Průvodce křesťanstvím

Křesťanství je světové monoteistické náboženství, blízké judaismu a islámu. Nejrozšířenější náboženství na světě (přes miliardu vyznavačů).

Věří v jednoho Boha a ve vykupitelskou úlohu Ježíše Krista, považovaného za Božího syna, Mesiáše a Vykupitele. Základním posvátným textem (písmem svatým) je pro křesťany Bible, která obsahuje Starý zákon a Nový zákon. Vzniklo v prvních dvou stoletích n.l. Rozštěpeno v různé větve (staré východní církve, katolíci, pravoslavní, protestanti, starokatolíci, národní církve). Převládá v Evropě, Severní a Jižní Americe, v Austrálii, výrazněji je zastoupeno i v některých afrických a asijských zemích (Etiopie, Libérie, Libanon, Korea, Filipíny).

Křesťanský monotheismus mluví o Bohu jediném, leč v Trojici Boží: Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch svatý je Bůh a spolu je to jediný Bůh. Ježíš Kristus je zakladatel a ústřední postava křesťanského náboženství ( jméno Ježíš lze přeložit jako Hospodin osvobozuje. Slovo Kristus je z řeckého Christos a to je překladem hebrejského Mašiach (Pomazaný).

Křesťané věří, že Ježíšova poslušnost a láska k Bohu a láska k lidem mají zástupný ráz, tedy vyrovnávají lidskou neposlušnost a nelásku. Jeho poslání vyvrcholilo ukřižováním. Je Vykupitelem, respektive Spasitelem. Zároveň je učitelem, zvěstuje a nastoluje Boží království a je vzorem pro napodobování, respektive následování. V islámu ctěn jako Ísá.

Jediným pramenem k jeho životu jsou evangelia – podle nich se narodil v době Augustově v Betlémě jako Bohočlověk (syn Panny Marie, do níž sestoupil Duch svatý; pěstounem Josef). Poté uprchli před pronásledováním do Egypta, avšak záhy se vrátili – mládí prožil v Nazaretu v Galileji. V dospělosti se nechal pokřtít Janem Křtitelem a ve třiceti letech začal při cestách po Palestině hlásat (doprovázen učedníky – apoštoly) své učení,  jehož základem byl požadavek lásky k Bohu a bližnímu. V tomto smyslu se pokusil reformovat soudobý judaismus, opírající se o text Starého zákona – jeho vlastní poselství zaznamenáno v textech Nového zákona. Prohlásil se za Mesiáše, Božího syna, konal zázraky a hlásal příchod Božího království. Po příchodu do Jeruzaléma byl zatčen jako odpůrce staré víry a falešný mesiáš – předán římskému místodržícímu Pilátovi Pontskému,  jenž ho po určitém váhání nechal popravit ukřižováním. Podle biblického podání vstal třetího dne z mrtvých, několikrát se zjevil svým učedníkům a poté vstoupil na nebesa, kde setrvá až do doby posledního soudu, kdy vykoná soud nad živými i mrtvými. V následujících staletích Kristovo učení díky jeho stoupencům – křesťanům proniklo do mnoha oblastí světa ® křesťanství se stalo a dodnes zůstává nejrozšířenějším světovým náboženstvím . Ve 2. století rychle získávalo nové stoupence a zformovala se křesťanská církev. Překvapivý úspěch nového náboženství ovšem zákonitě vyvolal odvetná opatření římských vládců, mimo jiné i proto, že křesťané v té době prohlašovali římskou říši za ztělesnění zla a nástroj ďábelských sil.

Zejména ve 2. a 3. století proto docházelo k masovému pronásledování křesťanů a z této doby pochází největší počet křesťanských mučedníků. Situace se změnila ve 4. století, když si římští vládci uvědomili, že by se křesťanská církev mohla stát oporou státní moci a impériu, které již pociťovalo neklamné příznaky úpadku. Roku 313 císař Konstantin křesťanství oficiálně povolil a v roce 380 z něj císař Theodosius nakonec učinil státní náboženství . V této době bylo křesťanství rozšířeno již v celé říši a pronikalo i daleko za její hranice, do Etiopie, Persie a také ke germánským kmenům.

Zároveň s tím ovšem prožívalo křesťanství i složitý vnitřní zápas o podobu své věrouky a teologie. Mezi důležité problémy, o než se teologové přeli, patřila např. otázka o lidské a božské podstatě Ježíše Krista. Tyto rozpory se nikdy nepodařilo zcela odstranit a roku 1054 nakonec vedly k prvnímu velkému rozštěpení ( velké schizma ) křesťanské církve na dvě větve – na větev východní čili pravoslavnou (ortodoxní) a větev západní čili katolickou. Další štěpení nastalo pak v 15. a 16. století.

Takzvaná první reformace proběhla v českých zemích vznikem husitského hnutí, druhá reformace začala v Německu vystoupením teologa a reformátora Martina Luthera a pokračovala v Ženevě, kde působil Jan Kalvín. Nepřiměřená reakce katolické církve (tzv. protireformace) vedla ke krvavým náboženským válkám v 16. a 17.století. Jejich konečným důsledkem byla velká vlna „odnáboženšťování“ a atheismus v Evropě 18.a 19.století. Teprve ve 20. století začaly křesťanské církve znovu hledat cestu ke vzájemnému porozumění a k rozsáhlejší spolupráci. Během svého vývoje se křesťanství rozpadlo na řadu církví (k těm hlavním patří katolická, pravoslavná a protestantská či evangelická církev) a množství sekt. Křesťanství sehrálo v dějinách Evropy klíčovou roli a vývoj západního umění a kultury nelze pochopit bez základních znalostí o tomto náboženství.

Ke křesťanství se dnes hlásí asi 1,8 miliard lidí na celém světě. Třebaže ráz bohoslužeb a věrouka se často hodně liší, tvoří nepřehlédnutelnou jednotu: všechny křesťanské církve se odvolávají na Ježíše Krista a bibli. Základním rozlišením je právě míra, do jaké jednotlivé církve uznávají božský původ Ježíše Krista. Od 4.století učení o svaté trojici = chápání ducha svatého (rozdílné u různých křesťanských církví) :

 

KATOLICKÁ CÍRKEV

1)         uznává svátost papeže + jeho jurisdikci

2)         má svou liturgii (způsob vedení obřadu)

3)         má tradice, organizaci a přesné zvyklosti

–          1990 – papež Jan Pavel II. Zveřejnil 1. zákoník katolických východních církví

–          dnes 21 církví ve společenství s Římem

 

PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE (ORTODOXNÍ)

–          označení z řečtiny – ortodoxie = pravé slavení

–          2 hlavní skupiny:

–          církve vzešlé z Byzantské říše

–          církve starobylého východu

–          všechny odmítají svrchovanost biskupa, případně papeže

–           16.století – vznik samostatné ruské pravoslavné církve – v čele patriarcha (cařihradský) R patří sem Bulhaři i Rumuni

–          neuznávají platnost svátostí, nemají propracovanou liturgii, souhlasí s převážnou částí Bible

–          ekumenické hnutí : úsilí o sjednocení církve – zrušení papežských a patriarchálních klateb + návštěvy papeže v ortodoxních zemích (např. Řecko)

 

PROTESTANTÉ

–          odvozují svůj původ od říšského sněmu ve Špýru r.1529 R protest proti uvalení klatby na MARTINA LUTHERA

–          jádrem učení: „Každý musí sám vydávat Bohu svůj počet.“

–          církve, sekty i malé náboženské skupiny v západní katolické církvi, odvolávají se na reformaci 16.století, odmítají v zájmu křesťanské svobody nárok římsko – katolické církve na reprezentaci jediné legitimní podoby církve

–          neuznávají církevní hodnostáře – pouze Boha

–          velká samostatnost jednotlivých obcí

–          časté nábožensko – politické debaty

–          hlásají: pravé křesťanství  nespočívá v ničem jiném než v lásce k bližnímu

–          svoboda myšlení, velká otevřenost

7 hlavních skupin:

1)         luteráni – vycházejí z učení M. Luthera

2)         kalvinisté – učení J.Kalvína

3)         anglikánská církev – vznik v 16.století; založena králem Jindřichem VIII.

4)         protestantská svobodná společenství – zejména v USA a VB; např. baptisté, kvakeři , Armáda spásy

5)         unionované církve – různé skupiny, které splynuly z luteránských a reformovaných církví v Německu v 19.století

6)         mladé církve – vznikají v současnosti v zemích třetího světa

• menší skupiny – vznik z jednotlivých protestantských církví ve střední Evropě; např. jednota bratrská

 

Monoteismus, přesvědčení, že je jediný Bůh, a uctívání tohoto jediného Boha. Monoteismus zastávají zejm. judaismus, křesťanství a islám, tendence k němu lze najít i v náboženstvích neteistických či polyteistických. Křesťanský monoteismus mluví o Bohu jediném, leč v Trojici Boží: Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch svatý je Bůh a spolu je to jediný Bůh. Předstupněm monoteismu je henoteismus. Opak polyteismus.

Křesťanství se vyznačuje požadavkem, aby se věřící změnili a dodržovali přísné mravní poselství, které zdůrazňuje milovat nepřátele, konat dobro vůči lidem, kteří člověku ubližují, a chovat se k bližním tak, jak si člověk přeje, aby se ostatní chovali k němu.

Křesťanská etika vyžaduje, aby věřící soucítili se slabými, nemocnými a nesvobodnými. Od učedníků, kteří z lásky k Bohu chtějí plnit jeho vůli, se očekávají dobré skutky zde na zemi. Přesto nikdo nedosáhne dokonalosti a musí najít odpuštění a věčnou spásu skrze víru v Ježíše Krista.

 

 

Křesťanské konfese – dnes

Nejnovější statistické údaje ukazují, že z téměř 6 miliard obyvatel světa tvoří příslušníci křesťanských církví 30%. Ústřední postavou křesťanství je Ježíš Kristus, Boží Syn , který se stal člověkem, aby přinesl lidstvu radostnou zvěst – evangelium.

Křesťanské poselství bylo v průběhu staletí stále znovu různým způsobem vykládáno a nově formulováno. Mnohé, často kontroverzní úvahy o Ježíšově osobě, o jeho církvi a o významu jeho slov byly podnětem ke vzniku různých směrů v křesťanství a různých křesťanských vyznání (  konfesí ). Podíl pravoslavných věřících činí 9,3%, protestantů 24,5% a katolíků 56%. Katolíci, kterých je více než miliarda, představují asi 18% obyvatel světa. Katolíci tvoří sotva 2,6% celkové populace nejlidnatějšího světadílu – Asie, jejichž obyvatelstvo je většinou silně vázáno na svá tradiční náboženství. V některých asijských zemích  představuje katolické společenství  jen 0,5% obyvatel.  Naproti tomu v Oceánii je katolíků 27%. Na Africkém kontinentě tvoří 14% všeho obyvatelstva, v některých zemích ( jako je například Zaire, Angola, Burundi …) je současné obyvatelstvo téměř z 90% katolické. Katolická církev má ve třetím světě přes 900 misií, v nichž působí kolem 200 000misionářů, z toho na 150 tis. žen a 47tis. kněží.

Pravoslavné církve mají v celém světě mezi 120 – 180 miliony věřících, kteří přísluší podle regionů a zemí různým patriarchátům a autokefálním církvím.

K různým protestantským vyznáním se hlásí asi 450 miliónů lidí, což je 7,9% veškerého obyvatelstva planety : luteráni, kalvínisté, anglikáni, anabaptisté, mormoni, baptisté, episkopalisté.

V Evropě, kolébce protestantismu, jsou dodnes země s největším podílem protestantského obyvatelstva : Norsko 97%, Island 96%, Dánsko 95%, Finsko 92%, VB 72%, Švédsko 67%, Německo 42%. Kromě toho mají ještě dnes země luteránské církve ve Švédsku, Norsku a Dánsku i anglikánská církev v Anglii status státní církve. V severní Americe patří k protestantům ( včetně anglikánů ) 40% obyvatelstva, 15% tvoří protestanti v Africe, V Asii 1%, v Oceánii 57%, na Novém Zélandě a v Austrálii je jich ještě více. V bývalém Sovětském svazu jsou protestanti a katolíci zastoupeni přibližně stejně – 14%. Velmi rychlý nárůst pak zaznamenávají protestantská společenství v Latinské Americe.

Souhrnný počet křesťanů na celém světě přesahuje půl druhé miliardy a představuje skoro třetinu celkové populace. Křesťané tak tvoří nejsilnější náboženskou skupinu.

 

Jednotlivé odkazy:

Spása, spasení – Význam a obsah stěžejního výrazu pro život z víry v Boha.

Bible  –  Boží slovo adresované každému člověku.

Bůh Otec  –  Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství.

Bůh působí i v naší temnotě  –  tam, kde nemáme nic pod kontrolou.

Duch svatý, letnice  –  Duch tvoří společenství lásky, vztah.

Ježíš Kristus  –  Jméno Ježíš znamená: Bůh zachraňuje .

Modlitba  –  Prostředek pro komunikaci s Bohem.

Naděje  –  Mít před očima cíl.

Radost  –  Naše radosti jsou vždy smíšeny s kapkou hořkosti a bolesti.

Smrt  –  Posmrtný život .

Utrpení, krize  –  Každá lidská odpověď na utrpení je a bude jen částečná.

Víra  –  Víra je tak široký pojem, že se do něj vejde téměř cokoliv. (Aleš Opatrný)

Křesťanské poselství  –  Základy křesťanské zvěsti.

 

Spása, spasení – Cesta k naplněnému životu

VÝZNAM  SLOVA  SPÁSA
Klíč k pochopení tohoto výrazu je v biblickém jazyce – hebrejštině, kde slovo „spása“ znamená: * vytržení z nebezpečí smrti, * naplněný život,* osvobození, * vykoupení, * vyléčení, * ochranu, * vítězství, * pokoj.

POTŘEBUJE  ČLOVĚK  NĚJAKOU „SPÁSU“?

Bible odpovídá: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. A „následkem hříchu je smrt“.  „Bůh ale chce, aby se všichni lidé zachránili.“ (srv. Řím 3,23; 6,23; 1Tim 2,4)
Co je to hřích, z něhož má být člověk zachráněn, „spasen“?

„Hřích je sebevraždou, neboť vrahem není nikdo jiný, než já sám“ (Michael Marsch). Hřích, který má nejrůznější podoby pronikající všemi oblastmi lidského života, je v podstatě rozhodnutím, že si „vystačíme sami“. Pochází z nedůvěry v Boha a z přesvědčení, že nám chce cosi odepřít. Hřích vytváří nepřekonatelnou propast mezi člověkem a Bohem. Hřích odděluje od Boha – zdroje života, je Boží urážkou, vzpourou proti němu. Způsobuje zotročení člověka, minutí se cílem a nenaplněnost života – prázdnotu. Když někdo vypije jed, stává se smrt logickým důsledkem takovéhoto jednání. Tak je tomu i s hříchem, jenž usmrcuje celého člověka: usmrcuje vztahy, lásku, naději, radost, způsobuje rozbroje, nepokoj, nemoci a v posledku smrt…
Bůh ale chce, aby každý člověk žil plnohodnotný život. (srv. Ez 18,23) Proto lidem nabízí plán spásy.
KŘESŤANSKÁ  ZVĚST  O  SPÁSE  Ježíš Kristus je mostem mezi nebem a zemí. (Pavel VI.)

Všechna náboženství se snaží překonat následky hříchu a stavět tak všemožné mosty přes propast, která člověka dělí od Boha. Avšak překlenout tuto propast není v lidských silách! Jediným mostem přes tuto propast by bylo úplné zachování sinajské smlouvy (desatera). Avšak žádný člověk ho není schopen zcela naplnit. Desatero tak člověka z hříchu jen usvědčuje…Do této situace vstupuje Bůh se svou „novou a věčnou smlouvou “  (srv. Lk 22,20) . Naplňuje starozákonní zaslíbení skrze Ježíše Krista, jehož jméno v hebrejštině znamená „Bůh je spása“.

Ježíš, Bůh i člověk zároveň, přijal na kříži veškeré důsledky hříchu – včetně smrti  (srv. 1Petr 3,18). Zemřel a byl pohřben. V poutech smrti ale nezůstal, Boží mocí byl vzkříšen!  (srv. 1Kor 15,4) Tak zničil a překonal moc smrti a její příčinu – hřích. Ježíš takto umožnil každému člověku spásu – záchranu. A to zdarma!   (Srv. Řím 3,23). Otevřel lidem novou a definitivní cestu k naplnění života – cestu k Bohu. A on, který se sám nazval „cestou“  (Jan 14,6), pak jako první po této cestě prošel.
„Spásu dám tomu, kdo po ní touží“, praví Bůh.  (srv. Žl 12,6)

Každý člověk je Ježíšem Kristem vykoupen, spasen. Ne každý to ale přijímá… Jak spásu přijmout – „Čiňte pokání a věřte evangeliu“   (Mk 1,14), „obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů“   (Sk 2,38).

* Činit pokání = znamená obracet se od falešných cest a pomíjivých jistot k Bohu. S ním pak konzultovat celý svůj život.

* Věřit evangeliu = Evangelium „je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří“  (Řím 1,16). A věřit neznamená jen o Bohu a jeho spáse vědět, ale žít z toho, spoléhat se…   (srv. Žid 11; Sk 16,31).

* Přijmout křest = křtem se člověk spojuje s Ježíšem, který na sebe přijal náš lidský úděl: smrt – následek hříchu. Křtem ale též přijímáme Ježíšův Božský úděl: vzkříšení – vítězství nad smrtí a hříchem (srv. Řím 6,4).

* Přijímat odpuštění = „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští“ (1Jan 1,9).

* Žít ze křtu

Neexistuje žádná oblast v životě člověka, do které by Ježíš (což v překladu znamená: „Bůh je spása“) nemohl vstoupit:

* jako spasitel, * jako ten, kdo vytrhuje ze smrti, * jako ochránce a zachránce, * jako osvoboditel, * jako ten, kdo vykupuje z každého zajetí, * jako ten, kdo léčí, kdo nade vším vítězí * a jako ten kdo, uděluje pokoj, radost a plnohodnotný život bez konce.

 

V Ježíši Kristu je spása (viz Sk 4,12). Díky němu život člověka nekončí a dochází naplnění. On sám nám vychází vstříc. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen! (Řím 10,9)

 

Desatero Božích přikázání – Opora pro orientaci

Pro postoj k desateru je ale důležité přesvědčení, že cesta k cíli – k Bohu není Mojžíšův zákon (a tedy desatero), nýbrž následování Krista. Desatero může být jen ukazatelem na této cestě. (Dle J. Skoblíka).

Ex 20,2-17	Dt 5,6- 21	Katechetická formule
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.	Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.	Já jsem Pán, tvůj Bůh:
Nebudeš mít jiného boha mimo mne.	Nebudeš mít jiného boha mimo mne.	1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.	Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.	2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.	Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat… ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.	3. Pomni, abys den sváteční světil.
Cti svého Otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh	Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.	4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
Nezabiješ.	Nezabiješ.	5. Nezabiješ.
Nesesmilníš.	Nesesmilníš.	6. Nesesmilníš
Nepokradeš.	Nepokradeš.	7. Nepokradeš
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního.	Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví.	8. Nepromluvíš křivého svědectví.
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.	Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.	9. Nepožádáš manželky bližního svého. 10. Nepožádáš statku bližního svého.

 

Bible, Boží slovo – Slovo, událost i čin…
(Angelo Scarano a IM)
SLOVO – v době plné frází

Již pisatelé Bible Starého zákona nechápali slovo pouze jako zvuk pro přenos informace. Chápali ho i jako „událost“ a „čin“.
BOŽÍ SLOVO – Slovo, které Bůh vyslovuje, je takové, jaký je sám Bůh.

On je se svým slovem zcela totožný. Slovo u Boha znamená totéž jako čin (viz výše). Co Bůh vyslovuje, to se také děje: „On řekl – a stalo se“ (Žl 33,9). Poté co se lidstvo odloučilo od Boha a nemohlo mu již více „hledět tváří v tvář“ – tedy když člověk již nemohl Bohu rozumět, učinil Bůh rozhodující krok: Boží slovo na sebe přijalo lidskou podobu – kterou je Boží Syn, Ježíš Kristus. Ježíšovo působení stojí především na slovech, která jsou zároveň i činy. Jsou v něm vždy spojené vjedno, ať už uzdravuje nemocného nebo nasycuje zástup.

„Ježíš je Slovo Otce, které bylo darováno lidem, aby odhalilo tvář Boha“ (Jan Pavel II.).
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ (Jan 1,1.3)

BOŽÍ  SLOVO  A  BIBLE

Bible je Boží slovo, které na sebe přijalo podobu psaného lidského slova. S Boží mluvou se totiž nemůžeme setkat nikde bezprostředně. Proto se k nám dostává lidským způsobem, prostřednictvím lidské řeči… Bible je cele Boží i cele lidská. Není pouhým souhrnem věroučných pravd, nebo katechismem. Je prostředkem dialogu Boha s člověkem. Svým slovem oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky všechny lidi jako přátele a setkává se s nimi.  (Podle Dei Verbum, čl. 2)

 

BOŽÍ SLOVO PRO KAŽDÉHO

„Boží slovo projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.“ (Srv. 1Tes 2,13)

„Aby v tobě Boží slovo mohlo účinně působit a projevovat svou sílu, je třeba Boha a jeho slovo poznávat, důvěřovat mu a nechat se vést jeho Duchem. Duch totiž Boží slovo oživuje a zasazuje do tvého konkrétního života“ (srv. Jan 6,63-68; 2Kor 3,6).

BOŽÍ  SLOVO  V   ŽIVOTĚ  ČLOVĚKA
„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14)

Boží Slovo je „plné života a síly“ (Žid 4,12). Přebývá mezi námi neustále (srv. Mt 28,20) a pro každého se stává:
* mocí Boží ke spáse  (Řím 1,16; Jak 1,21), * očištěním od hříchů  (Ef 5,25-26) , * dárcem života   (Jan 6,63) * napomenutím   (2Tim 3,16) , * usměrněním   (Žl 119,133) , * povzbuzením   (Sk 20,2) , * uzdravením    (Mt 8,16) , * svítilnou   (Žl 119,105) , * pokrmem   (Mt 4,4) , * mečem   (Ef 6,17) , * štítem   (Žl 18,31) .

 

NĚKOLIK citátů o Bibli

Bůh praví: „Spustí-li  se  lijavec  nebo  padá-li  sníh  z  nebe, nevrací se  zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak  tomu  bude  i  s  mým  slovem, které   vychází   z   mých   úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (Iz 55,10-11)
Vyzývám všechny k intenzivnějšímu a častějšímu kontaktu s Božím slovem, které v nás působí svou uzdravující a tvořivou mocí! V něm objevujeme tajemství Božího srdce a získáváme světlo, které nám umožňuje orientovat se v různých životních situacích a proměňovat skutečnost, ve které se nacházíme.

(Jan Pavel II.)

Mluv, Bože, chci ti naslouchat, chci slyšet tvůj hlas. (srv. Pís 2,14)

 

Bůh Otec
Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství.

Ježíš Kristus shrnuje Boží blízkost a lásku v jednom slovu: “Otec”. Toto oslovení sice znala i jiná náboženství, avšak používala je buď ve smyslu všeobsahujícího vědomí, že Bůh je Stvořitel všeho, nebo byla spojována s představou fyzického příbuzenství mezi bohy a lidmi. Bůh nás ale   (obzvlášť skrze křest) skutečně přijímá za vlastní děti.

Otec – dárce dobra

Ježíš praví: “Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? … Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré dary těm, kdo ho prosí!” (Mt 7,9.11).

“Váš nebeský Otec ví, co všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost. A všechno ostatní vám bude přidáno” (srov. Mt 6,25-34).

Otec se zjevuje v Kristu – Kristus je zjevením a ztělesněním Otcova milosrdenství. (Jan Pavel II.)
Království, které Ježíš přináší, je království Boží. Ježíš zjevuje, kdo Bůh je, a nazývá ho důvěrně Otcem (Mk 14,36). Bůh se otvírá bídě a utrpení člověka: je milující Otec, plný soucitu, odpouští a poskytuje zdarma milost, o niž prosíme. Tak nám ho ukazuje v Bibli podobenství o marnotratném synu a milosrdném otci (Lk 15,3-32). Svatý Jan říká, že “Bůh je láska” (1 Jan 4,8.16). Proto je každý člověk zván k obrácení a k tomu, aby důvěřoval v milosrdnou lásku, kterou Bůh pro něho má: království poroste v té míře, nakolik se člověk naučí důvěřovat Bohu a obracet se k němu jako k Otci (srov. Lk 11,2; Mt 23,9).

Ježíš Kristus říká: „Já a Otec jedno jsme. Kdo vidí mne, vidí Otce.” (Jan 14,9)

 

Nebezpečí v chápání Boha Otce

S pojmem a představou Boha – Otce je spojeno jedno nebezpečí. Existuje velké pokušení představovat si Boha jako omezenou bytost na způsob člověka. Tady je důležité připomenout, že Bůh Otec se může a má stávat modelem pro lidské otce…Důležité je ovšem připomenout, že sice “Bůh je Otec” ale v Ježíši Kristu je stejně tak i přítelem a bratrem. Bůh je jiný…

Nesmíme zapomínat, že všechna naše pojmenování Boha mohou být ve svém důsledku značně zavádějící. Bůh není muž, není ani žena. Je to Bůh, přesahující naše pojmy a chápání.

Bůh Bible v žádném případě nemá jen otcovské rysy! Ve Starém i v Novém zákoně Bůh zjevuje i vlastnosti a způsoby jednání, které jsou typicky mateřské: utěšuje, ochraňuje, živí, je něžný.

Bůh je náš Otec a naše Matka (srov. Iz 49,15).
Bůh není ani muž, ani žena, my však zakoušíme jeho ruku, kterou se nás dotýká, jako otcovskou i mateřskou.
Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál?
Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!
Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
(Žl 27)

Duch svatý, letnice
Duch počítá s každým
(Sestavil Angelo Scarano)
DUCH, DUCHOVNÍ…

KDO JE DUCH SVATÝ?
Duch svatý není neurčitá duchovní energie, projev božské moci, ale Boží osoba. Spolu s Otcem a Synem patří Duch svatý do společenství tří božských osob – Nejsvětější Trojice – trojjediného Boha.

Když sv. Augustin vysvětluje vztahy mezi osobami v této Trojici, říká o Duchu svatém: “Duch svatý je láska mezi Otcem a Synem”. Duch svatý je zároveň darem, poutem lásky i Láskou – Osobou. Je tím, kdo sjednocuje a vytváří společenství. Tak jako se Bůh neuzavírá ve své lásce sám do sebe, ale touží zahrnout svou láskou každého člověka, tak si nenechává pro sebe ani Ducha svatého. Vylévá ho na nás, dává nám tento úžasný dar a v něm sám sebe. „Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem”. (1Kor 12,13)
CO V NÁS DUCH PŮSOBÍ?

Jeho úkol je stejný jako v Trojici – tvořit společenství lásky, vztah. Při křtu Duch svatý naplňuje srdce každého křesťana a uvádí ho do intimního vztahu s Bohem. Všechny nás naplňuje tentýž Duch, aby nás proměňoval a i z nás navzájem udělal jedno společenství – církev.

DUCH SVATÝ V SRDCI VĚŘÍCÍCH

“Duch všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v nové lidi a dává jim nový život” (Cyril Alexandrijský). Nejde jen o nějaké vylepšení, ale o zcela nový život.

V čem spočívá tato novost? On je Duch Ježíše Krista, Duch synovství, který i v nás volá k Bohu “Abba, Otče!” (srov. Řím 8,15) Umožňuje nám žít s Bohem ve stejně hlubokém vztahu jako Ježíš. Ujišťuje nás, že nás Bůh přijal za vlastní děti, dává nám zakoušet Boží blízkost a lásku, uschopňuje nás, abychom Bohu uvěřili, stojí na počátku naší víry. A co víc, zapojuje nás do společenství Boží Trojice, dává nám účast na vztazích mezi božskými osobami. Jsme vtaženi do neustálého proudění lásky mezi Otcem a Synem, do jejich vzájemného sebedarování. Skrze dar Ducha Božího se nám dává sám Bůh. Tento podíl na Božím životě je tak hluboký, že dokonce východní křesťanská teologie neváhá mluvit o našem zbožštění.

Písmo mluví o Duchu svatém také jako o Přímluvci a Utěšiteli. V jádru tohoto pojmenování je hebrejské slovo goel (tj. ten, který se ujímá vdovy a sirotků). Ježíš při svém loučení učedníkům slibuje, že je nenechá osiřelé. Tento příslib naplňuje sesláním Ducha svatého, který má připomínat Ježíšova slova, povzbuzovat nás, přinášet pokoj, oživovat v nás naději a radostné očekávání Ježíšova definitivního příchodu. Duch svatý je také Duchem pravdy, který zná plány Boží i naše nitro. Jeho úkolem je vést nás po Božích cestách, prozařovat temnoty našich srdcí, napomínat, usvědčovat z hříchu, ukazovat velikost Božího milosrdenství. Duch-Láska rozdmýchává v našich srdcích plamen lásky, proměňuje naše vztahy k druhým lidem, chce se jich skrze nás dotýkat. Necháme-li ho jednat ve svých životech, učiní z nás nástroje Boží lásky.
Spolu s Cyrilem Jeruzalémským můžeme shrnout působení Ducha svatého v srdcích věřících takto: “Přistupuje k nám tiše a mírně, cítíme jeho sladkost a vůni. Přichází jako pravý ochránce; přichází přece zachránit a uzdravit, poučit a napomenout, povzbudit a potěšit, dát duši světlo – nejprve duši toho, kdo jej přijímá a pak jeho působením i duši jiných.”

 

DUCH SVATÝ – DUŠE CÍRKVE

“Duch přebývá v církvi, posvěcuje ji, uvádí ji do veškeré pravdy, sjednocuje ji ve společenství a ve službě. K tomu ji vybavuje a řídí různými dary.” (podle Lumen gentium)

Základním rysem působení Ducha svatého v církvi je sjednocovat a vytvářet společenství (stejně jako v Boží Trojici). Používá k tomu nejrůznější prostředky. Vede ji a vyučuje skrze službu nástupců apoštolů, skrze dar proroctví dává v každé době poznat zvláštní Boží záměry a povolává a uschopňuje k jejich uskutečnění. Díky Duchu svatému jsou svátosti skutečně místem setkání s Bohem a pramenem jeho milosti. Rozmnožují v nás Boží život, posilují církevní společenství.

Duch svatý probouzí církev ze soustředěnosti na ni samotnou. Nepřestává posílat hlasatele evangelia, dává odvahu svědčit o Ježíšově zmrtvýchvstání a o spáse nabízené všem lidem. Dotvrzuje toto svědectví znameními a dodává mu účinnost. V záměrech Ducha svatého nezůstává nikdo stranou. Každý křesťan má v jeho plánu budování církve a spásy světa své jedinečné místo a úkol. Duch s každým počítá, každého, kdo se mu dá k dispozici, si používá, pro každého má zvláštní dar:

“Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.” (1Kor 12,7)

 

LETNICE – SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Latinský název letnic – „Pentecostec“ znamená „padesátý den velikonoční slavnosti“. Seslání Ducha svatého nedílně patří k události velikonoc, je jejich naplněním a vyvrcholením.
Letnice tu byly už před letnicemi…

Svátek letnic se slavil už v židovství, a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na apoštoly a další učedníky. Nelze zcela porozumět křesťanským letnicím, neznáme-li význam letnic židovských.Duch svatý sestoupil na církev v den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy. Svatý Augustin k tomu říká: „V den letnic obdrželi židé Zákon psaný Boží rukou a v týž den přišel Duch svatý.“ Toto objasňuje, proč Duch svatý sestoupil na apoštoly zrovna o svátku židovských letnic: aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon, že zpečeťuje novou a věčnou smlouvu a posvěcuje církev. „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce“ (Jer 31,33). Duchem svatým vepsal při křtu Bůh zákon do našich srdcí. Tento nový zákon je láska (srv. Řím 5,5), která nás uschopňuje i k dodržování ostatních zákonů a umožňuje nám chodit podle Ducha a žít podle evangelia. (Podle Raniero Cantalamessy)

Přijď ó Duchu přesvatý rač paprsek bohatý světla svého v nás vylít.Božský Utěšiteli, něžný duší Příteli, rač nás mile zotavit.Člověk bez tvé pomoci slábne a je bez moci, vše mu může uškodit.Viny z duší našich smaž a vyprahlá srdce svlaž, raněné rač vyhojit.Srovnej co je zkřiveno, zahřej, co je studeno, a nedej nám zabloudit.

(Ze sekvence: Veni Sancte Spiritus).

 

Ježíš Kristus

Jahve je záchrana, Bůh zachraňuje

 

Význam jména

Jméno Ježíš pochází z řeckého Jesús, odvozeno z hebrejského Ješua, zkrácené formy Jehošua: „Jahve je záchrana“ – „Bůh zachraňuje“. Dítě zrozené z Panny Marie je nazváno Ježíš, „protože zachrání svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Jméno Kristus je odvozeno z řeckého Christos, což je překlad hebrejského mašiah (mesiáš), „pomazaný“.

Spojení obou jmen: „Ježíš Kristus“ je pak nejhlubší a nejkratší vyznání víry, neboť vyjadřuje, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a zároveň pravý člověk přinášející člověku záchranu (spásu).

 

V Ježíši vstoupil Bůh do našeho všedního života

Ježíš Kristus se v čase ustanoveném Bohem stal člověkem, aby vykoupil celé lidstvo. Narodil se v Betlémě v Judsku r. 6 př. Kr. (při pozdějším výpočtu data Ježíšova narození došlo k chybě – posunu o 6 let). Ježíš Kristus žil asi 30 let v Nazaretě v Galileji (skrytý život), poslední tři roky svého života pak věnoval hlásání dobré zprávy lidu Izraele. O tomto období života Ježíše Krista, o jeho poselství a o jeho díle mluví 4 evangelia Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Ježíš začíná svá kázání oznámením: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).

 

 

Jeho poselství patří všem lidem

Jeho poselství, hlásané v Palestině, se ve skutečnosti obrací k lidem na celé zemi, lidem každé doby, počínaje těmi, kteří jsou potřební a trpí: chudí, vydědění, utlačovaní atd. (srov. blahoslavenství Mt 5,1-11). Ježíš nemá v úmyslu zrušit „starý“ zákon ze Sinaje, ale dovést jej k naplnění v takové dokonalosti, že odhalí jeho konečný smysl a odčiní jeho přestupování (srov. Katechismus 592) a umožní žít přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Nepochopen svými současníky, pronásledován náboženskými představiteli svého národa, zrazen Jidášem, jedním z dvanácti apoštolů, je odsouzen ke smrti, a právě pro svou poslušnost v lásce k Otci „až k smrti na kříži“ (Flp 2,8) .

Ježíš Kristus dovršuje své usmiřující poslání ve prospěch lidstva. Vzkříšením Ježíš Kristus z moci Boží uniká smrti a zároveň dokončuje dílo spásy tím, že umožňuje vzkříšení pro každého člověka, který v něho věří. Poslání Ježíše Krista pokračuje v církvi, která je založena jeho slovy a činy, projevuje se jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého (letnice), hlásá evangelium každému člověku a nabízí se jako znamení a nástroj společenství Boha a lidí (srov. Katechismus 778-780).

(Zpracováno podle knihy „Křesťanství od A do Z“, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství)
Ježíš z Nazareta

Zakladatel křesťanství spojuje všechny lidi, kteří v něho věří jako v jediného Pána a Spasitele. Přesvědčení, že Ježíš je zaslíbený „Syn člověka“, Bohem poslaný prorok, který hlásal brzký příchod Božího království a uskutečňoval ho slovem i činem, voláním po obrácení a pokání, se prosazovalo u mnoha stoupenců už za jeho života. Také víra v mesiášskou podstatu „Pomazaného“ se projevovala už velmi časně. Chápání Ježíše Krista jako Pána, Božího Syna a Spasitele světa se zakládá na hlásání jeho učedníků, že po svém ukřižovaní vstal z hrobu, zjevil se jim a vystoupil na nebesa. Smrt na kříži a vzkříšení se staly základem víry největšího světového náboženství a jsou pro miliony dokladem, že Ježíš Kristus znamená spásu a vykoupení.
Křesťanství se liší od všech jiných náboženství

Křesťanství se liší od všech jiných náboženství postavením svého zakladatele. Kristus není objevitelem filozofických nebo etických pravd, jako např. Buddha nebo Konfucius, není jen vyslancem jednoho zjevujícího se Boha jako Muhammad, také není jedním ze vtělení a zosobnění boha jako Kršna v hinduistické víře. Pro křesťany hlásá Ježíš Boží mocí, kterou je sám: Syn Boží, střed a Pán vesmíru, Spasitel a učitel, obrat a dokončení světového dění, stejně jako druhá osoba Boží Trojice.
Teologická reflexe prvních křesťanů začínala u nepochopitelného jednání Boha v životě Ježíše: Že Boží Syn musel zemřít na kříži, aby byl třetího dne zase vzkříšen ze smrti, formuloval o několik let později sv. Pavel jako směrodatnou křesťanskou nauku o spáse.

Kristovou smírnou obětí za hříchy lidí jsou všichni věřící, kteří uspořádají svůj život podle Krista, vykoupeni a osvobozeni z moci hříchu. Také islám uznává v Ježíši Kristu důležitou náboženskou postavu, i když muslimové ho chápou jen jako proroka bez božské podstaty. Nejstaršími prameny jeho biografie jsou evangelia. Ale Ježíšovu autenticitu dokládají i poznámky židovského dějepisce Josefa Flavia (37/38 – kolem r. 100) a velkého historika starého Říma Cornelia Tacita.

Evangelia jsou nejen historickými prameny, nýbrž současně také doklady a svědectvím o raně křesťanské víře. Z nich se lze o Ježíšovi dozvědět toto: anděl zvěstoval Marii, zasnoubené za Josefa, narození Božího Syna (evangelium sv. Lukáše 1,26-38), kterého počala působením Ducha svatého. Maria ho přivedla na svět v Betlémě, kde se zdržovala společně se svým mužem Josefem při sčítání lidu, nařízeném císařem Augustem (Lukáš 2,1-7).

Ježíšův život

První léta svého dětství strávil Ježíš v Egyptě, kam jeho rodiče utekli před králem Herodem (Matouš 2,13-23). Přízvisko „Nazarejský“ dostal pro své pozdější bydliště v Nazaretě. Ve věku asi 30 let ho pokřtil Jan Křtitel v Jordáně, nato se Ježíš v poušti 40 dní postil (Matouš 3,13-4,11). Pak začal tři roky trvající putovní a učitelskou činnost, při níž okolo sebe shromáždil učedníky, z nichž vyvolil dvanáct apoštolů. Kristus mluvil k lidem o přicházejícím Božím království prostými, srozumitelnými slovy a činil svou řeč názornou podobenstvími. Kristus potvrzoval své Boží poslání a pravdivost svého učení mnoha zázraky (mj. uzdravováním nemocných) a svatostí svého života. Svůj první veřejný zázrak způsobil Kristus při příležitosti svatby v Káně. Ve třetím roce činnosti vešel Ježíš před velikonočními svátky slavnostně do Jeruzaléma. Vzbuzoval už dlouho nenávist židovských velekněží a znalců Písma, protože se označoval za Syna Božího.
Velikonoce – Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání

Ve čtvrtek před velikonočními svátky jedl Ježíš se svými apoštoly velikonočního beránka, umyl jim nohy, ustanovil na svou památku slavnost eucharistie a šel pak na Olivovou horu, kde ve smrtelné úzkosti očekával začátek svého utrpení (Matouš 26,20-47; Marek 14,17-43; Lukáš 22,7-46; Jan 13, 1-26). Byl vojáky zajat, doveden k velekněžím a odsouzen k smrti. Židovští velekněží žádali Kristovu smrt na kříži. Protože však nebyli oprávněni vyhlásit rozsudek smrti, obrátili se na římského místodržícího Pontia Piláta. Protože mu hrozili, že ho obžalují u císaře, odsoudil Pilát Krista k smrti na kříži (Matouš 26,47.27,31; Marek 14,32-15.20; Lukáš 22,4 -23.25; Jan 18,1.19,16).

Na Velký pátek Ježíše kolem poledne ukřižovali na hoře Golgota u Jeruzaléma a zemřel ve tři hodiny odpoledne. V pátek večer Krista sňali z kříže a položili do nového hrobu ve skále, který patřil jednomu Ježíšovu stoupenci. O velikonoční neděli ráno před východem slunce vstal Kristus z mrtvých a vystoupil slavně z hrobu. Vzkříšený Kristus se zjevil napřed Petrovi (Lukáš 24,34; 1. list Korinťanům 15,5), o velikonoční neděli ráno Marii Magdalské (Marek 16,9-10; Jan 20,11-18) a pak zbožným ženám, které našly jeho hrob prázdný (Matouš 28,9-10), o velikonoční neděli večer dvěma učedníkům, kteří šli do Emauz (Lukáš 24,13 -35), a hned nato učedníkům, shromážděným ve večeřadle (Jan 20, 19-23). V neděli nato se zjevil apoštolu Tomášovi (Jan 20, 24-29). U jezera Tiberiadského se Ježíš zjevil sedmi učedníkům a nakonec na jedné hoře v Galilei svým apoštolům a více než 500 učedníkům, přičemž jim dal příkaz, donést jeho učení všem národům a křtít je v jeho jménu. Čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil Ježíš na Olivové hoře na nebe a o deset dní později seslal apoštolům Ducha svatého.

 

Modlitba – prostředek komunikace s Bohem
aneb nelhat Bohu
(Zpracováno dle J. Powella)

Když se modlíme, měli bychom se Bohu otevřít tak plně a čestně, jak jen to dokážeme. Musíme být také schopni jemného umění naslouchat, když se Bůh otvírá nám. Jestliže má komunikace prohlubovat vztah (víry), pak to nemůže být povrchní všední hovor. Musí jít o naprosté setkání osob.
NELHAT BOHU, KDYŽ ŘÍKÁME VĚCI, KTERÉ TAK NEMYSLÍME…

V rozhovoru s Bohem musíme odhalit své pravé a nahé já. Musíme říct Bohu pravdu. Pravdu o svých myšlenkách, žádostech a citech, ať už jsou jakékoliv. Snad nejsou takové, jaké bychom je chtěli mít.
Nesmíme však padnou do pasti: nemůžeme říkat Bohu, co bychom byli rádi, aby byla pravda, ale to, co je pravda skutečně. Pravda o nás může být i strašná. Jestliže Bohu řekneme, kdo jsme a kde jsme, pak všechno v nás mu bude muset říci, že něco v nás věří a něco jiného v nás nevěří. Budeme mu muset říci, že jsme současně ve víře i v nevíře. Budeme se muset modlit: „Já věřím, Pane, pomoz mé nevíře“.
Může se také stát, že v sobě najdeme hněv a zlost vůči Bohu za to, jak si myslíme, že s námi jedná. Pak jediná čestná modlitba může být: „Bože, zuřím, děsně zuřím“.
PROSTŘEDKY PRO KOMUNIKACI S BOHEM – v člověku je pět schopností, které Bůh může použít:

Za prvé je to MYSL, může se také dotknout našeho SRDCE (VŮLE) , Bůh nás může zasáhnout v našich CITECH A POCITECH, dále ho můžeme přijmout ve své PŘEDSTAVIVOSTI, poslední cestou, kudy k nám Boží hlas přichází, je i naše PAMĚŤ.

 

 

POJMY :

Naděje
Naděje znamená mít před očima cíl

V naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku nebes, kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš. (srv. Žid 6, 19-20) . NADĚJE  NENÍ  ODPOVĚDÍ NA VŠECHNA NAŠE PROČ .

Naděje není odpovědí na všechna naše proč, ale dává nám dost světla a síly, abychom putovali údolím stínů plni důvěry a odvahy.

V životě totiž nastávají situace, které by nás musely přivést k zuřivosti, vzpouře nebo uvrhnout do zoufalství, kdybychom stále znovu nezačínali s onou nadějí, která se naplno projevuje při slavení Velikonoční noci: Ježíš žije, vstal z mrtvých, Bůh ho vzkřísil. Potupná smrt na kříži nebyla posledním slovem! Existuje nový začátek, který přichází skrze utrpení, smrt a zoufalství, a který skrze vzkříšení směřuje k novému stvoření (srv. Řím 4,17).

Smíme proto očekávat nová nebesa a novou zemi, kde „Bůh setře každou slzu z očí, kde nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti, protože starý svět pominul“ (srv. Zj 21,4). Tajemství Velikonoc dává právo doufat nepřehlednému množství těch, kteří přišli v životě nějak zkrátka. (podle J. B. Brantschena)
DůVODY NAŠÍ NADĚJE :

Vzkříšení: Mt 22,23-33; 1 Kor 15;

Kristův druhý a definitivní příchod: 1Tes 4,13-18; Mt 24,29-51;

Boží nový svět: Zj 21,1- 22,5

NADĚJE NEKLAME ! (srv. Řím 5,5)

Křesťanská naděje spočívá na víře ve zmrtvýchvstání.

 

Radost
Bůh je mou radostí  (srv. Žl 104,34)

Je skutečností, že naše radosti jsou vždy smíšeny s  kapkou hořkosti a bolesti. Poznávám ale, že to velice pomáhá k osvobození ode všeho co není trvalé a  k  pozvedání zraku vzhůru, k prameni trvalé radosti…  (Podle sv. Terezie z Lisieux)

 

CESTA K RADOSTI : Slož naději v Boha, drž se jeho cesty, povýší tě a  obdržíš zemi… (Žl 37,34)

„Zemi“, kterou můžeme obdržet je „nová země a nové nebe, příbytek Boží mezi lidmi, kde Bůh setře každou slzu z očí, kde nebude ani žalu, ani nářku ani bolesti…“ (srov. Zj 21). K tomuto našemu cíli dospějeme, přijmeme-li Boha do svého života a necháme-li se vést Božím Duchem, neboť, jak praví Bible: „dát se vést Duchem je život a pokoj“ (Řím 8, 6).
Ježíš praví: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a  vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a  dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (Jan 16,20-24).

 

BŮH NADĚJE AŤ VÁS NAPLNÍ VEŠKEROU RADOSTÍ A POKOJEM!
RADUJTE SE Z NADĚJE, V SOUŽENÍ BUĎTE TRPĚLIVÍ, V MODLITBÁCH VYTRVALÍ.
RADUJTE SE V PÁNU! (Bible, Řím 12,12.15; 15,13; Flp 3,1)

 

Smrt, posmrtný život
zemřít můžeme kdykoliv a kdekoliv
Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním. Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
(Kardinál J. Meisner)

PROČ EXISTUJE SMRT ?!

„Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí“, praví Bible. Smrt odporuje plánům Boha Stvořitele a je „posledním nepřítelem“, který má být přemožen. Smrt je následkem odvrácení člověka od Boha – dárce života. NEJSME STVOŘENI PRO SMRT, ALE K ŽIVOTU.

SMRT JE JIŽ PŘEMOŽENA.

Bůh k nám sestoupil v Ježíši Kristu a otevřel nám skrze svou smrt na kříži a skrze zmrtvýchvstání cestu k naplněnému životu. On mezi nás přišel, abychom „měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10,10). Bůh je tvůrcem života! Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou a ústřední pravdou křesťanské víry. Svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu a smrti. Svým vzkříšením nám otevírá přístup k novému a plnému životu.

POSMRTNÝ ŽIVOT, ANEB CO NÁSLEDUJE PO SMRTI ?

Ježíš mluví o dvou formách života po smrti: jedna je radost a plnost, druhá je prázdnota a bezútěšnost. Záleží na každém jednotlivci, pro co se rozhodne.

„NEBE“
V životě každého člověka existují okamžiky vnitřního štěstí: prožitky harmonie, bezpečí, svobody, poznání, jistoty, síly, pokoje, radosti, lásky atd…. Toto vše je jen předtuchou toho, co to znamená „být v nebi“, žít navždy „život v plnosti“. Takto tušíme něco z tajemství, pro které jsme stvořeni, ke kterému můžeme dojít, a které se nám otvírá. Tajemství nové formy života.

„Co oko nevidělo a co ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují…“ (1Kor 2,9).

„PEKLO“
Je to stav věčného zoufalství, nenaplnění, osamocenosti a nenávisti. Člověk do této bezvýchodnosti není nikým uvržen. Každý z nás se ale do ní může přivést sám, když se uzavírá do sebe a říká Bohu: „Já tě nepotřebuji, vystačím si sám…“ Peklo neodporuje lásce Boží, ono je právě jejím odmítnutím. Láska se nemůže násilím vnucovat. Láska se stává bezmocnou tam, kde je odmítána. Peklo je důsledek odmítnutí Boha.

 

Ježíš Kristus říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte ve mne! Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky. Já jsem ta cesta, pravda a život!“ (srv. Jan 11,25. 14,1.6). Vzkříšený Kristus je základem a zdrojem budoucího vzkříšení člověka: Kristus vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli… Pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, ale pro spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (srv. 1 Kor 15,20-22).

 

Ježíš říká : „Já jsem vzkříšení a život…“ (Jan 11,25).

Tam Bůh „setře každou slzu z očí: nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti, protože starý svět už pominul“ (Zj 21,4).

„Neste břemena jedni druhých“ (Gal 6,2)

Ježíš praví: „Cokoli jste (ne)udělali pro jednoho z těch nejposlednějších, pro mne jste (ne)udělali“ (srv. Mt 25,40).

 

Víra
víra je tak široký pojem, že se do něj vejde téměř cokoliv…
(Aleš Opatrný)
VÍRA  OBECNĚ

Víra jako lidský čin znamená spolehnutí se, důvěrné přiblížení. Je to vztah, který je navzájem otevřený, ve kterém je minimum obranných postojů a minimum nedůvěry. Víra úzce souvisí s láskou – snadno věřím tomu, kdo miluje mne a koho miluji já. Víra je rozhodnutí zařídit svůj život podle (výše zmíněných) zjištěných skutečností.Jak se ale tato obecně lidská schopnost chápe v křesťanství? Nejdřív odpovězme negativně – tedy co křesťanská víra není…

CO  VÍRA  NENÍ:

• přesvědčení, že „něco musí být“, že „je něco nad námi“, že „jsou věci mezi nebem a zemí“
• víra v jakési kosmické síly, které třeba někdo nazývá bohem
• přesvědčení o nějaké vyšší či nejvyšší spravedlnosti, která nedovolí světu upadnout do naprostého chaosu
• provozování jakýchkoliv náboženských ritů proto, „abych měl štěstí“, „aby se to povedlo“, „protože se to tak u nás doma vždy dělalo“, atd.
• pouhá teoretická znalost obsahu jakékoliv věrouky, bez osobního rozhodnutí přijmout ji za svou.

Tím, co je zde řečeno, nejsou ovšem nijak hodnoceny postoje lidí, kteří křesťanskou víru nemají. Právem se totiž řada lidí, kteří nejsou příslušníky žádného známého náboženství, brání označení „ateista“, „nevěrec“, „materialista“. Většina z nich opravdu nějakou víru má a dokázali by jí více či méně popsat. Nám jde ale o to vyjádřit jasně, čím se rozumí víra ve smyslu víry křesťanské.

 

V  CO  VĚŘÍ  KŘESŤANÉ

Víra v transcendentního, tedy vše přesahujícího, Boha je základním předpokladem, ne však úplným základním obsahem víry křesťana.

Křesťan věří, že Ježíš Kristus je spasitel (tedy ten, kdo nás zachraňuje z moci hříchu a zla pro Boha), že tento Ježíš je synem Božím, který těm, kdo v něho uvěřili, dává svého svatého Ducha a účast na svém životě. Křesťan tedy zná Boha Otce, jeho syna Ježíše a Ducha svatého a tyto tři vyznává jako jednoho Boha ve třech osobách – Trojici.

ZÁKLADNÍ  CHARAKTERISTIKA  KŘESŤANSKÉ  VÍRY

Základní charakteristikou křesťanské víry na rozdíl od víry ve většině jiných náboženství (hinduismus, různé cesty jogy) nebo na rozdíl od jiných nábožensko-filozofických postojů (např. buddhismus) je to, že křesťanská víra je odpovědí na Boží čin, na Boží sebezjevení. .Jinak řečeno: obsahem křesťanské víry není jen to, na co člověk přišel sám, co hledáním nalezl a co si podle svého usouzení přisvojil. Obsahem křesťanské víry je to, co Bůh skrze lidi (Mojžíš, proroci) v izraelském národě a vrcholně pak skrze svého syna, Ježíše, sdělil lidem a co jim nabídl k jejich záchraně.

 

Z toho plyne, že křesťanská víra:

• má dialogický charakter (Bůh mluví, člověk naslouchá a v postoji víry odpovídá, člověk ale také mluví, ptá se a Bůh skrze Písmo, skrze církev nebo v osobní modlitbě odpovídá)
• je cestou k přijetí spásy, tedy Božího činu ve prospěch člověka
• je vyznáním naší odkázanosti na Boha – křesťanská víra vlastně vyznává, že je omylem domnívat se, že si člověk stačí sám
• popírá, že by plné osvobození z moci zla mohl člověk uskutečnit vlastními silami (tedy popírá sebevykoupení)
• spočívá v osobním rozhodnutí přijmout Ježíše Krista jako spasitele (jako toho, kdo nás má moc zachránit a přivést k naplněnému životu) a vydat se v jeho šlépějích až ke vzkříšení.

 

Základní kroky, kterými se člověk stává křesťanem, je uvěření (ve výše uvedeném smyslu, tedy především uvěření v Krista – spasitele) a křest. Kdo je pokřtěn, patří do společenství křesťanů, do církve. Ta je prostorem, ve kterém křesťan svou víru přijal a žije ji ve společenství křesťansky věřících lidí. Královskou cestou pro poznání obsahu křesťanské víry je Bible, tedy Písmo svaté starého a nového zákona.
ROZDÍL V CÍRKVÍCH ?

Víra křesťanů z církví protestantských, evangelikálních, letničních, pravoslavných a katolické církve
se shoduje v tom, že všichni vyznávají:

• Ježíše Krista jako Božího syna a jediného a nezbytného vykupitele člověka
• Nejsvětější Trojici – tedy jednotu Otce, Syna i Ducha svatého
• Starý a Nový zákon jako základní pramen víry
• křest jako cestu k začlenění do církve a k podílu na spáse
• víru jako nezbytnou odpověď člověka na Boží sebesdělení (zjevení)

se liší v zásadě:

• v pohledu na Písmo, je-li totiž považováno za základní (katolíci, pravoslavní) nebo jediný (protestanté) zdroj obsahů víry
• v pohledu na význam nejstarší tradice, tedy nepsaného, ale žitého podání v církvi
• v počtu uznávaných svátostí
• ve významu církve a představených v nich

 

KTERÉ  „CÍRKVE“  NEJSOU „KŘESŤANSKÉ“  :
Mezi křesťany nepatří některé skupiny, které mají sice tak či onak křesťanství v názvu, ale:

• buď neuznávají Ježíše jako jediného mesiáše a syna Božího (Moonova sekta čili Společenství Ducha svatého pro sjednocení světového křesťanstva, neboli také Církev sjednocení ),
• nebo přijímají i jiné zjevení, než biblické (mormoni čili Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů),
• případně mají velmi svérázný překlad i výklad Bible a nemají víru v Ježíšovo božství a tedy ani v Trojici (svědkové Jehovovi),
• nebo antroposofové, kteří mluví o „nedogmatickém křesťanství“ ale ve skutečnosti vyznávají eklektické náboženství s řadou zcela nekřesťanských prvků atd.

 

SHRNUTO:
Víra je pro křesťany:

• přístupová cesta k Bohu a jeho spáse
• osobní životní cesta
• stále otevřený pramen poznání Boha a jeho díla
• skutečnost, která je navzájem sjednocuje

Křesťanská víra není libovolně utvořené osobní přesvědčení, ale odpověď člověka na Boží slovo, sdělované Duchem svatým, zapsané v Bibli a opatrované, chápané a žité v církvi.

 

Symbolická síla křesťanských svátostí

Prvotní křesťanská církev uznávala sedm svátostí neboli oficiálních rituálů, které měli vést ustanovení představitelé církve. Tyto svátosti byly a dosud jsou posvátnými obřady, jež vštěpují jedinci — řečeno křesťanským jazykem — konkrétní kvality „milosti nebo božské energie“. Každá kvalita milosti je pro svoji svátost jedinečná. Ačkoli sedm křesťanských svátostí bývá spojováno především s římskokatolickou církví, mnohé z nich — například křest, manželství a vysvěcení — zachovávají i jiné křesťanské tradice.

Každá svátost také symbolicky představuje dosažení takové úrovně síly, která zve Boha přímo do ducha dotyčného jednotlivce. Výraz svátost znamená obřad přivolávající sílu posvátného do duše jednotlivce. Symbolický význam svátostí přesahuje jejich náboženský význam, a mé odkazy na ně by proto neměly být vykládány v tom smyslu, že lidé potřebují skutečně přijmout svátost od určité křesťanské instituce.
Svátosti poskytují symbolické úkoly potřebné k dosažení duchovní zralosti a k léčení. Zároveň jsou konkrétní v tom, jak popisují, co musíme vykonat v hlavních obdobích svého života, abychom přijali osobní zodpovědnost, která přichází s duchovní zralostí. Svátosti představují rovněž skutky, které máme vykonat vedle obřadů, jež jsou vykonány pro nás. Představují síly, které máme poskytnout ostatním lidem, ale také je od nich přijímat. Vezměme si například svátost křtu, kdy rodina přijímá fyzickou a duchovní odpovědnost za dítě, které přivedla na svět. Naším úkolem jako duchovních dospělých bytostí je přijmout symbolicky, plně a s vděkem rodinu, do níž jsme se narodili. Symbolicky znamená křest také schopnost ctít vlastní rodinu a sebe sama tím, že odpustíme členům rodiny každou bolest, kterou nám způsobili v dětství. V takovém odpuštění spočívá síla, která léčí tělo.

Sedm svátostí a jejich symbolický význam je následující:

         Křest: přijímat nebo projevovat milost představující vděčnost za vlastní život ve fyzickém světě

                     Přijímání: přijímat nebo projevovat milost — v podobě „hostie“ – představující svaté spojení s Bohem a lidmi ve vlastním životě

         Konfirmace: přijímat nebo projevovat milost pozvedávající vlastní individualitu a sebeúctu

         Manželství: přijímat nebo dávat požehnání, které posvěcuje spojení se sebou samým, symbolizující uznání a respektování základní potřeby milovat sebe sama a pečovat o sebe, abychom mohli plně milovat jiného člověka

         Zpověď: přijímat nebo dávat milost očištění vlastního ducha od negativních volních činů

         Vysvěcení: přijímat nebo dávat milost posvěcení vlastní cesty služby

         Poslední pomazání: přijímat nebo dávat milost ukončení nedokončených záležitostí nejen před smrtí, ale i v každodenním životě, a umožnit tak člověku milovat v „přítomném okamžiku“

Těchto sedm fází osobního zasvěcení představuje vrozené síly, které máme uskutečnit a potřebujeme vědomě použít a využít při řešení úkolů, jež život přináší.

 

Svátky : ( pohyblivé, stálé )

Jednotlivé odkazy:

Dušičky, aneb Památka zesnulých, modlitba za zemřelé  –  o pomoci zemřelým .

Hromnice  –  Svátek uvedení Páně do chrámu – 2.2.

Letnice, Svatodušní svátky  –  Připomínka, oslava a vzývání Ducha Božího .

Mariánské svátky  –  „Maria má raději napodobování, než obdivování“ (Terezie z Lisieux). Myšlenky o Marii a její víře v Boha .

Masopust  –  lidový svátek, který se slavil před Popeleční středou .

Nanebevstoupení  –  My máme svou vlast v nebi…

Proměnění Páně (6.8.)  –  Myšlenky k události a svátku Proměnění Páně .

Slavnost Nejsvětější Trojice

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Slavnost Těla a krve Páně – Boží Tělo

 

Advent – nejen předvánoční období
adventus znamená latinsky příchod

Doba přípravy na Vánoce se nazývá „ADVENT“. Toto označení pochází z latinského slova „adventus“, což znamená příchod. Myslí se zde na příchod Vykupitele Ježíše Krista. Adventní doba trvá čtyři neděle před slavností Narození Páně 25.12.  Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního života.

První začátky slavení adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi.

ADVENTNÍ VĚNEC

Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je „Světlo světa“ (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
Neboj se. Buď věrný a dám ti vítězný věnec života. (srv. Zj 2,10)

ADVENTNÍ PÍSNĚ – RORÁTY

Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré české adventní písně – „roráty“, sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. (Roráty – název pochází z nejznámější latinské adventní písně pocházející z 16. stol z Francie: „Rorate coeli de super…“ – „Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele…). Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy.  Tyto staré písně nás spojují s vírou našich předků. Byla to víra hluboká, poučená Božím slovem. Nápěvy i slova písní překlenují celé generace. Dávají nám zakusit společenství církve, které je rozprostřeno přes celá století.

VÝZNAM ADVENTU – ADVENT V NÁS

Adventní doba naštěstí není pouze časem horečných nákupů. Má především svůj duchovní obsah. A tím je nejen příprava na Vánoce! Vyzývá nás k setkávání se s Kristem v našem každodenním životě a připravuje nás na jeho slavný druhý příchod. V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst – já u něho a on u mě“ (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku – zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jen my…Prožít plodně adventní dobu znamená nově se setkávat s Bohem, který nabízí naplněný život a cestu dál. Přijmout výzvu adventu znamená vycházet mu v ústrety, obracet se k němu, pozvedat k němu své oči, smířit se s ním a s těmi, kdo jsou kolem nás a odhazovat všemožnou zbytečnou přítěž, která nám znemožňuje jít po jeho cestách… Jak jen toužím, abys prožil advent. Jak jen toužím u tebe bydlet, žít důvěrně s tebou a sdílet všechna tvá břemena. Vždyť ti jdu vstříc ve všech tvých přáních. A přece jsem ti ještě nikdy nesměl žádné splnit. Já, tvůj Bůh. Jak jen toužím, abys prožil advent. Jak jen toužím znovu se zrodit ve tvém městě, tvé ulici, ve tvém domě a ve tvém srdci. Vždyť ti jdu vstříc od věčnosti k věčnosti. Ale hledám jen tebe. Já, tvůj Bůh.

Postní doba, půst

návrat k Bohu

Co je náplní a účelem postní doby? Co a proč v postní době dělat ?! Samotný název tohoto čtyřicetidenního období není zcela jednoznačný. Půst jako takový totiž není jeho jedinou náplní.

 

Příprava na Velikonoce :

Začněme od konce postní doby – od Velikonoc. Jsou to ústřední svátky všech křesťanů: celé jádro a síla křesťanství spočívá ve smrti, vzkříšení a oslavení Ježíše Krista. A účast na tomto tajemství získává člověk sjednocením s Kristem skrze křest. Není potom divné, že jedním z hlavních úkolů postní doby je vyvrcholení přípravy katechumenů na křest. Pro ostatní věřící je tato doba přípravou na obnovu křtu o Velikonocích.
Postní období je i příhodným časem k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova. Toto období začíná udělováním “popelce” – sypáním popela na hlavu s výzvou: “Obraťte se a věřte evangeliu” (Mk 1,15). Těmito slovy započal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil lidstvo s Otcem a aby uvedl každého na cestu života. Bůh Otec totiž připravil plán spásy pro všechny lidi, kteří od něho pocházejí a k němu směřují. (Poznámka: druhá varianta doprovodných slov k sypání popela na hlavu: „Pamatuj že jsi prach a v prach se navrátíš“)

Cesta k Otci, aneb Bůh není mrzutý :

Nejasné přesvědčení, že Bůh je s námi nespokojen, že je tvrdý, mrzutý, mstivý a lhostejný, prostě takový, jací bychom byli na jeho místě my, v nás zabíjí naději, víru, lásku a život vůbec…
Celé Zjevení nám však říká, že Bůh není jako my. Je Otec, původce lásky. Právě o tomto mluví Ježíš v podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu (srov. Lk 15,11). Jeho láska se nabízí a přizpůsobuje každému z nás. Svou láskou nás naplňuje ale do té míry, jak se jí otevřeme. Jeho láska a tvůrčí moc má možnost změnit náš život. „Syn vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a  políbil…“ (Lk 15, 20)

 

Hřích a pokání, aneb život z vlastních sil :

Od Boží lásky nás dělí nedůvěra k Bohu, snaha dosáhnout štěstí a naplnění života pouze vlastními silami. Toto vše vede člověka ke hříchu, jenž je bariérou v přijímání Boží lásky, někdy přímo jejím odmítnutím.
Obrácení (pokání) proto spočívá v tomto: obrátit se k Bohu, nechat se Bohem milovat a v síle této lásky se pak vydávat po jeho cestách. Cesta obrácení s sebou přináší jak “negativní” aspekt: osvobození od hříchu a zla, tak aspekt “pozitivní”: rozhodnutí pro dobro. V této perspektivě lze pak slavit svátost pokání, jakožto zásadní bod cesty obrácení pokřtěného člověka.

Modlitba
Modlitbou se sbližujeme s Bohem. Je příležitostí přezkoumat a probrat s Pánem vše důležité z našeho života. Modlitba je ale též projevem naší lásky k bližním, modlíme-li se za druhé, za známé i neznámé, za lidi, kterým tato služba může prospět. Modlitbou už je vědomý život v Boží přítomnosti

Půst
Postem zdaleka není myšleno jen odepření si jídla. Půst je zřeknutí se čehokoliv, co je v našem životě postradatelné, zbytečné nebo překážející, co nás spoutává. Skrze něj dáváme ve svém životě větší prostor Bohu a máme možnost více poznat sami sebe…

dodržuj : Popeleční středu a Velký pátek jako zvláštní dny půstu: jen jednou se najez dosyta a odřekni si maso. Přinášej páteční oběť – může mít různé formy: zřeknutí se masa, omezení konzumu. To, co je díky této páteční oběti ušetřeno, by mělo přijít k dobru lidem v nouzi. Smyslu páteční oběti odpovídají také různé formy osobní a společné modlitby stejně jako služba a pomoc druhým. Zřeknutí znamená, když k nutkání „muset mít“ řekneme ne. Zřeknutí se znamená svobodný, zodpovědný a uvědomělý život.

Almužna, činění dobra

Almužnou, činěním dobra – tím, čeho se postem vzdáme, můžeme obohatit toho, kdo to potřebuje. Almužna může znamenat: dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost, hmotné prostředky všem těm, kteří to potřebují. Počínaje vlastními dětmi, životními partnery, rodiči, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavné… Zřeknutím se něčeho ve prospěch bližních realizujeme základní přikázání lásky a  ztotožňujeme se s Kristem.
České slovo almužna vzniklo z řeckého elemosyné, které znamená milosrdenství, milosrdný vztah. Dobro činíme už tehdy, když s druhými sdílíme čas a pozornost, radost i bolest

Smíření
Smíření je postoj, který nás orientuje na Boha. Zakusit smíření znamená vyměnit zlo za spásu.
Ježíšova výzva k obrácení míří především k obrácení srdce, k vnitřnímu pokání. Bez něho zůstávají všechny skutky neplodné a lživé. „Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, která je dobrá, po ní se vydejte a vaše duše naleznou klid.“ (Jer 6,16)

 

www.vira.cz : Použitá a doporučená literatura: Klemens Richter, Liturgie a život, Vyšehrad 1996; Anselm Grün, Půst, Karmelitánské nakladatelství 1995; Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Tok 1995; Dokument Kongregace pro bohoslužbu Řím, Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, Česká liturgická komise 1991; Aleš Opatrný, Stůl slova, Karmelitánské nakladatelství 1997; Romano Guardini, O modlitbě, Zvon 1991; Katechismus katolické církve, Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství.

 

Půst
Dává nám tělesně pocítit že jsme na cestě

Církev vždy vycházela v zásadě z toho, že všechny potraviny stvořil Bůh, a proto jsou dobré. Zároveň však věděla, jak účinkují jídla na tělo i duši člověka. Tyto znalosti se obrazily v její postní praxi.
Půst nám dává tělesně pocítit naše nejhlubší určení, že jsme totiž na cestě k Bohu a že jen Bůh může ukojit náš nejvnitřnější neklid. V postu se člověk sklání svým tělem, jež je postem stravováno, před nekonečným Bohem, který jediný je s to utišit jeho nejhlubší (a nejvnitřnější) hlad. Celým tělem tak člověk křičí po Bohu.

 

Masopust
lidový svátek, který se slavil před Popeleční středou

Masopust je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem i masopust. Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek“ či „tučňák“. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.
Hlavní masopustní zábava začínala o „masopustní neděli“. Také toho dne byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal „mužovský bál“, kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.
Vyvrcholením masopustu bylo úterý. Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti „maškarádů“, jaké taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny – něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí. Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně. Mezi ně patřil např. medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala tzv. klibna (= šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších. Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku „pochováním basy“ (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.

 

Zpracováno podle knihy Vlastimila Vondrušky „Církevní rok a lidové obyčeje“ (str. 48-49); vydalo nakladatelství DONA v Českých Budějovicích v roce 1991.

 

Velikonoce
Svátky jara?

Máme pro vás dobrou zprávu! Zaslíbení, která Bůh dal, vyplnil, když vzkřísil Ježíše. (srov. Sk 13,32-33)

Ve velikonočním tajemství jsou dvě hlediska: svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu, svým vzkříšením nám zjednává přístup k novému životu a otevírá nám nebe.

Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou pravdou víry. Velikonoce proto nejsou svátkem jako ty ostatní: je to „svátek svátků“, „slavnost slavností“.
O VELIKONOCÍCH:

Velikonoce jsou spojovány s jarem, to proto že opravdu časově spadají do tohoto ročního období             (Boží Hod velikonoční je vždy první neděli po prvním jarním úplňku). Asociaci můžeme vidět v tom, že na jaře se zem probouzí k životu. Pohanské národy slavily v tomto období, kdy znovu ožívá příroda, svátky plodnosti . Křesťanské velikonoce v tomto svátku oslavují Kristovo zmrtvýchvstání, které otevírá cestu k životu pro každého člověka

KŘESŤANSKÉ VELIKONOCE:

Vzkříšení Ježíše Krista je pro křesťany centrálním bodem jejich víry, smrt není konec, ale nový začátek nového života, proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. Na velikonoce se křesťané připravují 40ti denním obdobím nazývaným postní doba, které začíná Popeleční středou. Je to původně doba, kdy lidé toužící přijmout křest (katechumeni) zintezivnili svoji přípravu. Ostatní křesťané se brzy připojili, aby si tak sami svojí víru oživili. Po velikonocích nastává velikonoční doba, která trvá 50 dní do svátků „Seslání Ducha svatého“, kdy se připomíná další událost. Velikonocemi totiž nic neskončilo. Apoštolové se v dalších 40ti dnech setkávali se vzkříšeným Kristem. Při posledním setkání jim Kristus řekl, že již ho neuvidí, ale dostanou zvláštní posilu – dar Ducha svatého. Ten dostali za dalších 10 dní. Vlastní velikonoce se slaví v tzv. svatém týdnu, který začíná Květnou nedělí. Ve velikonočním období se nosí bílá barva, barva světla, barva která připomíná roucha, která si oblékali nově pokřtění v prvotní církvi, aby symbolizovala nový život.

 

 

Přílohy :

Narození Ježíše
Vyprávění s ilustracemi M. Fjodorova
z knihy „Vánoce – soubor různých textů“

V té době byl Izrael součástí Římské říše. Římský císař chtěl vědět, kolik mužů a kolik žen tam žije; proto nařídil soupis lidu, který probíhal takto: každý muž, který byl hlavou rodiny, musel jít do města svých předků a tam nechat zapsat svou rodinu.

Josef byl potomkem Davidovým, musel tedy zamířit do města Davidova, do Betléma. Vzal s sebou i Marii, kterou už přijal do svého domu jako svou nevěstu. Když dorazili do Betléma, zjistili, že město je plné lidí, kteří sem přišli kvůli soupisu. Protože už nenašli místo pod střechou, museli se spokojit s přenocováním v jeskyni, která zároveň sloužila jako chlév. A právě zde se narodil Ježíš, syn Mariin a Syn Boží. Na blízkých pastvinách hlídalo několik pastýřů svá stáda. Náhle se kolem nich rozzářilo velké světlo a anděl Páně jim řekl: „Zvěstuji vám velkou radost: v Betlémě se narodil Spasitel, Kristus Pán!“ Slovo Kristus má stejný význam jako slovo Mesiáš. Anděl vyzval pastýře, ať se jdou na Krista podívat. A k tomuto andělu, který s nimi hovořil, se přidali další andělé, kteří zpívali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ První, které Bůh dal zavolat, aby se poklonili jeho Synovi, byli tedy ti nejubožejší a nejchudší. Nedlouho po nich dorazili i vážené osobnosti: z východu přijeli mudrcové, králové, oblečení v honosných šatech, na velbloudech, s velkým počtem sloužících. Když pozorovali nebe, uviděli novou hvězdu: a když sledovali její dráhu, došli do Betléma a tam v Ježíšovi poznali krále Židů. Také oni před dítětem poklekli a nabídli mu své dary: zlato, kadidlo, vzácné svou vůní, myrhu a drahé masti. Pak se vrátili domů. (Lukáš 2 kapitola, Matouš 2 kapitola)

 

Pastýři u jeslí

Lukáš 2,8-17

Noc, kdy se Ježíš narodil, byla podivuhodná. Nejdřív vše vypadalo jako jindy. Na okolních stráních byli u svých stád pastýři, kteří se v noci střídali v hlídkách. Jejich druhové pokojně spali, když tu je probudilo nezvyklé světlo kolem. Probrali se a spatřili před sebou anděla. Zmocnila se jich velká bázeň. Anděl to viděl a řekl jim: „Nebojte se! Přicházím vám zvěstovat velkou radost. Dnes se vám i celému světu narodil v Betlémě spasitel. Jděte se tam přesvědčit. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Když jim to anděl řekl, objevilo se kolem nich množství nebeských zástupů, a pastýři slyšeli jejich radostný zpěv: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení.“

Pastýři ztratili strach a řekli si: „Pojďme do Betléma a podívejme se, co se tam opravdu stalo.“ Šli tam a brzy našli Marii, Josefa i to děťátko zabalené do plenek a položené do jeslí.

Pověděli Marii a Josefovi, co jim anděl oznámil. Všichni se nad tou zvěstí zaradovali, poklekli před děťátkem a z celého srdce oslavovali Boha. Pak pastýři odešli. Josef a Maria bděli nad jesličkami. Maria věděla, že na tuto noc nikdy nezapomene

 

Hvězda vede mudrce

Matouš 2,1-10

Nedlouho poté měli Maria a Josef nečekanou a vzácnou návštěvu. Byli to mudrci z dalekých východních zemí. Přišli nejprve do Jeruzaléma a tam se vyptávali, kde je ten právě narozený král Židů? Viděli totiž zvláštní hvězdu, která se objevuje jen při narození krále. Předpokládali, že narozený král bude v Jeruzalémě. Protože ta zvláštní hvězda oznamovala příchod neobyčejného krále, chtěli se mu poklonit. Jenže lidé v Jeruzalémě o narozeném králi Židů nic nevěděli. Hledání mudrců se doneslo až ke dvoru krále Heroda. Velmi ho znepokojilo, že má být někde v jeho blízkosti nový král. Chtěl panovat sám! Zavolal si velekněze a zákoníky a vyptával se jich, jak to s tím Mesiášem je, kde se má narodit. Řekli mu: „Podle proroků se Mesiáš narodí v judském Betlémě.“Herodes byl krutý král a chtěl si trůn udržet za každou cenu. Zosnoval plán, který mu měl pojistit panování před každým nebezpečím. Povolal k sobě tajně mudrce z východu a úlisně jim řekl: „Ano, ten Král se narodil v Betlémě. Jděte tam a najděte ho. Pak mi přijďte říci, kde ho najdu, abych se mu i já mohl jít poklonit.“ Mudrci se vydali na cestu. Šli za hvězdou, která je přivedla k betlémským jeslím. Tam se hvězda zastavila. Byli u cíle.

 

Dary pro Krále

Matouš 2,11-12

Mudrci přišli k jesličkám a uviděli dítě s Marií. Poklonili se jim a pak jim předali vzácné dary, které přivezli. Josef i Maria se nestačili divit. Dary mudrců byly dary, které se dávají králům!

První z mudrců řekl: „Přinesl jsem zlato pro Krále, který bude nad všechny vladaře světa.“ Druhý z mudrců položil před jesličky nádobku s myrhou. Řekl: „Toto dítě je nejvzácnější ze všech lidí.“ Třetí muž předal kadidlo. „Kadidlo je příjemné Bohu. Stejně i tento Král je milý Bohu.“

Tu noc, než se mudrci vydali na cestu domů, měli zvláštní sen. Bůh je varoval, aby se nevraceli ke králi Herodovi, ale aby šli jinou cestou. Mudrci Boží varování uposlechli a jinudy odcestovali do své země.

 

Tři králové
K+M+B
(P. Piťha) z knihy „Vánoce“ , vydal(o):  Comdes

Svátek Zjevení Páně, lidově zvaný sv. tří králů, je svým obsahem téměř totožný se svátkem Narození Páně. V obou jde o to, že se Bůh zjevuje jako člověk, dokonce jako právě narozené dítě. K tomuto dítěti nejprve přiběhnou prostí pastýři, kteří slyší jásající anděly ohlašující slávu Boží na výsostech a dobrou vůli a pokoj lidem na Zemi. Ti přijdou pohnuti vnitřním puzením, které vychází z jejich srdce. Jdou za tím, kdo je jako oni, kdo patří do Izraele. K témuž dítěti o něco málo později dorazí i králové-mudrci, kteří z pohybu a postavení hvězd neomylně vyčtou, že se narodí velký král, a to v Izraeli. Jsou to cizinci a jinověrci. Je úsměvné, jak tito mužové vědy, moderně řečeno intelektuálové, kteří se dobrali poznání o narození krále králů složitými výpočty a věděli o něm dříve, než k narození došlo, přijdou pozdě. Prostí pastýři jsou už zase zpátky u svých stád, když do Betléma vstupují učenci. Je tu skryto jakési ponaučení. Cesta rozumu může vést ke spásnému setkání s Bohem, ale je složitá a dlouhá, protože vede všemi možnými oklikami pochyb. Cesta srdce je daleko přímější, ale vyžaduje, aby srdce bylo citlivé a vnímavé. V druhém svátku se tedy Kristus zjevuje pohanům a v postavách svatých králů je zosobněno přijetí Krista za krále všech.

Tento svátek zjevení mohli bychom z hlediska lidstva chápat jako svátek přijetí nebo uznání Krista. Scéna klanění králů přinášejících dary připomíná holdování velmožů a králů vasalských zemí nově korunovanému králi. V linii tohoto uznání Kristovy vlády stojí dodnes to, že v tento den znamenáme dveře svých domů a domovů trojím křížkem a písmeny C, M a B. Tímto znamením se totiž přihlašujeme k obnovenému království Božímu a vymezujeme prostor, v němž uprostřed rozlámaného, zlého a hříchem opanovaného světa chtějí křesťané žít plně podle řádu a zákona Božího. Tato znamení tedy vymezují prostor pravdy a spravedlnosti. Jsou ovšem i znaky žehnání, které mají ostrůvky Kristova království hájit před náporem nepřítele. Tři známé litery nejsou začáteční písmena jmen králů: Kašpar, Melichar, Balthasar. Je to sice starobylý, přece však pozdní výmysl. Tři litery jsou zkratkou požehnání, které znamená Pán (řecky Kyrios) či Kristus (Christos) obydlí (latinsky mansionem) ať žehná (benedicet). Jak se stalo, že prvou literou je C, není dost jasné. Může to být odsunutím h z písmene ch, může to být latinský přepis řeckého k. Mnoho na tom nezáleží. Tato zkratka znamená Pán žehnej tomuto domu.

Postavy králů mají celou řadu významů. Předně znamenají tři fáze lidského života. Jeden je mladý, druhý je zralý muž, třetí je stařec. Říká se tím, že Kristus je Pánem každého života od počátku do konce. Králové jsou však i vladaři všeho pozemského času. Mladý král je králem budoucnosti. Na našem obraze je oblečen do zeleného roucha naděje. Překvapivé je, že králem přítomnosti je král stařec. Ten na obrazech zpravidla klečí u Ježíška a něco koná.

Králem přítomnosti, tohoto právě probíhajícího děje, je král stařec proto, že jsoucí okamžik brzo přejde do velikého prostoru minulosti. Právě tak jako stařec upadne do spánku smrti. Zralý muž, který stojí trochu nakloněn nad ním, je pak králem minulosti. Nedejme se zmást tím, že se jeví oproti starci velmi mladě. Zralost a plnost žití přichází v gotické představě teprve v hodině smrti. Smrt také zastavuje čas života, takže v této plnosti uzrání již navždy zůstaneme. Dalo by se říci, že každý v plné síle své osobnosti. Tento král je králem snědé, až i černé tváře. To ovšem není způsobeno sluncem, jak zpívá sazemi umouněný chlapec při tříkrálové koledě. Je to způsobeno stínem smrti, který leží nad minulostí. Tvář jejího krále je ve stínu. V tomto smyslu ukazují králové, že Kristus je Pánem veškerého času, je králem věčně.
Také dary, které králové přinášejí, mají symbolický význam. Jsou to substance v té době všech známých skupenství. Zlato zastupuje jako dokonalý kov všechno, co je skupenství pevného. Kadidlo zastupuje vše, co je skupenství plynného, a kapaliny zastupuje myrrha. Tu přináší král s temnou tváří, neboť to byla mast užívaná při pohřbech. Není nic a nikdo, co by se vymykalo z Kristovy Boží suverenity.

 

 

Nedělní mše :

V neděli se oslavuje vzkříšení Ježíše Krista. Lidé navštěvují kostely. U vchodu do kostela je kropenka, člověk si na čelo udělá kříž svěcenou vodou a tím si připomene svůj křest, pak poklekne, čímž zdraví Pána Ježíše ve svatostánku. Kněz se s ministranty připravuje v sakristii – podle barvy roucha, které má kněz na sobě, poznáme liturgickou dobu :

 

Fialová barva : znamená dobu adventní a dobu postní

Bílá barva : je pro dobu vánoční a dobu velikonoční

Červené roucho : toto si kněz oblékne při slavnosti Seslání Ducha svatého

Zelené roucho : má kněz v liturgickém mezidobí

Úvodní obřady :

• v kostele se rozeznějí varhany a lidé zpívají, v tu chvíli přichází kněz s ministranty. Lidé v kostele stojí.
• Spolu s knězem se žehnáme znamením kříže Ve jménu otce i syna i ducha svatého – Amen ( znamená pevný ve víře, stálý ).
• Poté společně vyznávají své viny a prosí za jejich odpuštění …
• Pokud není doba adventní a postní, následuje chvalozpěv …

Bohoslužba slova :

• Lidé se posadí, naslouchají čtení z Písma svatého
• Při zpěvu žalmu opakují se všemi odpověď
• O životě a učení Pána Ježíše čte kněz nebo jáhen z jednoho ze 4 evangelií : podle Matouše, Marka, Lukáše nebo Jana.
• Palcem si při tomto lidí dělají tři malé křížky : na čele, protože chějí o slovech přemýšlet, na ústech, protože je chtějí vyznávat a na hrudi, protože si slova Pána Ježíše chtějí uchovávat v srdci.
• Poté následuje promluva kněze.
• Po ní vyznávají víru, (následují přímluvy ) :

Věřím v jednoho Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho pána, Ježíše Krista, jednorozeného syna Božího, který se zrodil z otce, přede všemi věky : Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený nestvořený, jedné podstaty s otcem : skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze ducha svatého přijal tělo z Marie Pany a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici otce a znovu přijde, ve slávě, soudit živé a mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v ducha svatého, pána a dárce života, který z otce i syna vychází, s otcem i synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev, vyznávám jeden křest na opuštění hříchů, očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen .

 

Slavení eucharistie :

• příprava darů : ministranti připraví oltář k dalšímu slavení mše svaté – kalich a misál.
• k oltáři se přináší dary : chléb a víno ( paténa s hostiemi a konvice s vínem a vodou )
• umýváním rukou kněz vyjadřuje svoji prosbu, aby ho Bůh očistil od hříchu.
• Následuje eucharistická modlitba ( střed a vrchol celé mše svaté ): kněz pobízí, aby lidé pozvedli srdce k Bohu a děkovali mu :

Pán s vámi. – I s tebou.

Vzhůru srdce. – Máme je u pána.

Vzdávejme díky Bohu, našemu otci. – Je to důstojné a spravedlivé.

• Kněz pak pronáší díkůvzdání, které končí společným zpěvem…
• Proměňování se děje tak, jak to Kristus ustanovil při poslední večeři :

Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává.

Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku.

• lidé klečí
• následuje Vyznání víry :

Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, pane Ježíši Kriste.

• na konci eucharistické motlitby kněz pozvedá paténu s hostiemi a kalich se slovy :

Skrze něho a s ním a v něm, je tvoje všechna čest i sláva, Bože otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.

• Obřad přijímání : Kněz vyzívá – Pomodleme se, jak nás Pán Ježíš naučil :

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

• jáhen nebo kněz následně vyzívá : Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje ! ( lidé si s přáním klidu podávají navzájem ruce ).
• Kněz láme hostii, jako Ježíš lámal chléb apoštolům při poslední večeři ( přitom lidé zpívají a klečí , následuje vyznání… )
• Kněz přichází k lidem a i jim podává Kristovo tělo.
• Na závěr se uloží hostie do svatostánku a vyčistí se patén a kalich.

 

Závěrečné obřady :

Kněz lidem žehná ( lidé klečí ) – Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec, Syn i Duch svatý. Amen. Jděte ve jménu Páně. Bohu díky.

 

 

Čerpáno z :

 

Internetové stánky : www.vira.cz , www.krestanstvi.cz,

Dué, A., Lanka J.M. : Obrazový atlas dějin křesťanství. Portál, Praha 1998. s. 322.

Ratzinger, J. : Úvod do křesťanství. Petrov, Brno 1991.s. 255.

Fromm, E. : Psychoanalýza a náboženství. Aurora, Praha 2003. s. 124.

Kaňa J., a kol. : Nedělní misálek. Portál 1993. s. 99.

Literatura uvedená v textu :

 

Použitá a doporučená literatura: Klemens Richter, Liturgie a život, Vyšehrad 1996; Anselm Grün, Půst, Karmelitánské nakladatelství 1995; Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Tok 1995; Dokument Kongregace pro bohoslužbu Řím, Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, Česká liturgická komise 1991; Aleš Opatrný, Stůl slova, Karmelitánské nakladatelství 1997; Romano Guardini, O modlitbě, Zvon 1991; Katechismus katolické církve, Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství.