Ústní lidová slovesnost a literatura
Nejstarší (nepsané) slovesné projevy
Člověk si už od počátku uvědomoval význam slov při komunikaci. Slova mimo komunikace užívána pro vyjádření průpovědí, zaklínadel, zaříkadel či zažehnávání. Ty měly zajistit úspěšný lov, bohatou úrodu, odvrátit pohromy, nemoci, smrt apod. Slova byla často spojována s melodií a rytmem. Své zkušenosti vtělovali pravěcí lidé do pranostik, přísloví a pořekadel.
Pro získání a naklonění si přírodních sil vznikly postupně z magických úkonů celé obřady. Postupně vznikly i obřady rodinné (svatba, pohřeb apod.). Tyto obřadní cykly byly založeny na představách lidí o světě, o člověku a lidstvu, o vesmíru a jeho planetách, o střídání ročních období i o silách, které řídí osud světa i osud člověka. Takováto soustava názorů a představ je nazývána mytologií (její části jsou mýty).
magická průpověď, zaklínadlo, zaříkadlo, zažehnávání = založené na víře v magickou moc slova; většinou jako součásti obřadů; různá délka i forma, ale většinou veršovaná a rýmovaná; zpěvnost a rytmičnost; přání úspěšného lovu, veliké úrody, odvrácení pohrom, zahnat nemoci dobytka i lidí, zažehnat smrt, vybudit něčí náklonnost, přičarovat si majetek, ublížit nepříteli
pranostika = výrok s náznakem členění na verše, který vyjadřuje zkušenosti nabyté dlouhým stykem s přírodou; souvislosti mezi ročním obdobím, počasím a úrodou
pořekadlo = stručné, někdy rýmované, lidovou tradicí udržované vyjádření životních zkušeností, ale na rozdíl od přísloví bez mravního ponaučení
přísloví = krátká a jadrně vyjádřená průpověď, vyjadřující obecnou lidovou zkušenost a podávající mravní naučení nebo návod k jednání v určité situaci
mýtus = soustava názorů a představ o vzniku světa a jeho povaze, o životě bohů o přírodních jevech a jejich příčinách, o člověku a jeho vzniku, právech a povinnostech, o jeho životě pozemském i posmrtném; postupně se spojují v mytologii; psaný mýtus je nazýván bájí; první díla v dějinách všech národů
Folklór – lidová slovesnost
Folklór je kultura vznikající a šířící se před vynalezením písma nebo nezávisle na psané literatuře v ústním podání. Obměňování skladeb a vznik různých variant příběhů způsobeny díky nezávislému předávání příběhů z přednášejícího na kolektiv a dále.
Zahrnuje lyrické písně (milostné, ukolébavky, pracovní apod.), balady, hrdinskou epiku, lidové pohádky, pověsti, proroctví, lidové drama apod. Do současnosti prostupují žánry jako lidová píseň, vyprávění ze života, anekdota, pohádka, pověst či pověrečná povídka.
Rozlišujeme vesnický folklór a městský folklór.
Po vynalezení písma se lidová tvorba rozvíjela i v psané formě (písmácké zápisy, kroniky, příležitostné verše a nápisy).
píseň = básnická skladba určená ke zpěvu; jednotná stavba strof a zpěvný, rýmovaný verš; podle původu písně lidové a umělé; různá podoba i zaměření
pohádka = prozaický žánr lidové slovesnosti s poutavým dějem, v němž hrdina překonává nástrahy, aby splnil obtížný úkol, a to s pomocí nadpřirozených bytostí nebo kouzelných předmětů; neváže se ani k historické události ani k určité osobě; ustálená podoba postav a prostředí; dělí se na kouzelné (nadpřirozené bytosti), zvířecí (zvířata vystupují jako lidé), legendární (biblické postavy), novelistické (spoléhání na vlastní síly a schopnosti)
pověrečná povídka = mezistupeň mezi kouzelnou pohádkou a pověstí; krátké vyprávění o zážitcích s nadpřirozenými bytostmi, úkazy nebo jevy za jistých časových okolností nebo při jistých příležitostech
pověst = žánr lidové vypravěčské prózy, který se váže na nějakou historickou událost, osobu nebo místo či předmět, ale je zcela nebo částečně vybájen; dělí se na místní, historické, legendární, erbovní apod.
Lidová ústní slovesnost ovlivnila mnohé české autory (v 19. stol. F. L. Čelakovský, K. J. Erben, B. Němcová, A. Heyduk, J. V. Sládek, ve 20. stol. V. Nezval, J. Seifert, J. Skácel a další).
Vedle lidové existuje ještě tvorba pololidová (kramářské písně, knížky lidového čtení, interludia) a tvorba zlidovělá (zlidovělé písně – např. Kde domov můj).
Historie
Mezi nejznámější středověké písně vzniklé na našem území patří písně Hospodine, pomiluj ny! (nejstarší česká duchovní píseň se staroslověnskými znaky; plnila funkci první české národní hymny) a Svatý Václave, vévodo české země (druhá nejstarší česká píseň; i ona plnila funkci české hymny).
Středověká dvorská lyrika v Čechách je obdobou západoevropské trubadúrské poezie. V českém prostředí vznikala často tzv. alba (svítáníčka) a milostné písně – Dřěvo sě listem odievá, Noci milá, Měj sě dobřě, srdečko, Závišova píseň (umělá píseň).
V renesanci u nás z lidové tvorby vyniká především zábavná próza, a to Historie o bratru Janu Palečkovi (šašek krále Jiřího z Poděbrad) a Frantova práva (parodická pravidla pijáckého cechu; absolutní oslava radostí života i kritika společnosti a hlouposti).
knížky lidového čtení = zábavná četba (hlavně dobrodružné příběhy), která byla rozšiřována do širokých lidových vrstev už v 16. stol. v době humanismu a v 1. pol. 18. stol. v době úpadku českého jazyka a literatury byla vedle kramářské písně a nábožensky výchovné literatury jedinou českou vydávanou literaturou u nás
parodie = imituje a karikuje určité literární dílo nebo typ určitých děl zvýrazněním některých jeho typických rysů a obvykle i jejich konfrontaci s prvky, které poetika parodovaného díla nepřipouští; rozlišujeme komickou a satirickou parodii
Barokní tvorba lidová a pololidová je blízká lidu. Někde známe i autory – většinou samoukové. Provozovala se spíše ve městech – jemné opovržení vesnickým lidem. Útvary pololidové tvorby jsou interludia (Václav František Kocmánek), písmácké paměti (František Jan Vavák) a kramářská (jarmareční) píseň.
interludium (mezihra) = krátká dějově nenáročná fraška, z venkovského prostředí určená městským divákům; zprvu řazeno mezi vážná díla, poté se vyčlenilo; provozováno o masopustech
písmácká literatura = paměti a kroniky zachycující ovzduší doby; i próza naučná a výchovná a někdy též poezie v tradici lidové písně, kramářské i duchovní; uplatňují se v baroku a dále v době NO
kramářská píseň = zpívala se na jarmarcích a na poutích a rozšiřovali ji potulní kramáři, kteří lidem rozdávali letáčky s texty písní; byly zpívány za doprovodu flašinetu a zpěvák nebo jeho pomocnice ukazovali hůlkou na jednotlivé výjevy na obrázcích, jejichž seriál byl vyvěšen na zdi; měla mnoho slok a zpívala o aktuální politické, vojenské a společenské události, různých pohromách, válkách, povodních, loupežných přepadeních, vraždách, hrůzostrašných historkách, milostných příbězích
Lidová tvorba je kolektivním výtvorem. Vznikala spontánně v prostředí lidu a byla mu také určena. Formovala se delší dobu. Žánrově i tematicky je bohatší (pranostika, pořekadlo, přísloví, ukolébavka, mýtus, hádanka, píseň, pohádka…). V baroku byla velice oblíbená blanická pověst (blaničtí rytíři pomáhající české zemi), selský otčenáš (modlitby k Bohu, aby se žilo lépe) a lidová poezie (milostné písně, říkadla).
František Ladislav Čelakovský
- narodil se ve Strakonicích jako syn tesaře; studoval filosofii, avšak byl vyloučen za čtení Husovy Postily; pokračoval v Rakousku; stal se vychovatelem; dělal redaktora Pražských novin a jejich přílohy Česká včela; z novin byl vyloučen za kritiku ruského cara utiskujícího Poláky; stal se profesorem slavistiky ve Vratislavi; zemřel v Praze
- studoval slovanské jazyky a zajímala ho lidová slovesnost; sbíral a vydával poezii všech Slovanů (originály i překlady)
- přistoupil také k tvorbě ohlasové poezie; původně chtěl vytvořit ohlasy všech slovanských národů, ale podařily se mu jen ohlasy ruské a české
Slovanské národní písně
Mudrosloví národu slovanského v příslovích
Ohlasy písní ruských
- čerpá z ruských bylin (staré bohatýrské zpěvy); převažují básně epické (Čurila Plenkovič, Ilja Volžanin); časté užití rusismů (ruská slova v českém textu), které dodávaly pocit autentičnosti
Ohlasy písní českých
- obrazy ze života českého venkovského lidu z konce 30. let 19. stol.; převažuje lyrika a satira; sociální a milostné básně někdy až písně s politickým podtextem
- oba ohlasy přirovnávány k přírodě kraje, kterému jsou věnovány
- básně Pocestný (sociální podtext), Vrchní z Kozlova (satira), Toman a lesní panna (večer před sv. Janem varuje sestra Tomana, aby nejezdil za svou milou přes doubravu; když zjistí, že je mu milá nevěrná, jede schválně přes doubravu, kde ho omámí lesní panna; spadne z koně a zlomí si vaz; příčina – zhrzená, ale vášnivá láska)
Karel Jaromír Erben
- narodil se v Miletíně v řemeslnické a písmácké rodině; studoval práva a filosofii v Praze; znal se s Palackým; pracoval v archivech – vědecká činnost; vydal dílo Jana Husa – historická činnost; navazoval na Čelakovského – sběratelská činnost
Prostonárodní české písně a říkadla
Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských
České pohádky
Kytice pověstí národních
- umělá tvorba na lidovou slovesnost; jednotlivé balady nejdříve vycházely v časopisech; čerpá z pověstí, bájí, legend a pohádek
- motivy viny a trestu (rouhání; neúměra provinění a trestu), pověrčivosti, nadpřirozena, pokání (Záhořovo lože – reakce na Máj; Erbenovi se nelíbilo, že hlavní hrdina Máje nečinil pokání) a láska (mateřská i milenecká)
- v Kytici se inspirovali hudebníci, dramatici (Z. Fibich), divadelníci (Suchý, Šlitr, Voskovec, Werich)
- jazyk – užity poetismy, archaismy, zdrobněliny, zvukomalebná slova (Vodník), lidová slovesnost, přímá řeč, přechodníky, neslovesné věty (zhuštěný text); dále se objevuje hyperbola, personifikace, přirovnání, epiteton
Božena Němcová (vl. jm. Barbora Panklová)
- nejasnosti okolo data narození, původu (pravděpodobně dcerou nevlastní sestry Kateřiny Vilemíny Zaháňské Dorothae Korunské); oficiální otec Němec, štolba u Vilemíny Zaháňské, Jan Pankl a matka Češka Terezie Novotná; mládí strávila v ratibořickém údolí u České Skalice; největší vliv na ní měla její babička Magdaléna Novotná; byla dána na výchovu na zámek ve Chvalkovicích (zde se poprvé setkala s romantismem); na nátlak matky se provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce (vlastenec, který nebyl oblíben u nadřízených, a proto byl často překládán); jejich manželství nebylo šťastné; v letech 1842 – 1845 pobývala v Praze, kde se seznámila s vlastenci; další vliv Chodska (zabývala se lidovou slovesností); zde prožila revoluční rok 1848; po přeložení jejího manžela na krátký čas na Slovensko byl Němec odvolán z úřadu; v padesátých letech se ocitla v tísni (zemřel jí syn Hynek) a sama onemocněla (napsala Babičku) + finanční problémy; roku 1861 odjela do Litomyšle, aby dohlédla na tisk Babičky; odtud byla manželem odvezena a v Praze zemřela
Národní báchorky a pověsti
Slovenské pohádky a pověsti
František Patočka
Čerti na Ještědu
- soubor krátkých próz zachycující pověsti libereckého kraje
František Sušil
František Bartoš
- nejznámější sběratelé lidových písní
VÝZNAM: lidová, pololidová a zlidovělá tvorba se rozvíjela především v dobách útisku českého národa (baroko, národní obrození) nebo při vnější hrozbě (nacistická okupace – sbírka Láska a smrt sestavená Halasem a Holanem). V těchto situacích se literární tvůrci a vůbec všechny osoby kulturního života obracely ke kořenům své kultury, aby vyzdvihly důležitost národa. Dnes zaujímá lidová tvorba pozici satirického prvku (anekdoty). Svůj původní charakter si udržuje na venkově.
B) Český národní jazyk a jeho útvary
- národní jazyk je jeden ze základních znaků národa, vyvíjí se s vývojem společnosti a lidské činnosti a je výrazem národní jednoty
Spisovná čeština
- reprezentativní útvar národního jazyka, jednotný na celém území (jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti – v tisku, rozhlase, televizi, ve škola apod.)
- vznikla na základě středočeského nářečí
- hovorová čeština – mluvená podoba spisovné češtiny; v běžném osobním styku (např. moc krásný, můžu, nsem, to je fakt)
Nářečí (dialekty)
- místně a zeměpisně odlišené; rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví
- v současné době se nářeční rozdíly stírají (jsou jen v mluvě starších, častěji na vesnici) pod vlivem školy, hromadných sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel
- pozůstatky: v Čechách v okrajových oblastech (chodské, podkrkonošské nářečí), na Moravě (oblast hanácká, moravskoslovenská, lašská)
česká nářečí hanácká nářečí moravskoslovenská nářečí slezská nářečí
strejc stréc strýc stryc
vozejk vozék vozík vozik
mouka móka múka muka
Nadnářeční útvary (interdialekty)
- existují např. interdialekt hanácký, lašský
- nejdůležitější je obecná čeština – vyvíjí tlak na spisovnou češtinu (vokno, mlíko, dyby, ňák, s dětma, zlatej, pěkný knihy, mladejch lidí, bejt, píct, schvalujou, ouřad)
Sociální diferenciace češtiny
- profesní mluva – mluva v různých povoláních, např. zedníci (fanka, šalovat, kalfas)
- slang – mluva zájmových skupin, např. myslivecký (pírko, slechy, světla, barva), studentský (bajle, koule, puma, matyka), sportovní (meruna, banán)
- argot – mluva společensky deklasovaných vrstev, např. zlodějský (káča, prkenice, špicl)