Literatura na našem území do konce 15. století
Literatura staroslověnská a latinská (pol. 9. – poč. 13. stol.)
Roku 863 přišli na Velkou Moravu dva bratři ze Soluně Konstantin (Cyril) a Metoděj. Přinesli s sebou již hotové překlady některých náboženských textů a některých bohoslužebných textů. Pro tyto potřeby upravili z řecké abecedy první slovanské písmo – hlaholici (později bylo vytvořeno zjednodušené písmo – cyrilice/kyrilice, které se stalo základem azbuky). Jazyk, do něhož překládali, označujeme dnes jako staroslověnština.
Proglas
- předmluva k překladu evangelia
Život Konstantinův a Život Metodějův
- díla pojata jako životopisy obou bratří a obrana jejich díla i slovanského jazyka a kultury; druhé z nich kompozičně chudší a méně náročnější
legenda = veršovaná nebo prozaická epická skladba; vypráví o životě, skutcích, zázracích a mučednické smrti církevních světců; vedle historicko-životopisných údajů je propletena fantazií autora
Po Metodějově smrti nabývala převahy latina a vlivy západní kultury. Metodějovi žáci byli pronásledováni, a tak odcházeli do sousedních zemích, především do přemyslovských Čech. Ve velké konkurenci latiny se posledním útočištěm staroslověnštiny stal Sázavský klášter včele s opatem Prokopem.
Legenda o sv. Václavu
Život a umučení sv. Václava a babičky jeho sv. Ludmily = Kristianova legenda = Křišťanova legenda
- latinská paralela k Legendě o sv. Václavu
Hospodine, pomiluj ny!
- nejstarší česká duchovní píseň se staroslověnskými znaky; plnila funkci první české národní hymny
Kosmas
- první kronikář a zakladatel českého dějepisectví; po studiích v Belgii se stal knězem a později vysokým církevním hodnostářem pražské kapituly u sv. Víta; jako takový podnikl několik diplomatických cest; byl neobyčejně vzdělaný, znal i antickou literaturu
Kronika česká
- líčí nejstarší dějiny českého národa až do jeho současnosti; zábavnému poslání knihy někde podřízena i historická přesnost; Kosmas čerpal z vypravování starců, hodnověrných zpráv svědků a z vlastní zkušenosti
kronika = původně jen stručné záznamy o úmrtí člena kláštera (nekrologia) a zprávy o významných událostech; později se těmto záznamům říkalo letopisy, které se postupně rozšiřovaly až na ucelená vyprávění – kroniky; autor si příliš neověřoval hodnověrnost příběhů; bohatě zdobené iniciálami (počáteční písmena odstavců) a iluminacemi (miniaturní kresby)
Zbraslavská kronika
- původně klášterní kronika; objevují se zde první česká slova – glosy (české poznámky mezi řádky nebo po stranách)
Vznik česky psané literatury a její rozkvět (12. – 14. stol.)
Svatý Václave, vévodo české země
- druhá nejstarší česká píseň; i ona plnila funkci české hymny
Ve 13. století dochází k tzv. laicizaci literatury. Literatura je vytvářena laiky pro laické publikum (osoby necírkevní, světské). Řadíme sem především epos Alexandreis a Dalimilovu kroniku. Za vlády Karla IV. označujeme trend literatury jako tzv. demokratizaci.
Rytířská epika
Alexandreis
- veršovaný epos o Alexandru Velikém; vznikl jako součást celého proudu Alexandreid, vznikajících v celé Evropě; tato česká Alexandreis dosazuje za Alexandra Přemysla Otakara II.; přestože je skladba anonymní, můžeme podle zaujímaných postojů určit, že autorem byl příslušník vysoké šlechty a vlastenec
Tristram a Izalda
- veršovaný rytířský epos; milostná látka převzata českým autorem z francouzského příběhu
Trojanská kronika
- je psaná v próze; vypráví o trojské válce a jejích hrdinech; první tištěná kniha v Čechách (1468)
gnómy = průpovědi obsahující mravní poučení
Kronikářství
Dalimilova kronika
- první česká veršovaná kronika; zachycuje události od příchodu praotce Čecha do roku 1314; určena lidu – potřeba statečnosti, uvědomění a vlastenectví; historicky není příliš spolehlivá; autor pocházel zřejmě z vlastenecké šlechty
Nauková literatura
Rozkvět v různých oborech – právnictví, slovníkářství (Klaretův slovník) a dějepisectví.
Karel IV.
- syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského; ve třech letech byl se svou matkou zajat a do sedmi let vězněn; nakonec byl vychováván na francouzském dvoře; jeho manželkami se postupně staly Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svidnická a Alžběta Pomořanská; trpěl mnohými nemocemi – úraz páteře, chronická dna; zemřel na prudký zánět plic oslabený úrazem, dnou a duševní depresí
- založil pražské arcibiskupství, Nové Město, Univerzitu Karlovu (1348), nechal postavit katedrálu sv. Víta, gotický královský palác na Pražském hradě, Karlštejn, Karlův most a další desítky církevních a světských staveb; UK rozdělena na 4 fakulty – artistická (svobodná umění – gramatika, rétorika, dialektika, hudba, aritmetika, astronomie, latina), bohoslovecká, lékařská a právnická
Vita Caroli
- autobiografie; napsaná latinsky, později přeložena do češtiny (15. stol.); rozčleněna do 20 kapitol (1. –14. kapitola psána Karlem IV., 15. – 20. kapitola psána neznámým autorem)
autobiografie = vlastní životopis vylíčený prózou nebo veršem
Legendy
Legenda o sv. Kateřině = Život svaté Kateřiny
- umělecky nejnáročnější český středověký text; bohatá na symboly a filozofické úvahy, náročná čtenářsky i jazykově; vypráví o lásce Kateřiny Alexandrijské, krásné a učené dívky z královského rodu, ke Kristu; zemřela jako mučednice
Legenda o sv. Prokopu
- legenda prostá a slohově přístupná; líčí život sv. Prokopa, prvního opata Sázavského kláštera
Dvorská lyrika
Je obdobou západoevropské trubadúrské poezie. V českém prostředí vznikala často tzv. alba (svítáníčka) a milostné písně.
Dřěvo sě listem odievá
Noci milá
Měj sě dobřě, srdečko
Závišova píseň
- umělá píseň
Satira
Žákovská (vagantská) poezie
Jako žáci se označovali studenti vysokých škol, jako vaganti takoví studenti, kteří chodili od města k městu a vydělávali si příspěvky na svá studia. Bývá psána latinsky, česky i česko-latinsky (tzv. makarónská).
Píseň veselé chudiny
- studenti si stěžují na nouzi, která je nutí žebrat
Podkoní a žák
- formou sporu mezi žákem a panským sluhou srovnává přednosti obou stavů; ze srovnání vyplývá neutěšená nouze obou
Sociální satira
Hradecký rukopis
- skladby Satiry o řemeslnících a konšelích (autor odsuzuje nepoctivost a nesvědomitost příslušníků některých povolání), Desatero kázanie božie (kritika celé středověké společnosti, včetně duchovních a šlechty) a bajka O lišce a džbánu (lišku utopil džbán tak, že ji po naplnění vodou ve studni stáhl na dno, protože byl přivázán na její ocas)
satira = ve středověku je často stavovská; navzájem se dobírají měšťané, sedláci a rytíři
Drama
Původně náboženské drama (latinské texty evangelií se často v klášterech dramatizovaly), v průběhu 12. století přidávány satirické prvky. Nejprve předváděné knězi, postupně i světskými osobami. Nejoblíbenější scénou byly tři Marie hledající Ježíšovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. Komické prvky, na rozdíl od celého díla, v češtině. Díky převládajícím komickým prvkům bylo drama vypuzeno z kláštera.
Mastičkář
- nejstarší české světské drama, které se vyvinulo z mastičkářské scény, kdy tři Marie shánějí na středověkém trhu masti (církevní pozůstatek), rozmlouvají s mistrem Severínem a jeho pomocníky; ostatní postavy pojímány lidově, komicky, nechybí ani vulgarismy
Hra veselé Magdalény
- světice Magdaléna je představena jako lehká žena
O ženě zlobivé
fraška = druh komedie s obhroublou komikou, těžící z nějaké vnější skutečnosti (ošklivost, hloupost, koktání apod.); nejdříve se vyvíjela v rámci církevní hry jako komická výplň vážné tematiky a později se osamostatnila
Filozofická próza
Tkadleček
- nejnáročnější staročeská prozaická skladba; je to spor (ve středověku velmi oblíbený žánr) milence s Neštěstím, které mu vzalo milou; původně název považován za autora; autor znal antické autory (odkazy na tvůrce v textu)
Obrana společenského řádu
Smil Flaška z Pardubic
- příslušník vysoké šlechty
Nová rada
- rozsáhlá skladba mající podobu zvířecí alegorie; mladý král lev (Václav IV.) se při nástupu na trůn obklopí zvířaty, která mu radí, jak panovat; skladba hájí zájmy vysoké šlechty a církve
Kritika společnosti (předhusitská literatura)
Nesmírná moc církve vrcholí koncem 13. stol. (papež se považuje za vládce světa) Þ nevůle lidu, který tvoří nové lidové proudy (sekty), které kritizují církev a žádají její reformu (návrat k prvokřesťanským ideálům = chudoba; zrušení odpustků a desátků). Sekty pronásledovány, mnozí stoupenci upáleni na hranici za kacířství. Univerzity vychovávají učence vystupující proti církvi. Anglický reformátor profesor John Wycliffe.
Konrad Waldhauser
- kněz, který přišel do Prahy na pozvání Karla IV.; soucítil s chudými a vyzýval bohaté, aby se svého bohatství vzdali; věřil v nápravu církve shora; jeho vliv omezen díky tomu, že kázal německy
Jan Milíč z Kroměříže
- nazýván otcem „české reformace“; byl notářem na dvoře Karla IV. a později kanovníkem pražské katedrály; vzdal se svého bohatství
Matěj z Janova
- žák Jana Milíče z Kroměříže; vyzýval k životu ve skromnosti, chudobě a pravdě
Tomáš Štítný ze Štítného
- vystudoval na univerzitě, ale nevěnoval se učenecké ani kněžské dráze; po studiích se usadil na svém statku v jižních Čechách; začal psát a vrátil se do Prahy, kde zemřel; označován za prvního klasika české naučné prózy
Knížky šestery o obecných věcech křesťanských
- sborník traktátů, který pojednává o zásadách křesťanského života
Knížky o šašiech
- podle latinské předlohy; figurky přirovnávány k lidem; Bůh jako jediný hráč
Řeči besední
- základech věrouky
traktát = učené pojednání nebo rozprava o některé náboženské otázce, později širší okruh; zevrubný a důkladný
Husitská literatura (15. stol.)
Dovršení procesu počešťování literatury, zvedá se její význam (vedle češtiny ale stále existuje latina). Přiblížení literatury lidu. Z literatury mizí žánry jako legenda, rytířský epos a drama. Rozvíjejí se především následující žánry:
Píseň
Jistebnický kancionál
- slavná husitská píseň Ktož jsú boží bojovníci (nejvyspělejší chorál)
kancionál = zpěvník, sborník duchovních zpěvů, v dnešním užším smyslu sbírka duchovních zpěvů při bohoslužbách
Satira a skladby polemické
Budyšínský rukopis
- skladby Žaloba Koruny české, Porok Koruny české (obě části zachycují situaci po porážce křižáků v bitvě na Vítkově, kdy byl Zikmund korunován na českého krále) a alegorická skladba Hádání Prahy s Kutnou Horou (psáno oblíbenou formou sporu; spor vede před Kristem Praha, která je představitelkou husitství, s Kutnou Horou, kam se po bitvě uchýlil Zikmund)
polemika = veřejné názorové střetnutí, vědecký nebo umělecký spor, v němž si protivníci navzájem vyvracejí názory a přesvědčují jeden druhého o správnosti vlastního stanoviska
Kroniky
Vavřinec z Březové
- z němčiny přeložil Mandevillův cestopis Cesty po světě (autor si hodně vymýšlel)
Husitská kronika
- psána latinsky z hlediska pražských umírněných kališníků
Kázání
Traktáty
Postily
Oslavné básně
Překlady Bible
Mistr Jan Hus
(asi 1371 – 1415)
- narodil se v Husinci u Prachatic; pocházel z chudé rodiny; vystudoval artistickou fakultu s titulem mistr svobodných umění, poté studoval bohosloví, načež se stal knězem; působil na univerzitě jako profesor; po vydání Dekretu kutnohorského zvolen rektorem; kázal v Betlémské kapli; kázal česky, strhujícím stylem; na stěny Betlémské kaple nechal vymalovat výjevy z bible
- navazoval na Wycliffa; požadoval církevní chudobu; kázal, aby lid neposlouchal rozkazy kněžích, které nevycházejí z bible; 1410 nechal pražský arcibiskup zkonfiskovat Wycliffovy knihy a jako kacířské byly spáleny; spor mezi Husem a jeho odpůrci vyvrcholil jeho vystoupením proti kramaření s odpustky; papež vyhlásil nad Husem klatbu spojenou s interdiktem (nesměly se konat církevní obřady); Hus opustil Prahu; nejprve žil na Kozím Hrádku a posléze na Krakovci; zde psal svá česká díla a kázal venkovskému lidu; roku 1414 Zikmund vyzval Husa, aby se před koncilem ospravedlnil (byl nazván kacířem); i přes rizika Hus výzvu přijal a odjel do Kostnice; zde odsouzen jako kacíř a 6.7.1415 upálen
O církvi
- opírá se o Wycliffovo učení; hlavou církve je Bůh a lidé nemusí poslouchat papeže
Knížky o svatokupectví
- nejútočnější spis, kritika obohacování církve a obsazování důležitých úřadů za peníze
Výklad Viery, Desatera a Páteře
- kritika církve, úvahy o mravním životě; člověk má stát za pravdou, i kdyby ho měla stát život; hovoří i o svých nedostatcích
Postila
- výklad svatých čteních nedělních
Dcerka
- výchovný spis určený ženám
List Přátelům v Čechách
O pravopise českém
- za spřežky navrhl nabodeníčka
kázání = výklad biblického textu po četbě výňatku z evangelia a epištoly; na tento text kazatel navazuje ve svém následném projevu, myšlenky tam obsažené vykládá, rozvádí a zaměřuje k mravnímu ponaučení
postila = sbírka kázání a výkladů na čtení z evangelia uspořádaná v časové posloupnosti podle církevního roku
list (dopis) = písemné sdělení, výzva nebo dotaz, text určený většinou jednomu adresátovi; pisatelem a adresátem může být jednotlivá osoba, skupina osob nebo instituce; má ustálenou formu – začíná oslovením adresáta a končí podpisem odesilatele
Petr z Mladoňovic
Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici
Jan Žižka z Trocnova
Vojenský řád
- jakýsi zákoník husitských vojsk
Význam HRH: lid se dokázal sjednotit a postavit proti církvi, zlidovění kultury, větší význam češtiny (přeložení Bible, zpřístupnění lidu). Ohlas na Slovensku: v 15. stol. se objevují skupiny pod vedením Jana Jiskry z Brandýsa. Objevuje se literatura v češtině. Čeština se stává úředním jazykem (slovenština brána jako nářečí).
Negativa HRH: ničení katolických památek, kulturní útlum, ztráta kontinuity s evropským uměním.
Období pohusitské
Petr Chelčický
- prožil téměř celý život v Chelčici u Vodňan; svá díla zaměřil proti válkám, odsoudil i celou tehdejší společnost
O boji duchovním
- odmítl i spravedlivou válku a připustil jen duchovní boj s ďáblem
O trojiem lidu řeč
- zastává myšlenku rovnosti všech lidí
Postila
- úvahy o soudobé společnosti ve formě kázání
Sieť viery pravé
- myšlenkově nejrozpracovanější a nejrozsáhlejší dílo; hovoří o síti (pravá křesťanská víra), pomocí které se lidé (jako ryby) zachraňují ze svých hříchů a největší hříšníci síť trhají (papež a panovník); kritizuje jak feudály tak církev i měšťany; říká, že spravedlivou společnost tvoří pracující lid
Myšlenky Chelčického vedly roku 1458 ke vzniku Jednoty bratrské (členové bratři a sestry). Všichni tělesně pracovali, nejvyšší pravdou byla Bible, odmítali násilí a světské zábavy, nedbali na vyšší vzdělání, sami si volili kněze do svého středu. Byli pronásledováni katolíky i kališníky. Později do jejich řad přišla městská inteligence, což vedlo ke změně názoru na vzdělání (podpora a zakládání škol). V 16. stol. se Jednota bratrská stala nositelkou kultury a vzdělanosti.
Zábavná literatura
Václav Šašek z Bířkova
Deník (o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa)
- cestopis o cestě českého poselstva po západní a jižní Evropě; cestopis se dochoval jen v latinském opisu; předloha pro Jiráskovu knihu Z Čech až na konec světa
cestopis = popisuje něčí cestu; první již v antice; liší se vzájemnou mírou fakt a poznatků na straně jedné a počtem vybájených příhod na straně druhé
B) Vývoj jazyka
Praslovanština
- od indoevropské jazykové rodiny se oddělila v 3. – 2. tisíciletí př. n.l.
- užívala mnohé znaky, které se dnes nepoužívají, např. tvrdé a měkké jery, což byly těžce vyslovitelné slabé samohlásky, nosovky ę a o, duál = dvojné číslo (dnes některé pozůstatky – např. dvěma, rukama) kategorie slovesného vidu (máme dodnes) a dva minulé časy (aorist a imperfektum)
Staroslověnština
- byla našim první spisovným jazykem; sestavena Konstantinem a Metodějem; byla zaznamenávána písmem zvaným hlaholice (poměrně složité) z kterého se později vyvinula cyrilice (z velkých řeckých písmen)
Počátky češtiny
- čeština se vyvíjela od 11. stol., první záznamy jsou dochovány až ze 13. století
- došlo k několika jazykovým změnám: stahování (aja®á, např. nová, oja®á, např. stát, oje®é, např. nové, uju®ú, např. novú, aje®á, např. děláš, ěje®ie, např. umieš), zánik a vokalizace jerů podle jerového pravidla (počítáno od konce slova liché jery zanikly a sudé se změnily na e), zánik nosovosti (pęt®pät®pět; pętyi®pátý; roka®ruka), vznik párové měkkosti souhlásek (působením j a předních samohlásek jako i, e, ě), přízvuk se ustálil na první slabice
Čeština
Hláskový vývoj
a ® ě duša ® dušě
u ® i dušu ® duši
o ® ě
ě ® e dušě ® duše
ó ® uo kóň ® kuoň
uo ® ů kuoň ® kůň
ú ® ou súd ® soud
ý ® ej blbý ® blbej
ie ® í viera ® víra
é ® í řéci ® říci (spisovně)
mléko ® mlíko (nespisovně)
y ® i
aj ® ej vajce ® vejce (ale stále tvar vajec)
ŕ ® ř ŕepa ® řepa
g ® h gora ® hora
šč ® šť ešče ® eště
čř ® tř
Tvaroslovné změny
- jednotné, množné a dvojné (duál) číslo
- kmenový systém (dnes rodový) podstatných jmen
- neživotnost životných jmen podstatných rodu mužského (1. pád = 4. pád; později u životných 2. pád = 4. pád)
- jmenné skloňování přídavných jmen nahrazováno složeným skloňováním
- bohatá soustava slovesných tvarů
- jednotný slovesný čas (tvar) minulý od aoristu (vedech ® vedl jsem), imperfekta (vediech ® vedl jsem) a později i plusquamperfekta (byl jsem vedl ® vedl jsem)
Skladbové změny
- užíváno více souvětí souřadného (dnes částečně nahrazeny podřadnými souvětími)
- časté užívání přechodníků (dnes skoro vymizely) a doplňků
- přívlastek shodný stál za podstatným jménem a přívlastek neshodný před podstatným jménem (dnes naopak)
- více předmětných pádů
Historická období vývoje češtiny
- ve 13. a 14. století se rozvíjí spisovná čeština (nejpreciznější Tomáš Štítný ze Štítného) a rozšiřuje se slovní zásoba tvorbou nových slov domácími prostředky (např. obránce místo protektor, podstata místo substance, spósob místo forma) a přejímáním z cizích jazyků (např. man, léno, hrabě, říše, rychtář, purkmistr, halda); na skladbu měla vliv latina (např. závislá a složená souvětí); v pravopisu se užívají tzv. spřežky – spojení více písmen pro vyjádření jedné hlásky (např. czas = čas, rzyeka = řeka, comaar = komár)
- v 15. stol. do jazykového vývoje zasahuje Jan Hus; zastaralá slova nahradil běžnými slovy nebo vlastními neologismy; byl proti přejímání slov z němčiny (např. hantuch místo ubrusec, šorc místo zástěra, knedlík místo šiška); místo spřežkového pravopisu navrhl pravopis diakritický užívající krátké (u souhlásek a e jako háček) a dlouhé (u samohlásek jako čárka) nabodeníčko
- čeští humanisté jazyk obohacovali o nová slova; charakteristická záliba v obrazném pojmenování, bohatá frazeologie, záliba v příslovcích a rčeních; ve skladbě silný vliv latiny – záliba v rozsáhlých a složitých souvětích, množství vztažných vět, sloveso kladeno na konec věty, užívání přechodníků a pasivních tvarů
- v 16. století probíhalo úžení é-í, ie-í (např. lémec-límec, viera-víra), změna o-uo-ů (např. sól-suol-sůl), ú-ou (např. kút-kout), aj-ej (např. daj-dej), ý,í-ej (např. sýr-sejr, cítiti-cejtiti), pronikání protetického v- (např. okno-vokno); zanikl duál a jednoduché slovesné tvary minulé (aorist a imperfektum); za jazykově nejdokonalejší byla považována Bible kralická; tzv. bratrský pravopis – délka samohlásek se označovala čárkou a měkkost souhlásek háčkem (mimo š, které se psalo spřežkou), po c, z,s a ve spojce i se psalo y (např. cyzý), dvojhlásky aj, ej se psaly ay, ey, hláska j se značila písmenem g (např. mág-máj), písmeno j značilo hlásku i
- po období tzv. temna dochází k novému rozvoji češtiny v době obrozenecké na konci 18. stol. a v první polovině 19. stol.; velkou zásluhu na tom měl Josef Dobrovský, který svou vědeckou mluvnicí spisovný jazyk gramatický ustálil; o sepsání a podstatné obohacení se dále zasloužil Josef Jungmann; zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého; u autorů jako Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a Božena Němcová do vývoje zasahuje vznikající spisovná čeština hovorová; velké zásluhy o poznání staršího vývoje češtiny a o ustálení spisovné češtiny měl Jan Gebauer