LITERATURA A SOUČASNOST
Autor má potřebu se zabývat současností, protože je s ní nespokojen, má potřebu jí kritizovat.
Klady, že píše o souč. -> autentičnost, zaujetí autora k problému (zná dobu, souvislosti, byl přítomen určitým událostem)
– 2 přístupy, jak psát o souč. – 1. fiktivní příběh, který se odehrává v současnosti
- popisuje své osobní zážitky,
pocity -> autobiografický román nebo román s autobiograf. prvky – např. Zuzana Brabcová (Rok perel – napsala autobio. o své homosexualitě), Alexandra Berková Temné lásky, Michal Viewegh Výchova dívek v Čechách
– dále mohli psát deníky (lit. žánr obsahující osobní záznamy pořizované v krátkých intervalech a bez časového odstupu. Osobní přístup neznamená, že se deník omezuje jen na věci soukromé, obsahuje obvykle i témata společenská, politická a filozofická. Deník uchovává pro pisatele významné informace, jeho dojmy a postřehy. Světoznámý je deník židovské dívky Anne Frankové.), paměti (žánr lit. faktu podávající podrobný záznam a hodnocení událostí prožitých autorem zpravidla v průběhu jeho celého života. Podobně jako dějepisectví usilují o historickou pravdivost, vycházejí však ze subjektivních zkušeností a více zdůrazňují psychologické pozadí událostí. Paměti zachycují řadu skutečných historických postav. Vypravěčem a většinou i hlavním hrdinou je však podobně jako v autobiografii sám autor. Autory bývají nejčastěji pozoruhodné osobnosti politického, kulturního a uměleckého života. Nejlepší paměti jsou od Vlasty Chramostové – jsou objektivní).
– memoáry – 1. jako doklad určité doby, pokud to napíše nějaký politik, historik (T.G.M., W. Churchill)
- memoáry od těch, co využívají své popularity
– knihy o kontroverzních situacích
-> dalším + je rychlost
Zápory, že píše o souč. -> chybí určitý historický odstup – neobjektivnost + projevuje se zde silně citový postup
– románová tvorba ze současnosti – hlavně v ich-formě
Z HISTORIE
- F. Villon – kritická poezie Malý testament – básně ironického a satirického obsahu
- G. Chaucer – Canterburské povídky
- národní obrození – spisovatelé byli povinni se podílet na nár. obr., cílem bylo vytvoření spisovného jazyka a vytvoření čes. kultury a lit.
– představitelé: F.M.Pelcl, J.Dobrovský, A.J.Puchmajer, J.Jungmann, F.Palacký, F.L.Čelakovský
– J.K. Tyl vkládal své revoluční myšlenky do úst svých historických postav (Jan Hus)
- romantismus – mají pocit, že se musí vydělit ze současnosti -> píší o minulosti, hlavně o středověku = útěk před tísnivou současností, posila revolučních myšlenek, zvláště tehdy, když básník nemohl své myšlenky vyslovit v látce ze současnosti
– romantici se pokoušeli podrobit si svět podle své představy, obyčejně revoltou proti spol., jejím zákonům a konvencím, obraceli pozornost k jedinci, kt. převyšoval průměr svého okolí, jeho osud byl předem určen
– představitelé: W.Scott, G.G.Byron, P.P.Shelley, V.Hugo, A.S.Puškin, M.J.Lermontov; v čes. lit. K.H.Mácha, J.Erben, B.Němcová, J.K.Tyl
- kritický realismus – umělecký směr nejen v lit. 2.pol. 20.stol. podávající věrný, pravdivý obraz skutečnosti
– požadovali, aby se umění vrátilo od romant. snů ke skutečnosti a aby bez přikrášlování zobrazovalo život souč. člověka, zej. z tzv. nižších vrstev, realismus chce zpodobnit průměrného člověka a sledovat ho ve vývoji, zachytit životní prostředí, přistupovali ke své látce objektivně, real. spis. si kladli přímo za cíl své tvorby upozorňovat na spol. křivdy, volat po jejich nápravě a odhalovat zlo
– představitelé: H. de Balzac, G.Flaubert, E.Zola, Ch.Dickens, F.M.Dostojevskij, L.N.Tolstoj, A.P.Čechov, H.Ibsen; u nás K.H.Borovský, bratři Mrštíkové, A.Jirásek, T.Nováková, G.Preissová
- válečné období – 1. světová válka – očité svědectví a autoři mají potřebu se tím zabývat -> ztracená generace
– u nás: a) bezprostřední svědectví fronty – J.Weis (Barák smrti), F.Šrámek (Žasnoucí voják), Kurt Konrad (Rozchod)
- b) legionářská lit. – tvořená příslušníky čs. legií, zejména ruských; R.Medek (Ohnivý drak, Veliké dny), J.Kopta (Třetí rota), F.Langer (Železný vlk), J.Kratochvíl (Prameny)
- c) absurdní pohled na válku – J.Hašek (Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války), V.Vančura (Pole orná a válečná), J.John (Večery na slamníku)
- ztracená generace – generační skupina amer. prozaiků, básníků a dramatiků 20.let 20.st. V mládí byli poznamenáni hrůznými zkušenostmi 1. světové války a ve své tvorbě vyjadřovali pocity vojáků, kteří se vrátili duchovně zmrzačeni z bojišť, doma však nalezli válečné zbohatlíky a svět plný nejistoty, v němž se nedokázali uplatnit.
– hlavní představitelé: F.S.Fitzgerald (Velký Gatsby), E. Hemingway (Sbohem, armádo, Komu zvoní hrana), W.Faulkner (Vojákův žold, Když jsem umírala)
– z básníků vyjadřovali pocity generace zejm. Thomas Stearns Eliot a E.Pound
– z dramatiků Eugene O´Neill (Smutek sluší Elektře – úspěch i na českých scénách)
- prokletí básníci – franc. básníci poslední třetiny 19.stol., kteří byli oficiální spol. odmítáni, protože svou tvorbou a bohémským způsobem života negovali její mravní, pol, est. a náb. normy
– odmítali průměrnost, psali netradiční verše, psali o svých dojmech a pocitech
– představitelé: Ch.Baudelaire (Květy zla), P.Verlaine (Saturnské básně), J.A.Rimbaud (Iluminace), Stéphane Mallarmé (Faunovo odpoledne)
– Květy zla – u soudu
– uvolnění formy (= přínos, volný verš, krása=zlo, nové směry – symbolismus, impresionismus, dekadence), popularita
- beat generation – umělecké a lit. hnutí v USA 2.pol. 50.let, nazývané též zbitá i blažená generace
– vyznačovali se nekonformním postojem ke spol., odmítnutím tradičních uměl. forem, hledáním vlastního výrazu v intenzívních životních prožitcích (toulky autostopem, drogy, alkohol, odcházeli z rodin, odmítali pracovat, homosexuálové, promiskuitní), inspirovali se orientálními náboženskými formami (např. zenovým buddhismem), nehledali žádná východiska, jen kritizovali
– centem hnutí se stalo San Francisco
– jejich poezie byla určena ke čtení a recitování na veřejnosti, často za doprovodu hudby – jazzu
– představitelé: prozaici J.Kerouac (Na cestě), William Seward Burroughs (Teplouš, Feťák), H.Miller (Obratník Raka, Obratník Kozoroha), Ch.Bukowski (Všechny řitě světa i ta má); básníci A.Ginsberg (Kvílení, Kadyš a jiné básně), Lawrence Ferlinghetti (Lunapark v hlavě), Kenneth Rexroth, Gregory Corso (V předvečer dvaatřicátých narozenin)
– K.Rexroth – obhajoval tvorbu beat generation i u soudu, před nímž se octla v r. 1956 Ginsbergova báseň Kvílení, vyhraný soudní proces (soud uznal estetické kvality díla) měl mimořádný význam pro tuto lit. tvorbu a její vydávání
– L.Ferlinghetti – založil „paperbackové“ nakladatelství, v němž vyšla většina knih beat generation
- u nás – autoři, kt. se potřebují vyjádřit proto, že chtějí národ před něčím varovat (K. Čapek)
– od r. 1933-39 (nebezpečí fašismu – Čapkovi)
– 1939-89 – nesměli psát aktuálně
– 1945-89 spis. se nesměli k souč. vyjadřovat, současnost musela být od nich zkreslená (kdyby to autoři chtěli napsat tak jak souč. vypadala, jejich knihy by byly zcenzurovány) -> vznik pouze tendenční lit.
– jestliže chtěli psát o souč. museli buď emigrovat, psát pod cizím jménem nebo vydávat tajně (ale to zase ty knihy musel někdo opisovat), po roce 1948 vznikala nakladatelství v cizině (mohli tak vydávat své knihy zde a psát česky)
– pojem „současná lit.“ = lit. po roce 1989
– divadelní hry o současnosti nevznikají a když už, tak jsou nepovedené, protože drama musí obsahovat vyhrocený konflikt
– vztah poezie a prózy k současnosti -> poezie reaguje rychleji na současnost