Světová ekonomika a zahraniční obchod
Ekonomiky jednotlivých zemí jsou v současné době vzájemně propojeny mezinárodním obchodem, mezinárodními finančními toky a různými nadnárodními organizacemi[1] a jsou na sobě navzájem stále více závislé. Světová ekonomika tak tvoří do značné míry jednotný celek.
Postavení jednotlivých ekonomik v ekonomice světové však není stejné – je ovlivněno např. velikostí dané země, vybaveností přírodními zdroji, stupněm dosaženého hospodářského rozvoje a dalšími faktory. Velmi důležitá je také míra zapojení do mezinárodního obchodu. Ekonomiky, které jsou do mezinárodního obchodu zapojeny více, označujeme jako otevřené – k nim patří i ČR.
Země, které se – z jakéhokoliv důvodu – od světové ekonomiky izolují (tzv. uzavřené ekonomiky, např. Severní Korea) a nevyužívají výhod plynoucích ze zapojení do světového trhu, nemohou udržet krok s technickým, ekonomickým a kulturním vývojem světa (závislosti na ostatních ekonomikách se dnes nevyhnou ani tak velká národní hospodářství, jako jsou USA).
Ve světové ekonomice lze rozlišit 2 rozdílné skupiny zemí:
- země rozvojové,
- země rozvinuté.
Stupeň rozvoje země je možné charakterizovat pomocí různých ukazatelů – nejčastěji používaný je ukazatel HDP na 1 obyvatele, přičemž zařazení mezi rozvojové nebo rozvinuté země není dáno jednou provždy – dokládá to např. výrazný ekonomický rozvoj ještě relativně nedávno zaostalých zemí jihovýchodní Asie, pro něž se později vžil název „východoasijští tygři“.
Jedná se především o Jižní Koreu, Hongkong, Singapur a Tchaj-wan, jež prošly v poslední čtvrtině 20. století rychlým hospodářským rozvojem a jsou příkladem úspěšného překonání zaostalosti. K jejich úspěchu vedla především hospodářská politika zaměřená na vývoz, využívání nejmodernějších technologií (za pomoci licencí a společného podnikání se zahraničními firmami) a v neposlední řadě i velké investice do vzdělávání, díky čemuž bylo možné využít kvalifikované pracovníky s relativně nízkými platy.
Mezi ekonomiky zasluhující pozornost patří Čína, Indie a Vietnam, jejichž hospodářský růst se pohybuje vysoko nad průměrem rozvinutých zemí.
Rozvojové země
V zemích zařazených do této kategorie žije převážná většina obyvatel světa (více než 3/4). Hospodářská nerozvinutost s sebou přináší velké problémy: podvýživu, vysokou úmrtnost na běžně léčitelné choroby, negramotnost, příjmy na úrovni chudoby … . Typický je vysoký přírůstek populace, vysoký podíl zaměstnanosti v zemědělství, závislost vývozu na 1 – 2 komoditách (banány, káva, kakao, čaj, cukr, bavlna, kaučuk, měď, cín…).
I když jsou tyto země označovány jako rozvojové, u značné části z nich nelze o skutečném rozvoji mluvit – v některých naopak dochází k úpadku (viz země černé Afriky, např. Zimbabwe).[2]
Hospodářský rozvoj těchto zemí vyžaduje transformaci celého sociálně ekonomického systému, zefektivnění institucí a zejména struktur vlastnických práv. Podmínkou je také lepší využívání výrobních faktorů (hlavně práce) a změna postojů a hodnot obyvatelstva.
Tento proces je zpravidla velmi dlouhý.
Rozvinuté země
Mezi vyspělými zeměmi dnes ve světové ekonomice hrají rozhodující úlohu 3 centra: USA, EU a Japonsko[3].
Od roku 2006 se mezi rozvinuté ekonomiky řadí rovněž ČR.
Zahraniční obchod
představuje směnu zboží, která se uskutečňuje mezi jednotlivými státy.
V rámci zahraničního obchodu (ZO) jsou zajišťovány všechny činnosti potřebné k tomu, aby zboží přešlo od výrobce v jedné zemi ke spotřebiteli v zemi druhé.
ZO je důležitou součástí národního hospodářství a jedná se o další z významných makroekonomických ukazatelů.
Důvody pro zapojení do ZO
- jednotlivé země jsou rozdílně vybaveny přírodními zdroji,
- mají odlišné klimatické a geografické podmínky,
- mají různě kvalifikované pracovníky,
- zapojení ekonomiky do mezinárodního obchodu vede k urychlení hospodářského rozvoje – mimo jiné i díky přejímání technologií,
- vzniká tlak na snižování národních cen statků a služeb,
- v různých zemích jsou různé statky vyráběné s různými náklady => každá země na tom bude lépe, jestliže se specializuje na výrobu statků, u nichž má nízké náklady a naopak dovážet bude statky, které vyrábí s vysokými náklady[4].
Argumenty proti zapojení do ZO
- nezletilá odvětví: pokud spolu obchodují země s velmi odlišným stupněm vývoje, hrozí nebezpečí, že dané odvětví méně rozvinuté země bude zlikvidováno,
- bezpečnostní důvody (např. přenos nemocí hospodářských zvířat – slintavka, kulhavka, BSE…): tento argument je často zneužíván různými zájmovými skupinami,
- ochrana mezd a zaměstnanosti v dané zemi,
- riziko změny politické situace,
- riziko změny kurzu (jeden z důvodů pro vznik měnové unie v EU).
Překážky volného obchodu
I když volný obchod vede ke zvyšování životní úrovně obyvatelstva a k efektivnějšímu využívání zdrojů, vlády mu často staví do cesty různé překážky – nejčastěji dovozní cla a kvóty.
Clo[5] = částka, kterou musí dovozce zaplatit státu.
Kvóty = množstevní omezení dovozu určitého statku na určité období. Na rozdíl od cel nepředstavují kvóty příjem do státního rozpočtu (uplatňují se tehdy, jestliže z důvodu obchodních smluv nelze uplatnit clo).
Důvodem výše uvedeného obchodního ochranářství je, že vlády podléhají tlakům domácích výrobců a v jejich zájmu omezují dovozy levného zahraničního zboží.
Ve svém důsledku však toto jednání obvykle nejvíce poškozují ty země, které jej uskutečňují a samy se tím vyřazují z výhod mezinárodní dělby práce.
Neplatí to však vždy – např. dovoz obrovských objemů extrémně levného a obvykle nekvalitního zboží z Asie (zejména z Číny) je v současné době čelným problémem zahraničního obchodu mnoha zemí, ČR nevyjímaje (důsledkem je dnes už téměř zlikvidovaný obuvnický a textilní průmysl).
Základní formy zahraničního obchodu
- Export (vývoz) – zahrnuje činnosti, které jsou spojeny s prodejem zboží do zahraničí.
- Import (dovoz) – zahrnuje činnosti, které jsou spojené se zajištěním surovin a zboží pro domácí hospodářství
- Reexport (vývoz dovozu) – reexportéři nakupují zboží v cizině a prodávají jej do třetí země. Reexportní obchody slouží například k překonání obchodně politických překážek (diskriminační cla) nebo ke kompletaci vlastního vývozního sortimentu.
- přímý reexport = reexportér koupí zboží v cizí zemi a dá je přepravit do jiné cizí země,
- nepřímý reexport = reexportér doveze v zahraničí zakoupené zboží do vlasti a odtud je pak vyveze do další cizí země.
Nejvýznamnějším zahraničním obchodním partnerem ČR je Německo následované Slovenskem.
Fair Trade /fér trejd/
(spravedlivý obchod; www.fairtrade.cz)
V poslední době stále častěji používaný výraz označuje alternativní obchodní partnerství s rozvojovými zeměmi, které zaručuje důstojné podmínky malým (a jinak téměř vždy znevýhodňovaným) producentům, tj. takový způsob obchodování, který podporuje malé výrobce a zaměstnance v chudých zemích.
Mezi principy FT patří:
- vyloučení zbytečných obchodních prostředníků (kteří snižují výdělky výrobců),
- zamezení zaměstnávání dětí v procesu výroby,
- dodržování základních zdravotních a sociálních standardů,
- vyloučení geneticky modifikovaných surovin,
- dodržování ekologicky šetrných postupů v zemědělství i ve výrobě (produkty FT mají vysokou kvalitu a potraviny mají často certifikaci BIO).
Fair Trade zaručuje, že z ceny, kterou spotřebitel za produkt zaplatí, dostanou producenti v rozvojových zemích spravedlivou část, která plně pokryje náklady na výrobu a život producentů a umožní jim investice do zpracovatelských zařízení, zkvalitňování výroby a zvyšování odbornosti.
Většina produktů FT nese modrozelenou ochrannou známku FAIRTRADE (týká se potravin: káva, čaj, kakao, čokoláda, banány, rýže, třtinový cukr…). Na řemeslné produkty (šperky, tašky, oblečení, koberce, bytové doplňky…) se tato známka nepoužívá.
FT se snaží o prosazování konceptu udržitelného rozvoje a odpovědného spotřebitelského chování. V západní Evropě je běžnou součástí života.
[1] Např. Mezinárodní měnový fond (zkráceně MMF) je mezinárodní organizace přidružená k OSN, jež si klade za cíl usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. Byl založen v červenci 1944 a má v současnosti 188 členských států (z členů OSN do něj z různých důvodů nepatří jen Andorra, Kuba, Lichtenštejnsko, Monako, Nauru a Severní Korea). Hlavní sídlo MMF se nachází ve Washingtonu D. C.
Světová banka je označení pro sdružení dvou specializovaných organizací Organizace spojených národů (OSN), které zajišťují finanční a technickou pomoc rozvíjejícím se zemím s cílem snížit chudobu a zlepšit životní podmínky na celém světě. Tvoří ji Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která pomáhá středně bohatým a chudým (ale solventním) zemím v ekonomickém růstu, a Mezinárodní asociace pro rozvoj, která se snaží zabezpečit dostupnost finančních prostředků pro nejchudší země světa, obvykle formou grantů, bezúročných či nízkoúročených půjček.
[2] Jen od 60. do 90. let 20. stol. vzrostl počet málo rozvinutých zemí z 31 na 43.
[3] Tzv. světová ekonomická triáda.
[4] Např. v ČR pěstujeme jablka a dovážíme banány – naopak by to bylo neekonomické.
[5] Prohibitivní clo = clo, které daný produkt zdraží natolik, že je v zemi, kam se dováží, téměř neprodejný; jedná se o mezní případ ochrany domácího trhu.