělecký popis, básně, … | |||
| slohové útvary | – vyhraněné typy jazykových projevů s ustálenou formou | |||
| – reportáž, fejeton, vyprávění, úvaha, přednáška, … | ||||
| – rozdělujeme : | ||||
| – podle slohových stylů nebo postupů | ||||
| – na písemné a mluvené | ||||
| sloupek | – též kurzíva | |||
| – kratší obdoba fejetonu | ||||
| – K. Čapek | ||||
| sonet | – neboli znělka se skládá se ze 14 veršů rozdělených do dvou strof po 4 verších a dalších dvou po 3 verších. Neměnná je i myšlenková stavba. První strofa (teze) je popírána druhou (antitezí), a dvě poslední strofy jsou jejich shrnutím (syntezí). | |||
| – používá Petrarca a Shakespeare, u nás Sova a Hrubín | ||||
| spisovná slovní zásoba | – rozdělení podle slohového zabarvení a způsobu užití | |||
| – slohově nezabarvená (neutrální) – stůl, jít, modrý, … | ||||
| – slohově zabarvená | ||||
| – hovorová | – v neoficiálních projevech – běžná mluva, soukromé dopisy | |||
| – častým užíváním se stávají neutrálními – minerálka, … | ||||
| – knižní | – v oficiální a umělecké literatuře, v projevech a úřední korespondenci | |||
| – poněvadž, zneuznaný, chrabrý, … | ||||
| – básnická | – luna, vesna, … | |||
| – rozmach za národního obrození – útes → tes , … | ||||
| – odborná | – odborné termíny – slova i sousloví | |||
| spisovný jazyk | – pro dorozumívání v oficiálním styku, základ ostatních forem jazyka | |||
| – úroveň dodržování = jazyková kultura | ||||
| stopa | – nejmenší opakující se časoměrná jednotka verše, skládá se ze dvou a více slabik | |||
| – na jednu slabiku důraz, rozlišujeme trochej (—∪), jamb (∪—), daktyl (—∪∪) | ||||
| šanson | – píseň s jednoduchou melodií a rytmem; často humorné a satirické; epické | |||
| šantán | – zábavní podnik – zpívání kupletů a populárních písniček | |||
| tragédie | – řecky tragóidiá – zpěv kozlů | |||
| – drama s vážným obsahem, hrdina se dostává do konfliktu se silami silnějšími než on – společenskými zákony, osudem nebo vlastním nitrem. Obvykle v tomto zápase prohrává. | ||||
| umělecký styl | – styl umělecké prózy, dramatu a poezie | |||
| – poznávací (vyvolává představu o ději, souvislostech, …) a estetická funkce (citová působivost) | ||||
| – široká škála jazykových prostředků pro navození atmosféry – i nespisovné výrazy, přímá řeč… | ||||
| – schopnost udržet pozornost čtenáře – zajímavá zápletka, neotřelý jazyk, často typický pro autora | ||||
| – vypravování, popis, charakteristika (přímá i nepřímá), báseň, drama, … | ||||
| úvaha | – útvar odborného stylu, v publicistickém jako úvodník nebo komentář | |||
| – zamyšlení nad určitým problémem | ||||
| – založena na faktech a hledání vztahu a příčin mezi nimi, narozdíl od výkladu je i hodnotí a uplatňuje své poznatky a názory | ||||
| – čtenáře se také snaží přimět k zamyšlení, často nechává závěr na něm | ||||
| Villonova balada | – báseň skládající se ze tří strof o 7 – 12 verších a čtvrté polovičního rozsahu. Každá z nich je zakončena jednoveršovým posláním, které se stále opakuje a vyjadřuje základní myšlenku básně. | |||