Karel Havlíček Borovský – Král Lávra – rozbor díla

Počátky realismu v české literatuře (2. polovina 19. století)

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)

Král Lávra (epika – poezie – satira)

 

1. ANALÝZA UMĚLECKÉHO TEXTU
2. ČÁST

TÉMA A MOTIVY

Téma – irská pohádka s českými motivy

Motivy – pohádkové, inspirace irskou baladou, která se podobala starořecké pověsti o král Mildasovi

Hlavní myšlenka – kritika a výsměch hlouposti, omezení a zloby panovníka, kritika přímo rakouského absolutistického panovníka, oslí uši = politický symbol

 

ČASOPROSTOR

Irsko, blíže není místo určeno. Jedná se o poměry rakouské monarchie na přelomu 40. – 50. let 19. století, kdy nejspíše skončila vláda nepříliš schopného Ferdinanda I. zvaného Dobrotivý skutečná moc spočívá v kabinetu kancléře Metternicha, a kdy na trůn nastoupil František Josef I. (1848-1916 vládl).

 

KOMPOZIČNÍ VÝSTAVBA

Chronologická, 34 strof po 7 verších

 

LITERÁRNÍ DRUH A ŽÁNR

Epika – má děj, příběh, určení časové a příčinné souvislosti.

Poezie –  zákl. druh literatury, který se od běžné mluvy odlišuje používáním uměleckých prostředků, zejména rýmem, rytmem, metrem, obrazností nebo symbolikou

Satira – využívá výsměchu, karikatury, ironie ke kritice nedostatků a záporných jevů. Autoři se jím vyslovují ke společenským problémům.

 

 

2. ČÁST

VYPRAVĚČ/ LYRICKÝ SUBJEKT

Er-forma, neznámý vypravěč, styl vyprávěcí, prostý text

 

POSTAVY

Král Lávra – starý dobrý král, lidé ho měli rádi, protože je nenechával trpět, byl moudrý a oblíbená ale měl jeden rozmar – nechával se stříhat jednou za rok a potom holiče nechal popravit

Kukulín – holič, utrápený s potřebou se svěřit

Kukulínova matka – vdova, orodovala za svého syna

Poustevníček

Červíček – hráč na kontrabas

 

 

VYPRÁVĚCÍ ZPŮSOBY A TYPY PROMLUV

Polopřímá řeč, nevlastní přímá řeč

 

VERŠOVANÁ VÝSTAVBA

Rytmus písňový, jednoduchý rým, rýmy se nepravidelně střídají

 

 

3. ČÁST

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY A JEJICH FUNKCE VE VÝŇATKU

Spisovný jazyk, humorný, zastaralý, nepravidelné verše, jazykové prostředky typické pro pohádku – byl jednou jeden, závěr – ponaučení, vychází z lidové poezie. Knižní výrazy. Lidový humor, písňová forma, prostý jazyk, lidová mluva.

 

TROPY A FIGURY A JEJICH FUNKCE VE VÝŇATKU

Metafory (oslí uši, jinak je moc nepoužívá a to opět proto, že s to mělo podobat lidovému textu a sám lid by to tak nevymyslel, ani by to nepochopil)

Fabule (král má oslí uši a nechce, aby se tajemství někdo dozvěděl, když to vyjde najevo, tak záleží hlavně na tom, jaký člověk je ne, jak vypadá)

Elipsa – „…ve dne nemáš stání, v noci pokoje…“

Personifikace – „…tu řve basa…“

Metonymie – „…ten má od všech lidských srdcí klíček…“

 

 

1. LITERÁRNĚHISTORICKÝ KONTEXT

KONTEXT AUTOROVY TVORBY

Karel Havlíček Borovský (1821-1856)

Narodil se r. 1821 v Borové u Německého (dnes Havlíčkova Brodu), používal přídomek Borovský.

Byl považován za klasika české politické satiry.

Po studiích filozofie se zapsal do kněžského semináře, jelikož v kněžském povolání viděl nejlepší příležitost ke styku s širokými lidovými vrstvami. Ale brzo se přesvědčil o tom, že katolická církev je českému národnímu hnutí nepřátelská, pokrytecká. Ve svých dílech ji kritizoval. V Havlíčkovi vznikl odpor proti církvi, to profesoři poznali a vyloučili ho.

Roku 1842 odešel do Moskvy jako vychovatel, poznal ruskou literaturu, získal také materiál k souboru článků o Rusku – Obrazy z Rus

Pobyt v Brixenu podlomil jeho zdraví, když se roku 1855 směl vrátit zpět, byl to návrat smutný. Jeho žena zemřela, přátelé se ze strachu před policií s ním přestávají stýkat.

Při jeho pohřbu se stal jedinečnou protivládní demonstrací. Spisovatelka Božena Němcová se odvážila před zraky policie položit na jeho rakev trnovou korunu.

 

Epigramatik

• Ironicky věnované církvi, králi, vlasti, múzám, světu (5 oddílů)
• V Moskvě napsal mnoho epigramů (krátké, satiricky útočné básně s pointou)
• Charakterizoval je jako „malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalívám, aby mi srdce nežral“

Originálnost

Není nad původnost,

každý po ní touží,

lidé chodí přes most,

to já půjdu louží.

(Vysmívání se originalitě za každou cenu.)

 

Literární kritik a novinář

Po návratu z Ruska, se dostal do čela žurnalistiky, kde upozornil na sebe kritikou Tylovy prózy – Poslední Čech.

Své teoretické názory na kritiku formuloval ve stati Kapitola o kritice:

• kritika by měla být objektivní = uvádět nejen zápory, ale i kladu hodnoceného díla,
• napsat fundovanou kritiku na umělecké dílo je někdy obtížnější než napsat samotné dílo,
• ten, kdo kritizuje, nemusí ho sám umět napsat lépe.

Roku 1846 redaktor Pražských novin

Roku 1848 zakládá Národní noviny se satirickou přílohou Šotek.

Noviny, v nichž působil, uveřejňoval v nich články o různých formách vlády, o politickém životě v cizině.

Zastává názor, že noviny mají čtenáře hlavně vychovávat

Roku 1850 byly Národní noviny vládou zastaveny, téhož roku Havlíček začal vydávat politickou revue Slovan.

Roku1851 byl zatčen a odvezen do Brixenu, kde strávil 4 roky

 

Havlíček satirik

Právě do doby jeho pobytu v Brixenu spadá vrchol Havlíčkovy básnické činnosti – 3 jeho satirické skladby: Tyrolské elegie (žalozpěvy), Král Lávra a Křest sv. Vladimíra mají společný cíl: napadat, odhalit a zesměšnit reakční společenské síly – vládnoucí vrstvy (myslí vše ironicky).

Tyrolské elegie (elegie = žalozpěvy) – jsou básnickým popisem Havlíčkova zatčení a jeho cesty do Brixenu.

Křes sv. Vladimíra – námět získal v Rusku. Skladba zpracovává určitou historickou událost, zaznamenanou v Nestorově letopisu a související s pokřtěním Rusi, a to svržením sochy boha Peruna do Dněpru. Havlíček tuto pověst z ruské historie aktualizuje.

Ve všech třech satirických skladbách užívá jednoduché verše a rýmy, ustálené slovní obraty a lidový jazyk, jednoduché písňové formy.

 

LITERÁRNÍ OBECNĚ KULTURNÍ KONTEXT

Počátky realismu v české literatuře (2. polovina 19. století)

Realismus = metoda zobrazování skutečností, jehož podstatou je pravdivé a objektivní zobrazení reality, umělecký směr, který se formoval v evropských literaturách ve 2. polovině 19. století

• prostupuje celými dějinami
• v literatuře ji najdeme u Homéra, v období renesance ve snaze vytvářet určité lidské typy (např. Cervantesův Don Quichote či Shekespearovi hrdinové) a také v klasicismu (Moliérův Lakomec)
• Zakladateli české realistické literatury 19. století je Karel Havlíček Borovský společně s Boženou Němcovou.

Označuje různé směry, názory a postoje, které různým způsobem zdůrazňují věcnost, respekt člověka vůči skutečnosti, úsilí a správnému poznání věcí samých.

S prvky idealizace:

1. Zachycení skutečnosti
2. Hlavní hrdina je typický člověk
3. Charakter člověka se během děje vyvíjí a mění
4. Autor do děje nezasahuje
5. Kritika společenských nedostatků
6. Hlavní žánr je román

 

Název	z latinského realis = věcný, skutečný, jako ve skutečnosti
Časové zobrazení	2. polovina 19. století
Zobrazení skutečnosti	Skutečnost zobrazuje pravdivě, přesně a všestranně
Autor	Přistupuje k dílu nestranně = objektivně, stojí jakoby nad dílem, píše v er-formě
Hrdina	Je tzv. literární typ = osoba, na která autor soustředil vlastnosti typické pro určitou společenskou vrstvu, vyvíjí se
Žánry	Převažuje próza – román, povídka, románový cyklus (trilogie – 3 dílny román, tetralogie 4 dílny, pentalogie – 5 dílny)