Písemnictví staroslověnské a nejstarší období české literatury
1) počátky našeho písemnictví
– pol. 9. stol. – poč. 15. stol.
– česká literatura patří k nejstarším v Evropě (přes 1000 let)
– kulturní jazyky
– staroslověnština
– latina
– čeština
2) doba písemnictví staroslověnského (pol. 9. století, Velká Morava)
Když velkomoravský kníže Rastislav vysílal roku 862 posly k byzantskému císaři Michalovi s prosbou, aby do jeho země poslal učitele křesťanství, kteří by hlásali víru v řeči lidu srozumitelné, sledoval tím cíle nejen kulturní, ale i politické. Ještě před tím vyslal posly se stejnou prosbou k papeži, ale neuspěl.
Velkomoravská říše byla v té době vystavena silnému tlaku Východofranské říše (německé), jejíž panovníci pod záminkou křesťanství usilovali o politické připoutání velkomoravského státu k východofrancké říši a o závislost jejich panovníků na německých vládcích.
Když bratři Konstantin (později přijal jméno Cyril) a Metoděj přišli roku 863 na Moravu, nalezli v zemi již křesťanské misionáře, kteří tu patrně šířili od začátku 9. stol. křesťanství západního, latinského obřadu. Konstantin a Metoděj měli za úkol nově organizovat moravské křesťanství a vytvořit základy slovesné vzdělanosti.
K tomuto úkolu byli neobyčejně způsobilí, jelikož pocházeli ze Soluně, v jejímž okolí žilo slovanské obyvatelstvo, takže znali makedonské nářečí. Zdá se, že na Moravu přinesli již hotové překlady některých náboženských textů, především části bible a některých bohoslužebných textů. Jazyk, do něhož překládali a jímž učili, označujeme dnes jako staroslověnštinu nebo starou církevní slovanštinu. Byl to dialekt makedonský z okolí Soluně, který při tehdejší malé odlišnosti slovanský jazyků byl našim předkům srozumitelný. Písmo, jímž zapisovali K. a M. texty, bylo jejich objevem. Označujeme je jako hlaholici (z malých písmen řecké abecedy).
Slovesné texty vytvářené K. a M. i jejich žáky sloužily především náboženským obřadům, ale už se v nich objevují určité vztahy ke společenskému životu: úvahy o povinnostech vládců, o jejich poměru k poddaným a především obrana slovanskému jazyka a slovanské literatury. Vedle textů prozaických vznikly i texty veršované. Jako Proglas – předmluva k evangeliu, nejstarší dochovaná staroslověnská báseň připisované Konstantinovi, opírá se o byzantskou kulturní sféru s vlivy řecké (antické) vzdělanosti, patetický chvalozpěv a hlavně obsahu program cyrilometodějské misie, proklamuje nutnost vzdělanosti, právo na kulturu v srozumitelném jazyce = počátek demokratizace kultury, básnická krása: přenesená pojmenování (zvláštní přirovnání), oslovení, (nabádají ke čtení, vzdělání, nábožnosti – základní myšlenka, každý má právo na svůj jazyk).
K samostatným a literárně vyspělým dílům staroslověnského písemnictví patří Život Konstantinův a Život Metodějův – dříve panonské legendy (Panonie – římská kolonie na území Maďarska), nevšímají si příliš nadpřirozených úkazů a jsou zaměřeny spíše životopisně a na obranu díla Konstantinova a Metodějova.
Život Konstantinův – vypravuje dost podrobně o Konstantinových studiích, o jeho misijní činnosti v jižních oblastech dnešního Ruska, jako řecké legendy uvádí obsáhlé filozofické disputace, které Konstantin vedl s „nevěřícími“, a vyznívá jako obrana slovanského jazyka, vznikl nejspíš na půdě Velkomoravské říše, snad za přispění Metodějova.
Život Metodějův – byl napsán brzy po smrti prvního moravského arcibiskupa (885), jimž se Metoděj stal. Jeho autorem je některý z Metodějových žáků, je stručnější a kompozičně prostší, svým obsahem je bližší moravskému prostředí než Život Konstantinův.
Další díla tohoto období: Paterik (Knihy otců – vyprávění o mniších, vzdělatelná četba), Zákon sudnyj ljudem (pro laiky) a Nomokánon (církevní předpisy = právnická literatura) a také Kyjevské listy – hlaholicí psaný zlomek misálu (mešní knihy) – v jediném originále, překlad originálů, které se používaly při mších.
Činnost Konstantinova a Metodějova měla všeslovanský význam, protože jimi vytvořený spisovný jazyk a první literární díla pronikaly k jiným slovanským národům a dávaly předpoklady k jejich kulturní jednotě.
3) období západu dvou kultur (staroslověnské a latinské – 10. a 11. století)
– po Metodějově smrti převaha latiny a vlivů západní kultury – z toho plyne pronásledování Metodějových žáků (byli vypuzeni ze země)
– na samém počátku začátku 10. století po rozpadu Velkomoravské říše se začala rozvíjet staroslověnská kultura a literatura také v jiných slovanských zemích, kam odešli žáci Konstantina a Metoděje.
– staroslověnská vzdělanost se dostala do konkurence s latinskou kulturou (západní vlivy) a i ona začala také brzy přijímat podněty od slovesné tvorby latinské, 10. století žily ještě kultury vedle sebe a navzájem se ovlivňovali, ale v průběhu 11. století vytlačovala latinská vzdělanost staroslověnskou kulturu, protože církev a světská moc (Přemyslovci podporovali římskou církev a latinskou vzdělanost) nepřáli slovanskému obřadu. Posledním útočištěm slovanské kultury se stal Sázavský klášter (založený roku 1032), proslulý působením opata Prokopa (1097 mniši vyhnání Vratislavem II.)
– staroslověnská literatura
– centrum Sázavský klášter
– literární památky vzniklé na české půdě zpracovávají především životy českých světců – sv. Ludmily a sv. Václava z 10. století
– Život knížete Václava – prostý styl, srozumitelnost, zachycuje osobnost sv. Václava – jeho moudrost a učenost + jeho mučednickou smrt (zabít bratrem Boleslavem)
– Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu – pochází z 11. století (zpracování latinské legendy Gumpoldovy) – náročný styl, typická středověká legenda se zázraky, obsahuje Pražské hlaholské zlomky (modlitby)
– latinská literatura
– centrum pražské biskupství
– Kristiánova legenda = skladba mnicha Kristiana (Křišťan) nazvaná Život a umučení sv. Václav a babičky jeho sv. Ludmily – konec 10. století (pozn. Josef Pekař dokázal, že se nejedná o padělek ze 14. století, jak se domníval J. Dobrovský)
– důležitá i jako pramen pro poznání nejstarších českých dějin
– hrdina = světec – představuje náboženský ideál (kult světců z rodu Přemyslovců podporuje i státní moc a autoritu vládnoucích knížat)
– Legenda – (z lat. co má být řečeno) – veršovaný nebo prozaický útvar náboženské středověké epiky, vyprávění o životě, skutcích, zázracích, mučednictví světců, původně předčítány při mši v den svátku
– 1. česká píseň – Hospodine pomiluj ny – konec 10. století (v době zápasu s latinou)
– staroslověnský původ (zbytky stsl. slov), zpívána při slavnostních příležitostech (ve starším středověku fce hymny)
– prosba o mír úrodu
– jednoduchá forma – 8 veršů, bez rýmu a strofického členění
4) krátké období vítězství latiny a pronikání češtiny (poč. 12. stol. – pol. 13. st.)
– dějepisná próza – představují ji především kroniky – literární žánr, popis jednotlivých událostí v chronologickém sledu, styl byl prostý, věcný, hlavní pramen – stručné záznamy o úmrtí členů nějaké korporace (sdružení)
– první kronikář a zakladatel českého dějepisectví Kosmas (1045 – 1125)
– studoval v belgickém Lutychu, potom děkan svatovítské kapituly (jako děkan podnikl několik diplomatických cest – navštívil Uhry, Německo a Itálii), člověk na svou dobu neobyčejně vzdělaný
– člen kapituly = sbor při hlavním chrámu země
– svou latinskou Kroniku českou (Chronica Boemorum) začal psát roku 1119
– téma – české dějiny od nejstarších dob (začátek – po potopě se lidé rozešli do světa, báje – praotec Čech, Libuše, Přemysl, historická část začíná Bořivojem, konec – 30. 5. 1125 – vládl kníže Soběslav, 3 knihy:
– 894 – 1037 – 1. kniha (bájná)
– 1040 – 1090 – 2. kniha (co slyšel vyprávět)
– 1090 – 1125 – 3. kniha (co zažil)
– prameny
– nejstarší příběhy z doby pohanské (bájné podání starců) = 1. kniha
– vyprávění pamětníků = 2. kniha
– zážitky Kosmovy = 3. kniha
– styl
– živé vypracování, přímá řeč (dialogy), podrobné charakteristiky postav, citáty z římských autorů, próza prokládána časoměrnými verši (hexametr), rád své vyprávění zpestřuje odbočením od hlavního děje, aby uvedl vtipnou anekdotu nebo aby proložil text filozofickou či mravní úvahou, líčení bitev – z toho plyne – dílo nejen historické ale i umělecké (herojská kronika) – cesta k zesvětšťování literatury
– 1. dílo kronikářského typu – straní katolické církvi, zachycuje úspěchy Přemyslovců, chybí záměrně zmínka o slovenské vzdělanosti
– přijímal kritiku, při revizi se radil s autoritami, poznámky doplnil
– pokračovatelé
– kanovník vyšehradský zaznamenal příběhy z let 1126 – 1142
– kanovník Vincentius vylíčil události z let 1140 – 1167
– opat Jarloch, který vypráví příběhy z konce 12. století
– mnich sázavský – dějiny Sázavského kláštera
– ve středověkém kronikářství se Kosmově kronice může vyrovnat pouze Zbraslavská kronika ze začátku 14. století
– Vladislav Vančura – Dějiny národa v obrazech
– pronikání češtiny
– zprvu velmi neumělé – glosy (vpisy do latinských rukopisů, poznámky, překlady), např. Svatořehořské a Vídeňské
– první souvislá česká řeka: glos ze zakládající listiny Litoměřické (roky 1057)
– ale už na přelomu 12. a 13. století se může slovenská tvorba pochlubit českou duchovní písní Svatý Václave, vévodo české země
– světec zobrazen jako rytíř, po jeho smrti se dějí zázraky (krev, uzdravování nemocných)
– vyspělejší forma: 3 sloky, složitější styl i nápěv, básnické přívlastky, verše se zvukovou (asonance)
– z písně duchovní se stala slavnostní a válečná, později vlastenecký prosebný zpěv na celý český národ
– postava sv. Václava v českých zemích
– v době Karla IV. kult svatého Václava (zavedli ho již Přemyslovci), on sám se podílel na sepsání legendy, symbol univerzitní pečeť (Karel IV. klečí před sv. Václavem), na mincích, 13. století – patron sv. Václav (Čech), společná pečeť: signum – totožné s pečetí zemského soudu
– básně se svatováclavskou tématikou – Karel Toman, František Halas, Jan Zahradníček (Stará země), Jaroslav Durych – Cesta sv. Vojtěcha, V. Körner – Smrt sv. Vojtěch, náměty zfilmovány 1984 – Zánik samoty Adelhaid, Písečná kosa
– v této době byla jediným nositelem vzdělanosti církev. Při kostelech a klášterech vznikaly už od 10. století školy, vzdělávající původně kněžský dorost, ale později také syny šlechticů. Učilo se jen základním vědomostech – čtení, psaní, počítání. Vyšší vzdělání poskytovaly tzv. katedrální školy, zřizované v sídlech biskupa.
– středověké knihy – původně psány na pergamenech, ale od 13. století na papír, začáteční písmena větší (iniciály) a bývala zdobena miniaturními kresbami neboli iluminována
5) vnik česky psané literatury (přelom 13. a 14. století – 15. století)
– časové vymezení: vrcholný středověk, vláda posledních Přemyslovců (podporovali německou slovesnou tvorbu a uváděli k nám západní rytířskou kulturu – říká se jí kultura gotická) a Lucemburků
– proces
– demokratizace a zčeštění literatury
– laicizace (zesvětštění) – autoři nejen kněží, témata nejen náboženská
– zvláštnosti staročeských památek
– výlučné postavení verše (vliv ústní lidové slovesnosti, ústní šíření literatury, určena pro poslech, neznalost písma)
– nezájem o původnost námětu (cizí prameny)
– zlomkovitost, anonymita autora, obtížná datace
– žánry
– duchovní lyrika (Ostravská píseň, Kunhutina modlitba)
– duchovní epiky (legendy, např. o sv. Jiří)
– světská lyrika, světská epika (epos, kronika), sociální satiry, drama, zábavná a odborná próza
- a) literatura počátku 14. století
– Alexandreis – přelom 13. a 14. století
– neznámý autor, asi šlechtic (v díle – povýšený postoj k měšťanům i opovržení k sedlákům, záliba v lovu a znalost rytířských i válečných výrazů)
– téma – oslava makedonského krále Alexandra Velikého (pod maskou nejspíš vystupuje český král Přemysl Otakar II., který podobně jako Alexandr pronikl do cizích zemí a své výboje zaplatil zdravím a smrtí
– skladatel podle tématu pramene vypravoval o Alexandrově osiřelém dětství a jeho přípravě k úkolům panovníka a vojevůdce za vedení Aristotelova, potom provází hrdinu na jeho výbojích až k smrti v Babyloně, z Alexandra udělal křesťanského krále a z jeho reků rytíře, kteří táhnou proti nevěřícím Peršanům (křížové výpravy), někteří mají česká jména, misí se prvky historické i pohádkové, závěr básně se mění v zamyšlení nad smyslem života, nad cestami za lidským štěstím a ve výstrahu, ke zpracování v Alexandrovi ožívá soudobý typ rytíře a do jeho zobrazení pronikají některé osobité rysy vyplývající z ideálů českého šlechtice a panovníka, zvláštní forma průpovědi, obsahující mravní ponaučení tzv. gnómy (trojverší), forma – rytířský epos, charakter náročného literárního díla a je zpracována v pravidelném osmislabičném verši, který je častý ve středověké epické literatuře
– kompozice – předmluva, výklad Alexandrova původu, hrdinské činy, smrt, marná cesta za světovládou a slávou
– předlohy – latinská a německá
– rozsah – asi 9000 veršů (zachovala se třetina – 9 zlomků)
– napsáno v období, kdy je literatura laiky vytvářena a pro laiky určena
– Dalimilova kronika
– počátek 14. století
– autor neznámý (název je omyl z 16. století)
– pochází z prvních let vlády Jana lucemburského a vyniká uvědomělým pojetím českých dějin
– téma – dějiny od nejstarších dob do roku 1314
– první veršová kronika psaná česky – přímo reagovala na dobu oblibu cizích látek a rytířské epiky v českém prostředí, volbou námětů z českých dějin, pojetím i zpracováním chtěl autor vytvořit typ aktuálního a společensko-kritického díla (zasahovalo by přímo do běhu událostí a působilo především na stanovisko české šlechty)
– proniká vlastenecké cítění, zahrocené proti cizincům (proti přívalu němectví, hledá spojence v českém sedláku – viz. Oldřich a Božena a straní nižším vrstvám), promlouvá a varuje prostřednictvím historie, autor často nerozeznává mezi skutečnými událostmi a pověstmi, přenáší názory své době do nejstarší minulosti a nejednou si vypomáhá fantazií
– prostý básnický výraz, verše nestejné dílky (bezrozměrný verš s různým počtem slabik)
– prameny – kroniky (Kosmova), pověsti místní a rodové, zprávy starších současníků i vlastní zkušenosti
– nemá historický podklad, historické údaje
- c) literatury doby Karlovy
– 2. polovina 14. století
– rozvoj města, založení univerzity (1348) a vznik pražského arcibiskupství (1344), styk Prahy s Evropou, doba vlády Karla IV. a později jeho syna Václava IV. je dobou vyspělé gotické kultury – kolébka Francie, kde byl Karel vychováván, Praha – kulturní středisko Evropy, charakteristický znak – rozkvět české prózy
– jazyk úřední a evropské vzdělanosti – latina
– důležité památky – Karlův most, Karlštejn, svatovítská katedrála, hudební kultura – ovlivňována i francouzskými podněty, pomáhá k rozkvětu nejen latinskému liturgickému zpěvu, ale i světským písním
– za vlády Václava IV. propukají rozpory mezi králem a bohatými patriciji a mezi chudými řemeslníky
– do tvorby začínají zasahovat i měšťané a žáci, čím se literatura dostává blíže lidu
– obecná charakteristika literární tvorby
– vkus doby se odráží i ve slovesném umění
– legendární tvorba, jejíž první česky psaný cyklus veršovaných skladeb o Jidášovi, o Pilátovi, sv. Alexandrovy, o mládí Panny Marie aj., pochází z rozhraní 13. a 14. století, se už nespokojuje s prostým líčením života světců, soudobé legendy kupí často zázrak za zázrak, krvavé mučednické výjevy se střídají se scénami milostného vytržení, láska splývá k nerozeznání se smyslovostí
– proti vznešenému světu urozených rytířů, jejich dobrodružství a milostných příhod, zobrazených v dramatickém zlomku zvaném Mastičkář, nebo i v některých skladbách žákovské poezie, vyhraňují se dvě křídla slovesné tvorby: první chce zachovat starý styl i námět literatury (konzervativní) a druhý je jakási satirická produkce napadající dobové zlořády i díla s prvními náznaky společensko-reformních snah
– slovesná doba tvorby Karlovy je velmi členitá, vedle veršovaných útvarů se objevují i útvary prozaické, vedle rozvinuté duchovní lyriky (vyspělá duchovní píseň Modlitba Kunhutina – už kolem roku 1300) se prosazuje písňová tvorba světská a odborná a naučná literatura (Tomáš Štítný ze Štítného), vzniká i staročeské drama