SPALOVAČ MRTVOL – LADISLAV FUKS
FUKS, Ladislav. Spalovač mrtvol. Vyd. 6., V EMG 3. Editor Miloš Pohorský. Praha: Odeon, 2013, 141 s. ISBN 978-80-207-1470-1.
„Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není.“
Ladislav Fuks (1923–1994):
® Zámek Kynžvart (1958)
® Pan Theodor Mundstock (1963) ® Obraz Martina Blaskowitze (1980) ® Spalovač mrtvol (1967) ® Příběh kriminálního rady (1971) ® Oslovení z tmy (1972) ® Křišťálový pantoflíček (1978) ® Vévodkyně a kuchařka (1983) ® Moje zrcadlo (1995)
|
- psychologické prózy, prostupování reality sny, halucinacemi, iluzemi; autobiografie (uzavřený, sensibilní hoch)
- výrazné téma osud židů za 2. sv. války
- travestita, homosexuál
- sbírka morbidních kuriozit
- po vydání Pan Theodor Mundstock se
stal velmi uznávaným v ČSR i Evropě,
ale na konci 60. let se dal na stranu
komunismu
Spalovač mrtvol
kompoziční vrstva:
forma: próza
druh: epika
žánr: román (novela) s hororovými a groteskními prvky
kontext: válečná próza, 2. vlna
postup: chronologický
autorský postoj: vážný, ich-forma
tematická vrstva:
téma: proměna vzorného otce rodiny, zaměstnance krematoria, měšťáka, československého občana pod vlivem fašismu v nekompromisního psychopata a vraha svých nejbližších
časoprostor: 1937–1939 a těsně po válce (květen 1945), Praha
motivy: rodina (její spořádaný život), krematorium (řád a preciznost), kniha o Tibetu (tibetská filosofie), fašismus, němectví, ovlivnění, casino, synagoga, panoptikum, restaurac
postavy:
- Karl Kopfrkingl (Roman): spořádaný, precizní, puntičkářský Pražan (knihu vypráví on, působí, jakoby poslouchal jen sebe), lehce ovlivnitelný, náchylný k víře v něco nekonečného, transcendentního
- Marie (Lakmé): Karlova manželka, hodná, slušná, spořádaná, je naznačeno, že žije v obavách, ale moc nevystupuje
- Zina: dcera (16 let), najde si přítele
- Milivoj (Mili): syn (14 let), toulá se, je neustále zadumaný, má rád sladké
- Wilhelm Reinke (Wili): rodinný přítel, nacista, přesvědčí Karla
- Bettelheim, pan Strauss, pan Rubistein: židé z Kopfrkinglova okolí
- pan Vrána, pan Fenek, pan Dvořák, pan Beran a pan Zajíc: zaměstnanci krematoria,
děj: Pan Kopfrkingl žije jen svým přesným řádem smrti v krematoriu a svou rodinou, snaží se je lépe zabezpečit, dává jim najevo lásku, má rád krásné věci. Pomalu ale podlehne vlivu nacistické ideologie (přítel Reinke), pozná svou „nadřazenost“ a pomalu přejme názor, že mohou přežít a svět změnit k lepšímu jen silní lide: těmi, co dříve litoval opovrhuje. Dokonce je i „donucen“ (vlivem nacismu se z něj stane psychopat) zabít svou ženu (napůl židovka, je přesvědčen, že ji pomáhá) i syna, ve kterém vidí slabého čtvrtečního žida. Jeho dceru se mu zabít nepodaří, protože se psychicky zhroutí. Přesto i po válce věří, že všechny zachránil a zajistil světu lepší život.
úryvek:
„Ach, ty letošní Vánoce,“ usmál se pan Kopfrkingl v jídelně na Lakmé, která právě otírala sedátka židlí, a pak pohlédl do rohu, kde stál velký vánoční stromek, a řekl: „Jak jsou požehnané. Noví abonenti žehu se jen hrnou, každý utíká od země k žárovištím a popelu. Dárky pro obě naše slunné,“ řekl, míně asi děti, „jsem vlastně pořídil z provizí. Pan Strauss má vskutku úspěch, ten dobrý, svědomitý člověk, kdepak asi letos večer bude. Z vrátnice musil jít,“ pan Kopfrkingl pohlédl na skříňku, kde visela fotografie rodiny ze Zininých narozenin, „žena mu umřela na krční souchotě, syn na spálu7 a já našel dalšího. Ale koho,“ usmál se otázce Lakmé, která stále čistila sedátka židlí, „také dobrého člověka, také svědomitého a poctivého, nějakého pana Rubinsteina. Ten tedy Žid asi bude,“ usmál se, „Rubinsteini Židé jsou. Býval zástupce Liby, co měla ložní prádlo, ale Liba ztroskotala. Lidé, zdá se, ložní prádlo nějak méně kupují. Pan Rubinstein nabízel ložní prádlo a teď bude nabízet kremaci,“ usmál se, „je to vlastně stejné. Obojí se týká ustlání a lehnutí, jednou dočasného, do postele, na jednu noc, podruhé věčného, do rakve, na věčné časy. Pan Rubinstein má také rád hudbu, zvláště Mozarta a Frimfa… Ale jedna věc mně na panu Rubinsteinovi vadí, totiž že je rozvedený,“ přistoupil k Lakmé u židle a něžně ji pohladil po vlasech, „byl bych radši, kdyby nebyl. Nebo když už, tedy kdyby byl aspoň vdovec jako pan Strauss nebo pan Holý,“ znovu Lakmé pohladil, „ale prosím. Je to jeho věc a nám nepřísluší vážit a soudit, kdoví, co za tím bylo. Každé manželství, nebeská,“ povzdychl, „nemůže být tak krásné a šťastné jako naše. Škoda,“ řekl a přistoupil ke stromku v rohu, „škoda, že tvá blažená matka k nám už nepřijde. Mohla by přijít už jen leda jako duch, až budu večer rozsvěcovat svíčky. Ale zato v pět se tu zjeví Willi…“ „Ty o něm mluvíš jako o strašidle,“ usmála se Lakmé s pohledem na židli, „Erna přijde také?“